ECLI:CZ:US:2022:2.US.1123.22.1
sp. zn. II. ÚS 1123/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CEC Praha a.s., sídlem Tlumačovská 1237/32, Praha 5 - Stodůlky, zastoupené Mgr. Miloslavem Petrů, LL.M., advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, směřující proti rozhodnutím ředitele Celního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 16. 3. 2020 sp. zn. 44725-18/2020-570000-61, ze dne 16. 3. sp. zn. 44705-20/2020-570000-61, ze dne 16. 3. 2020 sp. zn. 44710-21/2020-570000-61, ze dne 17. 3. 2020 sp. zn. 48538-19/2020-570000-61, výrokům č. II a III rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2021 č. j. 22 Af 35/2020-76 a výrokům č. I a II rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 3. 2022 č. j. 5 As 158/2021-36; za účasti Celního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že příslušné orgány veřejné moci svým postupem porušily její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 12, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojených dokumentů, stěžovatelka je obchodní společností působící v oblasti provozování hazardních her a sázek. V dubnu 2020 se stala právní nástupkyní jiné společnosti podnikající ve stejném odvětví (ta zase byla od roku 2015 právní nástupkyní třetí společnosti), která mj. provozovala herní zařízení (hrací automaty). V únoru 2020 provedl Celní úřad pro Moravskoslezský kraj (dále jen jako "celní úřad") kontrolu v několika hernách právní předchůdkyně stěžovatelky. Při kontrole vzniklo důvodné podezření, že znění povolení (ve formě rozhodnutí Ministerstva financí) k provozování automatů předložená provozovatelkou neodpovídají zněním evidovaným Ministerstvem financí (lišily se tzv. změnové verze povolení, vydané v souvislosti s původním právním nástupnictvím), proto hrací automaty zadržel. Námitky původní provozovatelky napadenými rozhodnutími ředitel celního úřadu zamítl.
3. Stěžovatelka se proti rozhodnutím bránila správní žalobou. Namítala zejména, že rozpor mezi rozhodnutími evidovanými Ministerstvem financí a rozhodnutími předloženými právní předchůdkyní stěžovatelky nebyl dostatečnou indicií pro založení důvodného podezření k zadržení automatů, tak jak jej vymezuje ustanovení §121 odst. 1 zákona o hazardních hrách. Původní (první) vyhovující rozsudky Krajského soudu v Ostravě (dále jen jako "krajský soud") byly zrušeny (prvními) rozsudky Nejvyššího správního soudu, které shodně dospěly k závěru, že odlišnost mezi verzemi povolení představovala dostatečnou a konkrétní indicii pro vznik důvodného podezření ve smyslu citovaného zákonného ustanovení. Krajský soud posléze všechna řízení spojil do jednoho a žalobu stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl, když se držel právního názoru kasačního soudu. Zamítnuta byla následně taktéž kasační stížnost stěžovatelky. K samotné otázce existence důvodného podezření se již Nejvyšší správní soud nevyjadřoval, za nedůvodné měl rovněž ostatní námitky. Zásadní z nich zněla, že celní úřad ve správním řízení vůbec nevedl správní spis. Podle kasačního soudu tuto námitku ale uplatnila stěžovatelka opožděně, a proto se jí ani nemusel krajský soud věcně zabývat. Zároveň v obiter dictum Nejvyšší správní soud dodal, že správní orgán ve skutečnosti správní spis vedl a stěžovatelka se opírá pouze o z kontextu vytrženou část věty v rekapitulaci rozsudků krajského soudu.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Stěžovatelka s rozhodnutími nadepsaných subjektů nesouhlasí. V extrémně rozsáhlé (142 bodů na 26 hustě popsaných stranách...), obsahově velmi komplikované a popravdě do jisté míry obtížně čitelné ústavní stížnosti předkládá celou řadu argumentů dovozujících protiústavní postup správního orgánu i obecných soudů. Námitky lze shrnout do několika okruhů. V prvním tvrdí, že ve věci nemohlo existovat důvodné podezření, jak je definováno v judikatuře Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. V druhém poukazuje na nevedení správního spisu celním úřadem, což tento účastník sám před krajským soudem přiznal. Zatřetí tvrdí, že příslušnou indicii (tj. odlišné verze povolení) nemohl mít celní úřad v době zahájení kontroly k dispozici, případně je mohl čerpat pouze z velmi nespolehlivého systému SDSL vedeného Ministerstvem financí. Tuto argumentaci předkládala stěžovatelka řádně a včas již před správními soudy, ty se s ní ale nedostatečně vypořádaly a příslušné rozsudky tak jsou nepřezkoumatelné. Námitka o nevedení správního spisu nemohla být opožděná, neboť se jednalo pouze o logické rozšíření námitky, že zde nemohlo existovat důvodné podezření ve smyslu zákona (nebyl-li spis, nemohlo být ani podezření). I kdyby námitka opožděná byla, jde o natolik závažnou vadu, že k ní musí správní soud přihlédnout z úřední povinnosti. Jelikož druhou kasační stížnost podala stěžovatelka a nikoliv celní úřad, Nejvyšší správní soud měl ve svém druhém rozsudku přezkoumat rovněž námitky výše podřazené do třetího okruhu, nikoliv jen formálně prohlásit, že tuto otázku již kasační soud řešil v prvních rozsudcích v rámci právního názoru na existenci důvodného podezření. Konečně kasační soud pochybil, pokud krajskému soudu "odpustil", že se vůbec nezabýval námitkou chybějícího správního spisu a tuto vadu napravil až sám. Dle judikatury Ústavního soudu nemůže takové pochybení kasační soud sám zhojit a musí původní rozsudek zrušit. Nejvyšší správní soud sice podporoval svůj postup odkazem na ojedinělé rozhodnutí kasačního soudu a několik usnesení Ústavního soudu, to ale ve střetu s ustáleným právním názorem nemůže obstát, potažmo měl příslušný rozhodující senát věc předložit k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu (došlo tedy k porušení práva na zákonného soudce).
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
9. Jak v ústavní stížnosti rozvádí sama stěžovatelka, přezkoumávaná věc je v mnoha ohledech podobná dalším případům, které již dříve předložila k přezkumu Ústavnímu soudu. I v nich šlo fakticky o to, zda měly správní úřady (pouze v jiných provozovnách a jiných krajích) právo zadržet její hrací automaty na základě důvodného podezření. Z právního hlediska byl problém definován tak, zda zde existovalo důvodné podezření k zadržení věci (automatů) dle ustanovení §121 odst. 1 zákona o hazardních hrách, potažmo konkrétně zda a jakým způsobem mohl správní orgán mít příslušná znění povolení v době kontrol k dispozici - podle stěžovatelky zde takové dokumenty nebyly (nebo pouze z nespolehlivého systému) a pro podezření nebyl důvod. Tato tvrzení se v podstatě překrývají se zmíněným prvním a třetím okruhem námitek v posuzované ústavní stížnosti. V tomto směru lze využít poukazované podobnosti jiných případů téže stěžovatelky a odkázat na závěry usnesení ze dne 12. 5. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1739/21, ve kterém již Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost argumentaci stěžovatelky proti (shodnému) právnímu názoru Nejvyššího správního soudu potvrzujícímu existenci důvodného podezření v daných situacích, a tedy též relevanci celními úřady použitých znění povolení. Ústavní soud nepokládá za účelné na tomto místě celé odůvodnění zbytečně opakovat.
10. Jiná situace nastává u námitky údajné neexistence správního spisu ve věci - ostatně i podle stěžovatelky se právě touto skutečností projednávaný případ od těch ostatních zásadně odlišuje. Své tvrzení stěžovatelka zakládá na tom, že v rekapitulační části (prvních) rozsudků krajský soud poznamenal, že žalovaný (celní úřad) "listinné i elektronické verze spisu vytvořil pouze na žádost krajského soudu". Jak již ale poukázal kasační soud v (druhém) rozsudku, stěžovatelka vytrhává danou citaci z kontextu. Ve skutečnosti totiž celá příslušná část ve vyjádření celního úřadu k žalobám zněla následovně: "Předmětnou kopii spisu přikládáme dle žádosti v listinné podobě a současně v elektronické podobě na nosiči dat ... Listinná i elektronická verze spisu byla vytvořena pouze na Vaši žádost - z toho důvodu není potřeba je následně vracet". Z tohoto textu je očividné, že dané prohlášení neznamená, že by správní úřad "vyráběl" pro soud ex post nějaký nový, dříve neexistující spis, ale že šlo jen o okopírovaný exemplář originálu původního spisu (srov. použití sousloví KOPIE SPISU v citaci). Tento výklad potvrzuje též věta druhá. Běžněji totiž v soudním prostředí obíhají originály správních či soudních spisů, které je po ukončení řízení nutné vracet původcům. Celní úřad proto jasně indikoval, že v tomto případě tomu tak není a na vrácení netrvá. Stěžovatelka měla vyjádření celního úřadu samozřejmě k dispozici a lze tedy předpokládat, že si musela být vědoma (popřípadě její právní zástupce) nepodloženosti svého tvrzení založeného jen na (nešťastném) zkrácení daných vět z vyjádření celního úřadu v rekapitulaci rozsudků. I kdyby si ale toho stěžovatelka z nějakého důvodu nevšimla, pro Ústavní soud je skutečně málo pochopitelné, proč i poté, co příslušnou pasáž Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku plně citoval, se stěžovatelka rovněž v ústavní stížnosti pokouší nadále manipulovat realitou a stále trvá na konstrukci o neexistenci správního spisu. Jen na okraj lze poznamenat, že reálnou existenci správního spisu od počátku správního řízení Nejvyšší správní soud ověřil - ostatně těžko si představit, jak by vlastně mohly správní orgány o něčem rozhodovat, pokud by nedisponovaly pro věc relevantními písemnostmi.
11. Zbylé námitky stěžovatelky směřují proti procesnímu postupu kasačního soudu, ve své podstatě jsou ale spojeny s předchozími body. Tvrzení stěžovatelky, že Nejvyšší správní soud její námitky shrnuté výše do třetího okruhu (dostupnost jednotlivých znění povolení, potažmo spolehlivost systému) považoval za nepřípustné, a tedy že nepřihlédl k tomu, že kasační stížnost podávala v "druhém kole" místo celního úřadu stěžovatelka, není opodstatněné. Kasační soud totiž (nepřímý) věcný přezkum této námitky provedl v bodě 19 napadeného rozsudku, byť je pravdou, že tak učinil pouze stručně a že zejména odkázal na svůj právní názor z prvních rozsudků. To nicméně podle Ústavního soudu postačuje. Není zřejmé, jaké podrobnější vypořádání by si stěžovatelka představovala, neboť ani mnoho dalších slov by nemohlo změnit logicky závěr kasačního soudu, že celní úřad předmětnými povoleními (rozhodnutími) v době kontroly disponoval, jinak by soud ve výsledku popřel svůj v (prvních) rozsudcích vyslovený právní názor o existenci důvodného podezření podle zákona.
12. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky týkajícího se toho, že krajský soud ignoroval tvrzení o neexistenci správního spisu a že při následném pokusu tuto vadu zhojit postupoval kasační soud v rozporu s ustálenou judikaturou. Nejprve je třeba uznat, že ačkoliv argument o chybějícím spisu stěžovatelka vznesla, krajský soud jej vskutku v (druhém) rozsudku zcela opomenul a s námitkou se vypořádal příslušným způsobem až Nejvyšší správní soud (viz rekapitulace shora). Ústavní soud si je vědom stěžovatelkou citovaného nálezu ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 1534/08, podle kterého nemůže být nevypořádání námitky soudem prvního stupně napraveno dodatečným odůvodněním rozhodnutí kasačním soudem, a to ani, když byla daná námitka podaná opožděně. Totéž vskutku výslovně potvrdil též stěžovatelkou citovaný nález ze dne 31. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 1167/2017. Na druhou stranu nelze přehlédnout, že oba zmíněné případy se od přezkoumávané věci odlišují. Formálně je rozdíl v okamžiku, kdy byly dané námitky uplatněny. V obou judikovaných případech to sice bylo po lhůtě, ale ještě v průběhu řízení před soudem prvního stupně. V aktuálně posuzovaném řízení byla ovšem stěžovatelčina námitka o chybějícím správním spisu uplatněna jako žalobní bod až 24. 3. 2021, tj. stěžovatelka námitku nejenže uplatnila po lhůtě, ale neuplatnila ji před prvostupňovým soudem původně vůbec. Je očividné, že pouze využila (přesněji spíše zneužila) oné zkratkovité rekapitulace v (prvních) rozsudcích krajského soudu, pro námitku neexistoval nějaký reálný podklad (ve smyslu toho, že by se stěžovatelka nějakým způsobem nově dověděla, že ve věci chybí či chyběl správní spis). Právě v tomto málo pochopitelném věcném charakteru námitky spočívá druhá a zásadní odlišnost. Byť na námitku jistě mohl (a měl) krajský soud v (druhém) rozsudku i tak reagovat, za daných velmi specifických podmínek lze akceptovat postup Nejvyššího správního soudu, který vypořádání za prvostupňový soud provedl. Primárním důvodem pro akceptaci "zhojovacího" přístupu přitom není opožděnost námitky, jak mylně předestřel kasační soud, neboť to by bylo v rozporu s citovanou judikaturou zdejšího soudu. Její nedílnou součástí je však zároveň teze, že povinností obecných soudů je vypořádat se s námitkami účastníků "způsobem, který odpovídá závažnosti těchto námitek vzhledem k možnému výsledku řízení" (zmíněný nález sp. zn. III. ÚS 1167/2017, bod 29). Zmíněná účelovost diskutované námitky se přímo negativně odráží v její (ne)závažnosti - bylo by absurdní, aby proběhlo další (již třetí) kolo soudního řízení pouze se záměrem nového vypořádání takové námitky prvostupňovým soudem, to vše v zájmu ochrany ústavních práv účastníka, který nesmyslnou námitku podal.
13. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci nemá proti závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu