ECLI:CZ:US:2022:2.US.1111.22.1
sp. zn. II. ÚS 1111/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti V. H., zastoupeného Janem Hájkem, advokátem, sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1135/2021-2942 ze dne 22. 12. 2021, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 To 48/2020-2901 ze dne 15. 2. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 50 T 2/2016-2796 ze dne 20. 2. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání jednak trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) zákona č. 140/1961, trestní zákon, ve stadiu pokusu, jednak zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku. Za tuto trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v délce 4 let. Stěžovateli byla zároveň uložena povinnost nahradit poškozené České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj škodu spočívající v náhradě za dotace vyplacené na základě v rozsudku blíže specifikovaných rozhodnutí o poskytnutí dotací v celkové výši 8 982 000 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stěžovatel byl naopak podle §226 písm. b) trestního řádu (dále též "tr. ř.") zproštěn obžaloby pro skutky, v nichž obžaloba spatřovala dílčí útoky pokračujícího trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 5 trestního zákona dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu, jakož i dílčí útoky pokračujícího trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu a spáchaného ve formě pomoci. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby spoluobviněných a odkázání poškozené s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání stěžovatele a státního zástupce Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem napadený rozsudek částečně zrušil, a to ohledně stěžovatele ve výroku o vině bod body II. a III., v celém výroku o trestu a v obou výrocích o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovatele pro skutky uvedené pod body II. a III. uznal vinným zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. Za něj a za trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákona spáchaný ve stadiu pokusu odvolací soud odsoudil stěžovatele k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v délce 4 let. V té spojitosti vrchní soud stěžovateli současně uložil, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozené způsobenou škodu ve stejném rozsahu jako soud prvního stupně. Vrchní soud napadený rozsudek doplnil ve zprošťující části ohledně stěžovatele o výrok podle §229 odst. 3 tr. ř. Současně rozhodl zrušujícím a zprošťujícím výrokem podle §226 písm. b) tr. ř. stran zbývajících obviněných. Následné dovolání stěžovatele proti odsuzující části rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že nepravdivé údaje v předmětných dokumentech (zpráva Českého hydrometeorologického ústavu aj.) mohly uvést i jiné osoby, které měly zcela srovnatelnou příležitost, byť byly v různém postavení. Soudy dle jeho názoru vybraly jednu možnost, ačkoli těchto možností mohlo být více. Stěžovatel dále zpochybnil výrok o náhradě škody. Byla-li dotace poskytnuta obci neoprávněně, měla by být státu vrácena. K tomu jsou vytvořeny odpovídající mechanismy, zejména zákonem o rozpočtových pravidlech. Pokud stát nepožaduje vrácení dotace po obci, nemůže její náhradu, resp. vrácení požadovat v rámci trestního řízení po jiné osobě, ale musí využít instituty, které jsou k tomu určeny v režimu správního řízení. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by trestní soudy v otázkách předestřených stěžovatelem vybočily z kautel spravedlivého procesu. Znaku skutkové podstaty trestného činu dotačního podvodu dle §212 odst. 1 trestního zákoníku spočívajícímu v uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů se soudy náležitě věnovaly. Krajský soud tu poukázal předně na to, že obhajoba stěžovatele, dle níž zprávy Českého hydrometeorologického ústavu objednávaly a platily obce, byla provedeným dokazováním vyvrácena. Soud prvního stupně konkrétně podotkl, že kancelář stěžovatele tuto zprávu pro rok 2008 objednávala a ta byla stěžovateli (nebo jím pověřené osobě) předána při osobním převzetí, v jehož rámci došlo i k jejímu zaplacení. V té souvislosti krajský soud zdůraznil, že to byl právě stěžovatel, který kompletaci žádostí a příloh prováděl, takže použití zjevně zfalšované zprávy téhož ústavu pro rok 2009 šlo k jeho tíži (srov. body 174 a 182 rozsudku soudu prvního stupně). Jak k tomu poznamenal odvolací soud, stěžovatel byl obcí najat právě k posouzení, zda podmínkám dotace odpovídá situace v předmětných lokalitách (bod 34 rozsudku vrchního soudu). Odvolací soud neopomněl reagovat i na tu argumentaci stěžovatele, v níž poukazuje na svoji spolupráci s dalšími osobami, zejména se svým otcem V. H. starším. Úvaha odvolacího soudu o tom, že líčí-li stěžovatel součinnost s další osobou, popř. osobami, mohlo by to svědčit toliko o spoluúčasti těchto dalších osob na trestné činnosti, nikoliv o nevině stěžovatele, se Ústavnímu soudu v kontextu výše uvedeného nejeví nepřiměřenou. Vrchní soud též vyzdvihl, že ze svědeckých výpovědí pracovníka Ministerstva pro místní rozvoj a zaměstnance Krajského úřadu Ústeckého kraje vyplynulo, že tím, s kým bylo jednáno, byl právě stěžovatel, jeho otec měl pomocnou roli (kupř. převzal nebo přinesl listinu - srov. bod 35 rozsudku vrchního soudu). Z vyloženého je tedy zřejmé, že soudy se rolí stěžovatele při vyřizování žádosti o poskytnutí dotace vypořádaly ústavně konformním způsobem.
Co se týče výhrad stěžovatele směřujících proti výroku o náhradě škody, dlužno zmínit, že na stejné výtky již odpověděl dovolací soud v napadeném usnesení. S odkazem na svoji judikaturu (příkladmo na usnesení sp. zn. 7 Tdo 1463/2012 ze dne 27. 3. 2013) nejprve uvedl, že škoda u trestného činu dotačního podvodu vzniká již samotným uvolněním peněžních prostředků od poskytovatele na účet příjemce. Poté Nejvyšší soud připomněl, že uplatnění trestněprávní odpovědnosti není vázáno na předcházející neúspěšné použití mimotrestních prostředků cílených k odstranění protiprávního stavu, ani na předchozí marné využití možnosti vyvodit odpovědnost podle jiného právního předpisu (bod 16 usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatel ve své argumentaci přehlíží, že ač obec Úštěk byla po formální stránce žadatelem o dotaci i jejím příjemcem, škoda (v podobě získaných finančních prostředků) nevznikla z důvodu jejího počínání, nýbrž v důsledku konání přičitatelného stěžovateli, z něhož jmenovaná obec v dobré víře vycházela. Jak ostatně Nejvyšší soud vyložil ve výše vzpomenutém usnesení sp. zn. 7 Tdo 1463/2012, ustanovení §212 odst. 1 trestního zákoníku nestanoví nic o zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení pachatele. Označení "kdo" tak znamená, že pachatelem tohoto trestného činu může být kdokoli, kdo v žádosti o poskytnutí dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Nemusí tak jít [jen] o skutečného (formálního) žadatele o dotaci, ale o jakékoli jiné osoby podílející se na tvorbě podkladů a vůbec žádosti o poskytnutí dotace jako takové.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu