ECLI:CZ:US:2022:2.US.1396.22.1
sp. zn. II. ÚS 1396/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti D. L., zastoupeného Mgr. Janem Koptišem, advokátem se sídlem Široká 432/11, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2022, č. j. 21 Cdo 2506/2021-1071, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 406/2020-976 ze dne 29. července 2021, rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 34 C 209/2014-849 ze dne 20. listopadu 2019, takto:
*)
Ústavní stížnost se odmítá.
_____________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 20. 12. 2022
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí ve věci škody způsobené pracovním úrazem. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces a zákonného soudce zaručené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se před obecnými soudy domáhal žalobou podanou dne 6. 6. 2014 zaplacení náhrady škody způsobené pracovním úrazem ve výši částky 516 641 Kč s příslušenstvím. U žalovaného dopravního podniku byl stěžovatel zaměstnán jako řidič MHD, avšak dne 28. 3. 2013 při výkonu práce náhle ztratil vědomí, autobus se samovolně rozjel a posléze zastavil o zeď poštovní budovy. V důsledku nárazu o volant a čelní sklo utrpěl stěžovatel lehký otřes mozku, podvrtnutí a natažení krční páteře, poranění nosu a čela aj. Stěžovatel namítal, že mu posléze byla v důsledku toho diagnostikována posttraumatická stresová porucha (dále také jako "PTSD"). Tyto následky, vedle fyzických zranění, stěžovatel označil za pracovní úraz. Žalovaná částka představovala náklady spojené s vypracováním lékařských posudků, bolestné a další náklady, především však rozdíl mezi vyplacenou nemocenskou a celkovým ušlým výdělkem ztížení společenského uplatnění v souvislosti s PTSD (180 000 Kč).
3. Okresní soud v Českých Budějovicích uložil žalovanému zaměstnavateli (vedlejšímu účastníkovi v řízení o ústavní stížnosti) rozsudkem č. j. 34 C 209/2014-849 ze dne 20. 11. 2020 povinnost zaplatit stěžovateli částku 217 937 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucím z částky 181 254 Kč od 6. 6. 2014 do 29. 9. 2014 a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucím z částky 217 937 Kč od 30. 9. 2014 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok v odstavci I.). V části, v níž se stěžovatel na žalovaném domáhal zaplacení částky 298 704 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok v odstavci II.). Žalobci dále uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 48 137 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalovaného (výrok v odstavci III.), dále povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení částku 60 366 Kč v téže lhůtě k rukám právního zástupce vedlejšího účastníka (výrok v odstavci IV.) a žalobci uložil i povinnost zaplatit České republice na nákladech řízení částku 57 338 Kč, z toho částku 42 338 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích.
4. Okresní soud ve svém rozsudku zdůraznil, že v souběžně probíhajícím trestním řízení ani v řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno, že by se žalobce na příčinách nehody podílel. Přiznal stěžovateli náhradu za ztrátu výdělku zapříčiněnou pracovním úrazem i bolestné stanovené posudkem, a to včetně úroků z prodlení, tj. žalobě vyhověl celkem v částce 217 937 Kč. Ve zbývající části uplatněných nároků (zejm. ztížení společenského uplatnění) žalobu zamítl - v částce 298 704 Kč. Okresní soud měl za prokázané (na základě znaleckých posudků), že se u stěžovatele po dopravní nehodě rozvinula úzkostná porucha, resp. porucha přizpůsobení, avšak nikoliv PTSD. Podíl pracovního úrazu, kterým bylo přispěno k rozvinutí poruchy přizpůsobení, nebylo možné dle znaleckých posudků přesně určit, což soud dovodil z porovnání hned dvou znaleckých posudků. Charakter potíží stěžovatele soud označil za značně subjektivní, vyjadřující obecnou nepohodu. Anxiózní projevy nejsou dostatečně závažné, aby založily nárok na odškodné za ztížení společenského uplatnění. U dílčích nákladů na hospitalizaci a cestovné soud neshledal příčinnou souvislost mezi vznikem nákladů a pracovním úrazem stěžovatele. Žalovaný i vedlejší účastník před obecnými soudy (zdravotní pojišťovna) považovali nárok na náhradu ztížení společenského uplatnění v souvislosti se zraněním krční páteře za promlčený, čemuž soud konstatoval, že na věc je třeba aplikovat právní úpravu rozhodnou v době úrazu (občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013), kde je promlčecí lhůta k náhradě škody dvouletá dle §106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Stěžovatelův stav bylo možné považovat za ustálený dva roky po úrazu ze dne 28. 3. 2013, a to dle vyjádření během výslechu znalce v kontextu okolnosti, že stěžovatel byl rok a půl v pracovní neschopnosti a následovaly rehabilitace. Stěžovatel však svůj nárok uplatnil až v březnu 2018 (podáním ze dne 26. 3. 2018), tedy dle soudu dlouho po uplynutí dvouleté promlčecí lhůty.
5. Stěžovatel brojil proti rozsudku odvoláním, namítal nepřezkoumatelnost odůvodnění v části týkající se vynaložených nákladů s léčením, rozporoval promlčení i závěry, které soud pojal z provedených důkazů. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací doplnil dokazování mj. o výslech znalce PhDr. Petra Goldmana, klinického psychologa ze znaleckého ústavu, jež vypracoval posudek ohledně faktorů ovlivňujících vznik poruchy přizpůsobení u stěžovatele. Zdůraznil, že projev je multifaktoriální a nelze označit klíčový závěr o nejvýraznějším z nich. Negativní emoce a stav stěžovatele byly posíleny rovněž ohrožením plynoucím z trestního stíhání. Odvolací soud rovněž doplnil znalecký posudek vypracovaný prof. MUDr. Martinem Krpcem, CSc. výslechem při jednání, který setrval na závěru, že stav žalobce se ustálil v roce 2015, tj. dva roky po úrazu.
6. Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 4. prosince 2020, č. j. 19 Co 406/2020-979, dospěl k závěru, že pokud jde o poruchu přizpůsobení, nejsou splněny předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele z titulu pracovního úrazu, neboť žádná z nepříznivých okolností, které vedly ke vzniku poruchy přizpůsobení, nemá charakter úrazového děje. Dále uzavřel, že námitka promlčení vznesená žalovaným a vedlejším účastníkem je důvodná a že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, není zneužitím práva na úkor stěžovatele, který by marné uplynutí lhůty nezavinil, není ani vedena úmyslem způsobit mu újmu.
7. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítnul s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, kterou stěžovatel nesprávně aplikoval na odlišný skutkový stav v jeho věci. Zdůraznil, že o vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by škoda nevznikla, tak jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku pracovního úrazu (jeho následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost postavená najisto. Pracovní úraz nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, je-li jednou z příčin, avšak příčinou důležitou, podstatnou a značnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 376/98, uveřejněný pod č. 35/2000 Sb. rozh. obč.). Dle Nejvyššího soudu obecné soudy správně posoudily okamžik ustálení zdravotního stavu, rozhodný pro posouzení námitky promlčení a přípustnost dovolacího důvodu tak nezaložila ani tato námitka.
8. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je argumentace, že stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy krácen na svých právech, a to zejména tím, že se obecné soudy dostatečně a v souladu se zákonnou úpravou nevypořádaly s argumentací stěžovatele ohledně nároku na ztížení společenského uplatnění v souvislosti s poruchou přizpůsobení, a dále podvrtnutím a natažením krční páteře, zejména pokud jde o příčiny vzniku těchto zdravotních problémů a současně posouzení otázky ustálení zdravotního stavu. Řízení před soudy bylo zatíženo značnými průtahy, stěžovateli bylo nesrozumitelné a v konečné fázi byl odepřen mimořádný opravný prostředek (závěr o nepřípustnosti dovolání Nejvyšším soudem je v rozporu s čl. 36 Listiny). Restriktivním výkladem stěžejních právních předpisů, zejména zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a nařízení vlády č. 276/2015 Sb., došlo k jejich aplikaci v rozporu s čl. 4 Ústavy. Podle stěžovatele nedošlo k promlčení jeho nároku, a i kdyby ano, je třeba aplikovat korektiv dobrých mravů.
II. Posouzení Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
11. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, tj. není třetí "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Stěžovatel v průběhu řízení namítal dezinterpretaci posudků prvostupňovým i odvolacím soudem. V obecné rovině není úkolem Ústavního soudu utvářet a přehodnocovat skutková zjištění (to náleží obecným soudům), Ústavní soud je povolán toliko k ověření, že výsledné skutkové zjištění nepředstavuje logický exces (ten je dán např. tehdy, nemá-li skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování při žádném z logicky přijatelných způsobů interpretace provedených důkazních prostředků, či je skutkové zjištění ve zjevném rozporu s provedenými důkazními prostředky), a k ověření, že při dokazování byla v procesní rovině respektována základní práva a svobody. Žádné takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích (nižších soudů) neshledal. Závěry, které soudy pojaly z důkazů, jsou rozumné, důkazní materiál tvoří logický celek. Argumentace stěžovatele stran rozvinutí PTSD a souvislosti úzkostných potíží s pracovním úrazem, je tak nedůvodná, resp. Ústavnímu soudu nepřísluší logicky zdůvodněné závěry opětovně přehodnocovat.
13. Argumentace stěžovatele odškodněním následků poškození zdraví v psychické oblasti i v případě, že nepříznivé psychologické vlivy nepůsobily pouze v okamžiku úrazového děje je opřena o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3305/2011, v němž však soudy odepřely nárok na odškodnění v rozporu se skutkovými závěry znalců.
14. Závěr odvolacího soudu o promlčení nároku stěžovatele na náhradu za ztížení společenského uplatnění spočívající v poúrazovém omezení hybnosti páteře stojí na skutečnosti, že stěžovatel uplatnil nárok u soudu prvního stupně až dne 27. 3. 2018. Samotný úraz proběhl dne 28. 3. 2013 a k ustálení stěžovatelova zdravotního stavu došlo po dvou letech. Podle §265 odst. 1 zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2015, platí, že: "Zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům." Dle §106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013, však platí, že: "Právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá." K otázce námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy se Nejvyšší soud obšírně vyjádřil a z celkového kontextu odůvodnění týkajícího se této námitky lze shledat, že nedospěl k přípustnosti dovolání jak z důvodu odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tak ani z důvodu, že by se jednalo o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2057/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 389/2013, ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1170/2019, a ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1269/2019).
15. Polemika stěžovatele se závěry Nejvyššího soudu i soudy nižších stupňů je vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovateli spolehlivě poskytnuty v napadených rozhodnutích, přičemž žádné nedostatky řízení před nimi Ústavní soud neshledal.
16. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373) ]. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud i oba soudy nižších stupňů se s argumentací stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Skutečnost, že se stěžovatel s právními hodnoceními neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. V postupu zmíněných soudů Ústavní soud neshledal ani náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. července 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu