ECLI:CZ:US:2022:2.US.1166.22.1
sp. zn. II. ÚS 1166/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti K. P., zastoupeného advokátem JUDr. Martinem Vovsíkem, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2022 č. j. 33 Cdo 1819/2021-100, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. února 2021 č. j. 14 Co 210/2020-76 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 12. srpna 2020 č. j. 7 C 38/2020-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel petitem ústavní stížnosti napadl pouze rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever, což by v souladu s judikaturou Ústavního soudu mohlo být důvodem pro odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 173/19 ze dne 6. 3. 2019), z ústavní stížnosti jako celku však lze dovozovat, že stěžovatel brojí i proti rozhodnutím na rozhodnutí okresního soudu instančně navazujícím.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel (v řízení před soudy v postavení žalovaného) dne 12. 9. 2019 uzavřel jako kupující kupní smlouvu s žalobkyní, jejímž předmětem bylo motorové vozidlo. V rámci smlouvy bylo ujednáno, že je stěžovatel zavázán do 7 pracovních dnů provést převod vozidla na příslušném úřadě, jinak je povinen zaplatit pokutu 100 000 Kč. Stěžovatel byl dne 13. 9. 2019 omezen na svobodě v souvislosti s trestnou činností, které se měl dopustit téhož dne motorovým vozidlem, které bylo předmětem kupní smlouvy. Stěžovatel tedy do 15. 10. 2019 vozidlo na sebe nepřevedl. Žalobkyně se proto žalobou u Okresního soudu Plzeň-sever domáhala po stěžovateli zaplacení smluvní pokuty ve výši 100 000 Kč. Okresní soud žalobě vyhověl rozsudkem č. j. 7 C 38/2020-41 ze dne 12. 8. 2020 ve znění opravného usnesení č. j. 7 C 38/2020-58 ze dne 22. 9. 2020. Krajský soud v Plzni následně rozsudkem č. j. 14 Co 210/2020-76 ze dne 2. 2. 2021 prvostupňové rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud usnesením č. j. 33 Cdo 1819/2021-100 ze dne 19. 1. 2022 odmítl stěžovatelovo dovolání.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že okresní soud porušil zásadu presumpce neviny, neboť v napadeném rozsudku vycházel z toho, že se stěžovatel předmětným jednáním, pro které byl omezen na svobodě, dopustil trestného činu, ačkoli pravomocně bylo o vině a trestu rozhodnuto až rozsudkem téhož soudu č. j. 22 T 164/2019-1215 ze dne 16. 2. 2022. Okresní soud přesto již předtím v rámci civilního řízení v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že předmětným vozidlem byl spáchán trestný čin a že se stěžovatel místo přepisu vozidla vydal s uvedeným vozidlem páchat trestnou činnost.
Dle stěžovatele ale okresní soud měl jednat se stěžovatelem jako s nevinnou osobou, dokud o jeho vině nebylo pravomocně rozhodnuto. Z toho, že tak soud nečinil, stěžovatel dovozuje, že samosoudkyně okresního soudu byla zaujatá, čímž bylo zabráněno nestrannému projednání věci. Okresní soud navíc v důsledku uvedeného posuzoval přiměřenost smluvní pokuty i ve světle předmětné trestné činnosti, ačkoli k ní mělo dojít až poté, co byla smluvní pokuta sjednána. Přiměřenost smluvní pokuty se ale musí dle stěžovatele upínat toliko k okolnostem, které tu byly v době jejího sjednání.
Stěžovatel se nadto domnívá, že ani odvolací soud nectil zásadu presumpce neviny, neboť ve svém rozsudku uvedl, že stěžovatel si pro sebe celou nyní možná těžko řešitelnou situaci zavinil sám, a to úmyslně (podle krajského soudu stěžovatelův zástupce uvedl, že stěžovatel spáchaný skutek v zásadě nezpochybňuje; kdyby místo návštěvy úřadu nenajížděl stěžovatel do lidí, nemusel by dle krajského soudu platit smluvní pokutu). Podle stěžovatele je porušení zásady presumpce neviny ve vztahu ke krajskému soudu méně zřejmé než u soudu okresního, přesto ale k němu došlo. Ani v době vyhlášení rozsudku krajského soudu nebyl stěžovatel pro uvedený trestný čin pravomocně odsouzen a prohlášení zástupce stěžovatele před odvolacím soudem na tom nic nemění.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Mají-li stěžovatelé povinnost před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva, které jim zákon poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), předpokládá to, že v rámci všech těchto prostředků řádně přednesou argumentaci, která rozhodujícímu orgánu umožní ochranu práv stěžovatelů skutečně poskytnout. Neučiní-li tak a uplatní-li z jejich pohledu relevantní námitky až v ústavní stížnosti, činí tak pozdě, a tyto námitky tak jsou materiálně nepřípustné, neboť opravné prostředky, které měli stěžovatelé k dispozici, ve vztahu k těmto námitkám řádně nevyčerpali. Právě tak tomu je v nyní posuzované věci.
Stěžovatelova ústavní stížnost je prakticky celá založena na argumentu presumpce neviny, ovšem jeho dovolání, jak je stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti a jak je ve svém usnesení reprodukuje Nejvyšší soud (aniž by stěžovatel vůči tomu vznesl jakékoli námitky), tímto směrem vedeno vůbec není. Stěžovatel otevřel k dovolacímu přezkumu dvě právní otázky, a sice otázku platnosti ujednání o smluvní pokutě a otázku důvodů moderace výše smluvní pokuty, v obou případech bez návaznosti na presumpci neviny. Těmito otázkami se proto Nejvyšší soud zabýval a logicky stěžovatelovy nevyřčené výhrady ohledně tvrzeného porušení presumpce neviny neřešil.
Tím, že stěžovatel tyto výhrady k dovolacímu přezkumu neotevřel, přitom omezil i možnosti přezkumu ze strany Ústavního soudu, který v řízení o ústavní stížnosti vychází z výše popsané zásady subsidiarity. Jakkoli Ústavní soud vyložil obsah ústavní stížnosti ve prospěch stěžovatele tak, že stěžovatel napadá i rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu (a ústavní stížnost tak formálně neodmítl pro nepřípustnost), nelze již ignorovat materiální prvek přípustnosti ústavní stížnosti a přehlížet, že stěžovatel dovolacímu soudu ani nepředložil argumentaci, z níž nyní dovozuje porušení svých ústavně zaručených práv.
Za této situace lze jen obecně poznamenat, že soudy se věcí řádně zabývaly a své závěry stran platnosti ujednání o smluvní pokutě i přiměřenosti její výše odůvodnily přiléhavě a přesvědčivě.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu