ECLI:CZ:US:2022:2.US.1494.22.1
sp. zn. II. ÚS 1494/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Berka, zastoupeného advokátem JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 67/2021-70 ze dne 7. dubna 2022 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci č. j. 59 A 70/2020-74 ze dne 9. února 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Stěžovatel ústavní stížností podanou dne 7. 6. 2022 namítá, že v záhlaví specifikovanými rozhodnutími správních soudů byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená základní práva, zejména pak právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V nyní projednávané věci se jedná o případ s bohatou procesní historií. Stěžovatel inicioval u silničního správního úřadu řízení o určení právního vztahu podle §142 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, o existenci účelové komunikace podle §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích ve znění účinném do 31. 12. 2015. Městský úřad Raspenava (silniční úřad) posléze podle §142 odst. 1 správního řádu vyslovil, že na části pozemku p. č. X v katastrálním území Raspenava existuje pozemní komunikace - kategorie veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu §7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Podle silničního úřadu tato komunikace uspokojuje potřeby vlastníků rodinných domů a slouží jako spojení s ulicemi A a B. Jde o stálou a patrnou dopravní cestu s povrchem zpevněným zčásti šotolinou a zčásti asfaltem, k jejímuž veřejnému užívání udělil konkludentní souhlas původní restituent. Jedná se o jedinou příjezdovou komunikaci k nemovitostem, srovnatelné alternativy neexistují.
3. Krajský úřad Libereckého kraje (žalovaný před správními soudy) rozhodnutím ze dne 25. 5. 2020, č. j. OD 904/2019 5/280.9/Hk, KULK 37403/2020 zamítl stěžovatelovo odvolání a potvrdil rozhodnutí silničního úřadu. Uvedl, že dotčená komunikace naplňuje současně všechny znaky veřejně přístupné účelové komunikace. Krajský úřad takto rozhodl znovu poté, co Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 8. 2017, č. j. 1 As 213/2017-38, zrušil rozsudek krajského soudu ze dne 23. 5. 2017, č. j. 59 A 81/2016-62, i původní rozhodnutí žalovaného z důvodu, že se tehdy žalovaný ani krajský soud nezabýval alternativami přístupu k nemovitostem (rodinným domům).
4. Krajský soud v Ústí nad Labem k žalobě stěžovatele posoudil průběh a stav posuzované části komunikace, ale také jejích alternativ, jakož i napojení dotčených nemovitostí na posuzovanou komunikaci. Shledal, že je napadené rozhodnutí věcně správné a žalobu zamítl. Nejvyšší správní soud posléze ke kasační stížnosti stěžovatele zhodnotil rozsudek krajského soudu jako plně přezkoumatelný a řádný průběh dokazování před správním soudem. Stěžovatelem namítané alternativy I a II nebyly vhodné pro přístup a dopravní obslužnost předmětných pozemků. Námitky o naprosté nepotřebnosti posuzované cesty pro přístup k dotčeným nemovitostem označil kasační soud za nedůvodné, a to i s ohledem na absenci namítané historické cesty v terénu. Sporná cesta naopak je potřebná k obsluze domů, svozu komunálního odpadu a zejména v zimních měsících k jejich plnohodnotné dosažitelnosti.
II. Ústavní stížnost
5. Stěžovatel je přesvědčen, že v daném případě se soudy dopustily nezákonného postupu a intenzitou a povahou vad, které jim jsou vytýkány níže, došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Ve vztahu ke spornému pozemku nejsou naplněny kumulativní znaky veřejně přístupné účelové komunikace ve smyslu §7 zákona o pozemních komunikacích, kterými jsou: (i) cesta slouží jako přístup a/nebo příjezd k nemovitostem (spojnice pro vlastníky nemovitostí); (ii) cesta byla a je patrná v terénu; (iii) existuje souhlas (i konkludentní) vlastníků pozemku a/nebo jejich předchůdců k jejímu užívání; (iv) existuje zde tzv. nutná komunikační potřeba.
6. Cesta neslouží jako přístupová k namítaným nemovitostem. Stěžovatel navíc nabízel alternativy (další varianty) dopravně technického řešení, jako je zřízení obratiště nebo odklon komunikace za železničním přejezdem, což stvrzuje posudek předložený stěžovatelem k posouzení variant dopravně technického řešení. Napadená rozhodnutí nepřípustně zasahují do vlastnického práva stěžovatele, neboť upřednostňují zájmy (neochotu) obce před ochranou vlastnického práva jednotlivce. Nejvyšším správním soudem garantovaná ochrana obce před tím, aby musela vynaložit určité náklady na úpravy komunikace, tak má přednost před ochranou vlastnického práva stěžovatele k pozemku, který je nyní považován za účelovou komunikaci. Vzhledem k existenci alternativ jde o nepřiměřený zásah do majetkových práv. Prohlášení existence veřejně přístupné účelové komunikace na pozemku není ani přiměřené, ani nezbytné. Navazující úvaha Nejvyššího správního soudu, dle něhož by náklady na úpravu alternativní komunikace neměly významně převyšovat zátěž, kterou pro vlastníka sporné cesty představuje omezení vlastnického práva, dle stěžovatele neobstojí. V průběhu řízení nebyly poměřovány náklady obce na úpravy alternativní komunikace oproti intenzitě zásahu do vlastnického práva stěžovatele k pozemku. Stěžovatel dále odkazoval na skutkové okolnosti dvou alternativ dopravně technického řešení, přičemž v rozsahu vypořádání se s alternativami považuje stěžovatel napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná. Stěžovatel rovněž namítá extrémní nesoulad mezí skutkovými zjištěními obecných soudů a předloženými důkazy.
III. Posouzení Ústavním soudem
7. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu a městského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Napadená rozhodnutí Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody, a tedy není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Je tedy povinností Nejvyššího správního soudu interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002) a nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003].
11. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
12. Podstatou stížnosti stěžovatele je nesouhlas se skutkovým posouzením situace v terénu (realizovatelnost alternativ dopravně technického řešení). Z hlediska potenciálního ústavního přesahu stěžovatel namítá neproporcionalitu zásahu do jeho vlastnického práva jak vzhledem k hodnocení alternativ, tak vzhledem k upřednostnění ekonomického aspektu (zátěže obce při realizaci alternativ) v neprospěch stěžovatelových majetkových práv.
13. Ústavní soud k tomu podotýká, že hodnocení samotné vhodnosti alternativ, která je z pohledu argumentace stěžovatele klíčová, mu nepřísluší přehodnocovat. Úkolem Ústavního soudu není utvářet skutková zjištění (to náleží správním orgánům a případně správním soudům), je povolán toliko k ověření, že výsledné skutkové zjištění nepředstavuje logický exces (ten je dán např. tehdy, nemá-li skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování při žádném z logicky přijatelných způsobů interpretace provedených důkazních prostředků, či je skutkové zjištění ve zjevném rozporu s provedenými důkazními prostředky), a k ověření, že při dokazování byla v procesní rovině respektována základní práva a svobody. Žádné takové vady Ústavní soud v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu neshledal. Vypořádání se s alternativami přístupu bez omezení práv stěžovatele se žalovaný správní orgán i správní soudy vypořádaly dostatečně, plně přezkoumatelným způsobem.
14. Pokud dospěly správní soudy k závěru o nevhodnosti alternativ, na nepříznivém výsledku pro stěžovatele nemohou ničeho změnit ani ostatní stěžovatelem vznesené (repetitivní) námitky. Jestliže napadená rozhodnutí obstojí z hlediska absolutní nevhodnosti alternativního dopravně technického řešení, dle Ústavního soudu soudy ani správní orgány nepochybily, když výslovně neprovedly test proporcionality.
15. Na všechny v ústavní stížnosti předestřené námitky již stěžovateli bylo správními soudy odpovězeno, a to korektním a přezkoumatelným způsobem. Námitky tak svědčí spíše o neztotožnění se s právním názorem rozhodujících soudů. V ústavní stížnosti přednesená polemika je nyní vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13]. Není úlohou Ústavního soudu, být další "třetí" instancí správního soudnictví.
16. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu