ECLI:CZ:US:2022:2.US.1366.22.1
sp. zn. II. ÚS 1366/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného Mgr. Liborem Vincencem, advokátem, sídlem Husinecká 808/5, Praha 3, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022 č. j. 8 Tdo 1323/2021-692; za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Má za to, že obecný soud svým postupem porušil jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí (které stěžovatel v rozporu s podmínkami řízení před Ústavním soudem nepřiložil, nicméně Ústavní soud si jej opatřil sám z internetových stránek Nejvyššího soudu), stěžovatel byl (v petitu ústavní stížnosti nenapadeným) rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích uznán vinným přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky a neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 18ti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let (stěžovateli byl uložen i trest zákazu řízení a povinnost k náhradě škody). Uvedeného jednání se měl dopustit tím, že řídil pod silným vlivem alkoholu, v důsledku čehož nedobrzdil své vozidlo do kolony a naboural do auta před sebou, které nezaviněně dále srazilo před ním stojící moped. Řidička vozidla i řidič mopedu utrpěli při nehodě zranění, stěžovatel jim přesto neposkytl pomoc a od nehody odjel. Po zhruba půlhodině jej zadrželi na jiném místě policisté. Odvolání stěžovatele proti rozsudku nalézacího soudu bylo (opět ústavní stížností nenapadeným) usnesením Krajského soudu zamítnuto jako nedůvodné, Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatel s nadepsaným rozhodnutím Nejvyššího soudu nesouhlasí. Domnívá se, že v řízení nerozhodoval nezávislý a nestranný soud. Rozsudek nalézacího soudu byl totiž zaslán do datové schránky advokáta stěžovatele se souborovým jménem "DOP. NEHODA-OPILÝ-LŽE", což považuje za nepřípustné porušení zmíněných zásad, které odvolací a dovolací soud nenapravily. Stěžovatel dále namítá, že v řízení došlo k opomenutí důležitých důkazů, pokud by byly provedeny (např. výslech stěžovatelových kolegů z práce), vyšlo by najevo, že nehodu stěžovatel vůbec nezavinil, místo opustil kvůli spěchu na pracovní schůzku a že alkohol vypil až po nehodě. Stěžovatel rovněž zpochybňuje znalecké posudky týkající se zranění poškozených i týkající se jeho požití alkoholu. Dovolací soud naopak nevzal do úvahy mu nově předložený na žádost stěžovatele zpracovaný znalecký posudek, podle kterého v době nehody stěžovatel opilý být nemusel.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, jde o návrh přípustný a k jeho projednání je Ústavní soud příslušný.
6. Ústavní soud nicméně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Stěžovatel ve skutečnosti většinově rozporuje skutkové závěry obecných soudů, respektive odlišně hodnotí provedené důkazy. Přezkumu těchto skutečností se nicméně v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat. Totéž platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, případně jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (za všechny srov. nález ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Stěžovatel sice zmíněný extrémní nesoulad přinejmenším implicitně namítá, žádné přesvědčivé argumenty na podporu ovšem nepředkládá. Jádro dokazování probíhalo v řízení logicky před nalézacím soudem, proto je poněkud nepochopitelné, že rozsudek prvostupňového soudu stěžovatel zrušit nepožaduje. Ústavní soud vzhledem k tomu spíše nad rámec ústavní stížnosti uvádí, že se nedomnívá, že by se nalézací soud dopustil nějakého vybočení z mezí volného hodnocení důkazů. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti nezmiňuje množství nezpochybnitelných přímých i nepřímých důkazů, které vedly k jeho odsouzení. Příslušné pasáže napadeného usnesení dovolacího soudu se navíc detailně vypořádávají se všemi námitkami stěžovatele proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu a konstatují jejich řádný postup (srov. body 18-30 napadeného usnesení). Jelikož námitky stěžovatele z dovolání se doslovně opakují též v ústavní stížnosti, nevidí Ústavní soud důvod je vypořádávat znovu a odkazuje v tomto na citované odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, se kterým se plně ztotožňuje.
9. Ústavní soud nesdílí ani námitku stěžovatele zpochybňující nezávislost a nestrannost nalézacího soudu. Písemné vyhotovení rozsudku bylo vypracováno až po vynesení výroku o vině a trestu. Stěží tedy pojmenování textového souboru s rozsudkem může bez dalšího způsobit důvodné podezření o podjatosti soudu (soudce). Byť je jistě možné formulovat název souboru neutrálněji (např. s použitím spisové značky), nelze přehlédnout, že soudcem použitý popis v názvu přesně odpovídá obsahu rozsudku, jehož text soubor tvoří. Jinak vyjádřeno, jestliže soud v rozhodnutí detailně vysvětluje, proč byl dle něj stěžovatel při nehodě opilý a proč považuje stěžovatelovu verzi událostí za lživou, je absurdní jej obviňovat z podjatosti jen proto, že tytéž závěry (následně!) přenese do názvu souboru. Tyto závěry však nic nemění na tom, že bylo pochybením soudu, jestliže odeslal soubor s pracovním názvem. V neposlední řadě pokud stěžovatel požaduje, aby se Ústavní soud dotázal odvolacího soudu, jakým způsobem tvrzené pochybení nalézacího soudu řešil a následně mu výsledek svého šetření oznámil, lze dodat jediné: stěžovatel i jeho právní zástupce mají eufemisticky vyjádřeno nesprávnou představu o úloze a pravomocích Ústavního soudu.
10. Ústavní soud s ohledem na uvedené zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo stěžovateli nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu toliko právo na spravedlivé soudní řízení (ve vztahu k trestnímu řízení např. nález ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 2726/14). V projednávané věci Ústavní soud nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu