ECLI:CZ:US:2022:2.US.1415.22.1
sp. zn. II. ÚS 1415/22
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Danielem Askarim, advokátem, sídlem Slavětínská 1146/39, Praha 9, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022 sp. zn. 4 Tz 63/2022, takto:
I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022 sp. zn. 4 Tz 63/2022, a to výrokem, kterým byl stěžovatel vzat do vazby, byla porušena práva stěžovatele podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Ve výroku o vzetí stěžovatele do vazby se rozsudek Nejvyššího soudu ruší.
III. Nejvyšší soud je povinen zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 8 228 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto nálezu na účet advokáta Mgr. Daniela Askariho.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 30. 5. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výroku usnesení Nejvyššího soudu, kterým byl vzat do vazby, a to pro rozpor s čl. 8 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
3. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 10. 2020 sp. zn. 50 To 316/2020 odsouzen pro pokračující trestné činy krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 a odst. 4 písm. b) tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. O stížnosti pro porušení zákona rozhodl Nejvyšší soud dne 25. 5. 2022 rozsudkem sp. zn. 4 Tz 63/2022 tak, že napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k projednání. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se v době rozhodnutí Nejvyššího soudu nacházel ve výkonu trestu, vzal tento soud stěžovatele do vazby z důvodu podle §67 písm. c) tr. řádu.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že o vazbě bylo rozhodnuto bez jeho slyšení a v neveřejném zasedání. Z ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též ESLP) přitom vyplývá, že soud, který rozhoduje o vazbě, musí rozhodovat na ústním jednání, které sice nemusí být veřejné, ale musí být přístupné stranám řízení (rozsudky ESLP ze dne 25. 3. 1999, č. 31195/96, Nikolova proti Bulharsku, bod 58, a ze dne 15. 11. 2005, č. 67175/01, Reinprecht proti Rakousku). Během jednání musí být obviněný vyslechnut, a to zpravidla osobně, nebo v odůvodněných případech skrze svého zástupce. Pokud soud upustí od přímého výslechu obviněného, musí pro takový postup existovat přesvědčivé odůvodnění, jako tomu bylo např. ve věci Bah proti Nizozemsku. Stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je Nejvyšší soud povinen rozhodnout o vzetí do vazby ve veřejném zasedání a po osobním slyšení (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1681/08, sp. zn. I. ÚS 980/14, sp. zn. II. ÚS 3401/18 a sp. zn. I. ÚS 2451/19).
5. V projednávaném případu dal Nejvyšší soud před rozhodnutím o stížnosti pro porušení zákona stěžovateli možnost se k důvodům vazby písemně vyjádřit, což stěžovatel také učinil prostřednictvím svého obhájce. Navrhoval, aby nebyl vzat do vazby a aby byl propuštěn na svobodu. Navrhoval, "aby Nejvyšší soud, nebude-li písemné podklady považovat za dostatečné pro rozhodnutí o vazbě, nařídil veřejné zasedání, kde vyslechne obviněného a jeho neteř G. L.". Z toho je zřejmé, že žádal o své osobní slyšení, nebude-li jej Nejvyšší soud chtít propustit na svobodu. I přesto však bez osobního slyšení nebyl propuštěn a byl toliko "převeden" do vazby.
6. Stěžovatel byl v původním řízení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně, a to v situaci, kdy byl podle §205 odst. 4 tr. zákoníku ohrožen sazbou od dvou do osmi let. Na základě napadeného rozsudku Nejvyššího soudu je zřejmé, že může být stěžovatel v navazujícím řízení odsouzen nanejvýš podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a bude tedy ohrožen sazbou v rozpětí tří měsíců až tří let. Ke dni vydání rozsudku Nejvyššího soudu měl stěžovatel vykonány dva roky trestu odnětí svobody. Z toho stěžovatel dovozuje, že v dalším řízení mu nebude uložen vyšší trest, než který již vykonal. Napadený rozsudek se opírá toliko o skutečnost, že stěžovatel je opakovaným speciálním recidivistou, přičemž Nejvyšší soud pominul skutečnost, že stěžovatel se poslední dva roky nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, který na něj přinejmenším mohl výchovně působit. Z toho důvodu pak také stěžovatel trval na svém osobním slyšení. Nejvyšší soud tento výslech neprovedl a spokojil se pouze s obecným negativním hodnocením stěžovatele vycházejícím ze stavu více než dva roky předtím, než bylo o vazbě rozhodováno. Stěžovatel ve svém písemném vyjádření poukázal na svoji připravenost vést řádný život, pokračovat v zahájené protidrogové léčbě a podílet se na výchově svých tří nezletilých neteří, toho času svěřených do pěstounské péče zletilé neteře.
III.
7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření namítl, že není povinen při rozhodování o vazbě bezmezně vycházet z pouhého prohlášení obviněného, že se již napravil a na svobodě již trestnou činnost páchat nebude, když předchozích téměř dvacet let vypovídá o opaku. K otázce osobního slyšení Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel byl informován o tom, že bude rozhodováno o vazbě a měl možnost se písemně vyjádřit. K osobnímu slyšení obviněného Nejvyšší soud nepřistoupil, neboť vycházel z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, podle které zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku již není považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64). Z toho vyplývá, že Úmluva považuje zbavení svobody po prvoinstančním (případně druhoinstančním) odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Zrušením odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 10. 2020 sp. zn. 50 To 316/2020, obživl odsuzující rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 26. 8. 2020 sp. zn. 3 T 79/2020, což znamená, že stěžovatel se nacházel v postavení osoby nepravomocně odsouzené k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Zároveň lze předpokládat, že k nepodmíněnému trestu odnětí svobody bude stěžovatel odsouzen i v novém řízení před Krajským soudem v Plzni, byť v nižší míře. Podle Nejvyššího soudu z ničeho nevyplývá, že trest uložený obviněnému nebude vyšší než ten, který již do této doby vykonal a jenž mu bude do nově uloženého trestu započten.
8. Stěžovatel svého práva repliky k vyjádření Nejvyššího soudu nevyužil.
IV.
9. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí (resp. jejich postupy) byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
11. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem v rámci rozhodování o vazbě či jejím dalším trvání a z toho vyplývající právo být slyšen (vyjádřit se) v kontradiktorním řízení je třeba považovat za zcela základní prvek práva na spravedlivý proces týkající se omezení osobní svobody. Právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení.
12. Nejvyšší soud namítal, že při rozhodování o vazbě postupoval v souladu s judikaturou ESLP, přičemž odkázal na rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9. Daleko přiléhavější je však odkázat na podstatně novější judikaturu, a to například na rozsudky ve věci Husák proti České republice č. 19970/04 ze dne 4. 12. 2008 či Vecek proti České republice č. 3252/09 ze dne 21. 2. 2013. V §78 druhého z citovaných rozsudků ESLP uvedl, že právo zadrženého být slyšen vyplývá "přímo z článku 5 odst. 4 Úmluvy, neboť je jednou z procesních záruk, které se použijí v případech zbavení svobody (Sanchez-Reisse proti Švýcarsku, rozsudek ze dne 21. října 1986, §51, série A č. 107; Graužinis proti Litvě, č. 37975/97, rozsudek ze dne 10. října 2000, §34). Existenci tohoto práva či jeho realizaci proto nelze podmiňovat výslovnou žádostí stěžovatele".
13. Zcela shodně se k otázce osobního slyšení obviněného při rozhodování o jeho osobní svobodě staví dlouhodobě i Ústavní soud. Za všechna relevantní rozhodnutí lze uvést nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. 1681/08, I. ÚS 3326/13, I. ÚS 3909/16 a IV. ÚS 1466/19. Z druhého z vyjmenovaných rozhodnutí lze citovat: "Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem v rámci rozhodování o vazbě či jejím dalším trvání a z toho vyplývající právo být slyšen v kontradiktorním řízení je třeba považovat za zcela základní prvek práva na spravedlivý proces týkající se zbavení osobní svobody." K nutnosti osobního slyšení obžalovaného při rozhodování podle §275 odst. 3 dospěla ostatně i komentářová literatura (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3368 a DRAŠTÍK. A., FENYK J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s. 2017, s. 563), a to s velmi přesvědčivým odůvodněním.
14. S ohledem na shora citovanou judikaturu ESLP a Ústavního soudu bylo povinností Nejvyššího soudu umožnit stěžovateli, aby byl osobně slyšen při rozhodování o jeho vazbě. Nejvyššímu soudu lze dát za pravdu, že platná právní úprava vylučuje použití vazebního zasedání. Nabízí se však další možnosti, a to zejména veřejné zasedání či slyšení obviněného prostřednictvím videokonference. Jak vyplývá z výše uvedeného, o takovou možnost nemusí obviněný žádat. Nejvyšší soud však stěžovatele ani přes jeho výslovnou žádost osobně neslyšel a jen na základě minimálně dva roky starých informací z trestního spisu rozhodl o jeho vzetí do vazby. To je zásadní důvod pro zrušení napadeného výroku. Ústavní soud však považuje za vhodné upozornit i na skutečnost, že Nejvyšší soud se jen zcela formálně vypořádal s tím, zda je důvod vazby opravdu dán. Nezrušil sice odsuzující rozsudek okresního soudu, jak navrhoval ministr spravedlnosti, ale nevzal v úvahu, že tento rozsudek trpí stejnou vadou jako zrušený rozsudek krajského soudu. S ohledem na obecné zásady ukládání trestu není příliš pravděpodobné, že bude stěžovateli za stejný skutek uložen trest ve stejné výměře při ohrožení sazbou tři měsíce až tři léta oproti původní sazbě tři až osm let. Ostatně sám Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 9. 5. 2022 č. j. 4 Tz 63/2022-35 uvedl, že "nepředpokládá, že trest nově hrozící obviněnému by mohl převýšit jím dosud vykonaný trest odnětí svobody". Jak již bylo uvedeno výše, stížnost stěžovatele shledal Ústavní soud důvodnou.
15. Návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud nevyhověl, neboť rozhodl ve věci přednostně a bez zbytečného odkladu.
16. Vzhledem k majetkovým poměrům stěžovatele a výraznému zásahu Nejvyššího soudu do základních práv stěžovatele uložil Ústavní soud Nejvyššímu soudu povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení představující náklady jeho právního zastoupení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadeným výrokem rozsudku Nejvyššího soudu, jímž byl stěžovatel vzat do vazby, došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a na projednání věci v jeho přítomnosti zajištěných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. V důsledku tak bylo porušeno právo stěžovatele na osobní svobodu chráněné čl. 8 odst. 2 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být zbaven osobní svobody jinak než způsobem, který stanoví zákon. Proto Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) stejného zákona napadený výrok rozsudku Nejvyššího soudu zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. července 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu