ECLI:CZ:US:2022:2.US.1277.22.1
sp. zn. II. ÚS 1277/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Sandry Životské, právně zastoupené Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem Křížová 18, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2022, č. j. 24 Cdo 2475/2021-290, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2020, č. j. 18 Co 180/2019-241, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. dubna 2019, č. j. 104 C 11/2017-170, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.
2. Stěžovatelkou napadená rozhodnutí obecných soudů byla vydána v řízení o vydání dědictví, ve kterém se stěžovatelka zjednodušeně řečeno domáhala vydání dědictví po své babičce, a to na základě holografní závěti nalezené sedmnáct let po smrti zůstavitelky. Podstatou sporu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem (jejím otcem a zákonným dědicem) byla otázka promlčení práva stěžovatelky na vydání dědictví. Městský soud v Brně napadeným rozsudkem ze dne 9. 4. 2019, č. j. 104 C 11/2017-170, žalobu stěžovatelky zamítl a rozhodl, že je stěžovatelka povinna zaplatit žalovaným náklady řízení. Městský soud rozhodoval podle ustanovení §485 odst. 1 ve spojení s §105 a §114 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 1997 (dále jen "občanský zákoník"). Na základě provedeného dokazování a aplikace těchto ustanovení dospěl soud k závěru, že právo stěžovatelky na vydání dědictví bylo promlčeno, neboť tříletá promlčecí lhůta upravená v §485 odst. 1 občanského zákoníku je objektivní, přičemž žalovaný vznesl námitku promlčení. Městský soud své rozhodnutí podepřel také odkazy na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu týkající se rozdílu mezi promlčitelností práva oprávněných dědiců na vydání dědictví a vlastnického práva. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka odvoláním.
3. Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem ze dne 24. 9. 2020, č. j. 18 Co 180/2019-241, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Shledal, že soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav a na základě provedených důkazů a aplikace zákonných ustanovení učinil správný právní závěr. Odvolací soud se ještě blíže vyjádřil k námitce stěžovatelky, že jednání žalovaného (zákonného dědice) spočívající v uplatnění námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Krajský soud shledal tuto námitku neopodstatněnou (srov. bod 20 napadeného rozsudku krajského soudu) a rovněž odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Proti rozsudku krajského soudu se stěžovatelka bránila dovoláním.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 24. 2. 2022, č. j. 24 Cdo 2475/2021-290, dovolání odmítl s odůvodněním, že napadený rozsudek krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud uvedl, že z ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že dobrým mravům v zásadě neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva, neboť institut promlčení je zákonným institutem a přispívá k právní jistotě v právních vztazích. Námitka promlčení by se tak mohla příčit dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by byla výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace byl zánik nároku nepřiměřeně tvrdým postihem. Současně uvedl, že ustanovení §485 i ustanovení §114 občanského zákoníku jsou ustanovení zcela jednoznačná, neumožňující žádný jiný výklad v konkrétních případech.
5. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů a namítá, že byla napadenými rozhodnutími zasažena její ústavně zaručená práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že byla promlčecí lhůta upravená v §101 ve spojení s §105 občanského zákoníku obecnými soudy vyložena jako lhůta objektivní, což ve věci stěžovatelky zapříčinilo, že tato lhůta uběhla ještě dříve, než se stěžovatelka dle svého tvrzení o existenci závěti dozvěděla. Má za to, že právo oprávněného dědice na vydání dědictví se nemůže promlčovat, neboť se jedná o ochranu vlastnického práva, které se nepromlčuje. Dále stěžovatelka namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily, že vznesení námitky promlčení ze strany vedlejšího účastníka nebylo v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelka ve svém návrhu tak polemizuje se závěry obecných soudů, které se vztahují čistě k výkladu podústavního práva, a opakuje argumenty, které již uvedla v předchozím řízení.
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka vyčerpala ostatní prostředky k ochraně svých práv.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, jakož i obsah napadených rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, tj. není třetí "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu také vyplývá povinnost stěžovatelky, právě s ohledem na výše uvedené závěry, uvádět v ústavní stížnosti ústavněprávní argumentaci. Ústavní soud sice není vázán právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však stěžovatelku nezbavuje povinnosti tvrdit a argumenty podporovat námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [srov. usnesení ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 632/06 (U 12/43 SbNU 639) nebo usnesení ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2650/18]. Argumenty stěžovatelky, které jsou shrnuty výše v bodě 5 tohoto usnesení, však zřejmě nemají žádný ústavněprávní rozměr, ani nejsou podloženy odkazem na judikaturu Ústavního soudu. Stěžovatelka tak blíže nevysvětluje, v čem (a za jakého důvodu) spatřuje neústavnost rozhodnutí, jež jsou založena na jednoznačné právní úpravě doplněné o ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
11. Jádrem argumentace stěžovatelky je tvrzení, že právo na vydání dědictví nelze promlčet, respektive že promlčecí doba uvedená v §101 ve spojení s §105 občanského zákoníku je subjektivní, započala tedy běžet až ve chvíli, kdy se stěžovatelka o existenci závěti (a tím svého dědického práva) dozvěděla. Tuto námitku však stěžovatelka uvádí po celou dobu řízení a obecné soudy se s ní řádně vypořádaly. Jak již bylo uvedeno výše, z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že právu dědice na vydání dědictví není poskytovaná shodná ochrana jako vlastníkovi, jelikož institut promlčení nároku oprávněného dědice na vydání dědictví slouží k ochraně právní jistoty. Ústavností této právní úpravy se již v minulosti Ústavní soud zabýval a stížnosti, jejichž podstatou byla obdobná argumentace jako argumentace stěžovatelky v této věci, odmítl jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 1146/08 nebo usnesení ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. I. ÚS 69/03).
12. Ústavní soud se proto zabýval tím, zda jsou napadená rozhodnutí řádně odůvodněna, nevykazují prvky libovůle či neobsahují další ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci. Shledal přitom, že se obecné soudy námitkami stěžovatelky řádně zabývaly a pečlivě je ve svých odůvodněních vypořádaly. Z napadených rozhodnutí se podává, jaká skutková zjištění a skutkové závěry soudy učinily a jak věc posoudily po právní stránce. Mezi skutkovými a právními závěry přitom není dán extrémní rozpor a napadená rozhodnutí jsou tak ústavně akceptovatelná. Soudy dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem svá rozhodnutí odůvodnily a Ústavní soud neshledal v jejich rozhodnutích žádná kvalifikovaná pochybení, jež by byla způsobilá zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
13. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu