ECLI:CZ:NSS:2017:1.AS.213.2017:38
sp. zn. 1 As 213/2017- 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: J. B., zastoupen JUDr. Adamem
Batunou, advokátem se sídlem Václavské náměstí 1, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad
Libereckého kraje, se sídlem U J ezu 2a, Liberec, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
26. 7. 2016, č. j. OD 564/2016-2/280.9/Hk, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) město
Raspenava, se sídlem Fučíkova 421, Raspenava, II) Z. J., v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. 5. 2017,
č. j. 59 A 81/2016 - 62,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. 5. 2017,
č. j. 59 A 81/2016 – 62, se zrušuje .
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, ze dne 26. 7. 2016,
č. j. OD 564/2016-2/280.9/Hk KULK 61902/2016, se zrušuje a věc
se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti ve výši 24.456 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám JUDr. Adama Batuny, advokáta se sídlem Václavské náměstí 1, Praha 1.
IV. Osobám zúčastněným na řízení se nepřiznává náhrada nákladů řízení
o žalobě ani o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce dne 23. 11. 2015 podal u Městského úřadu Raspenava (dále jen „městský úřad“)
jako spoluvlastník pozemku p. č. X vedeného v katastru nemovitostí na LV č. X vedeného
Katastrálním úřadem pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Frýdlant, pro katastrální území X,
obec Raspenava (dále jen „dotčený pozemek“) žádost o určení právního vztahu podle §142
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) ke komunikaci vedoucí zčásti na
dotčeném pozemku.
[2] Městský úřad rozhodnutím ze dne 30. 3. 2016, č. j. RA/2462/2015/HOR/311/5-280.8,
rozhodl, že na části dotčeného pozemku existuje veřejně přístupná účelová komunikace
ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon
o pozemních komunikacích“) a tento stav trvá od nepaměti.
[3] Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal odvolání, ve kterém namítal, že příslušná
komunikace nenaplňuje zákonné znaky účelové komunikace dle zákona o pozemních
komunikacích, konkrétně nutnou komunikační potřebu, jelikož v daném úseku existuje vhodná
alternativa. Žalovaný odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí orgánu
prvního stupně potvrdil.
[4] Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou podanou ke Krajskému soudu
v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, který ji v záhlaví popsaným rozsudkem jako nedůvodnou
zamítl. Uvedl, že při posuzování nutné komunikační potřeby není namístě posuzovat jednotlivé
dílčí úseky, resp. pozemky tvořící cestu, neboť jednotlivé pozemky nemusí tento znak samy
o sobě naplňovat, ale svůj dopravní účel plní právě v kontextu sítě ostatních pozemních
komunikací. Soud se ztotožnil se žalovaným, že bez vymezené části žalobcova pozemku
by předmětná komunikace nemohla plnit současnou dopravní roli, stala by se totiž z obou stran
slepou, neprůjezdnou pro některé druhy vozidel. Přitom komunikace vedoucí po dalších
pozemcích, zejména po pozemku parc. č. X, plní nezastupitelnou komunikační a obslužnou roli,
neboť slouží též vozidlům Integrovaného záchranného systému k dopravní obsluze daného
území a je nejkratší únikovou cestou ze záplavového území kolem řeky Smědá. Tyto okolnosti
považoval soud při posouzení znaku nutné komunikační potřeby za rozhodující. Dle krajského
soudu není možno vycházet z pouhého porovnání vzdálenosti míst s využitím posuzované
spojnice a bez ní, jak namítá žalobce, bez přihlédnutí k zjištěné dopravní funkci související
komunikace na pozemku parc. č. X, která je součástí sítě pozemních komunikací v dané lokalitě.
Nelze dospět k závěru, že se jedná o pouhé zkrácení cesty, které lze nahradit alternativní cestou,
která by plnohodnotně zajišťovala popsanou dopravní funkci. Pokud žalobce namítal, že je část
jeho pozemku v důsledku obecného užívání poškozována, žalovaný dle soudu správně poukázal
na možnost postupu dle §7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, kdy silniční úřad může
k návrhu vlastníka účelové komunikace upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou
komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně jeho oprávněných zájmů.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost,
a to z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel má za to, že nejsou splněny kumulativní znaky veřejně přístupné účelové
komunikace. Krajský soud neprověřil možné alternativní cesty; dle stěžovatele u dotčeného
pozemku není naplněn znak nezbytné komunikační potřeby. Na podporu svých argumentů
odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 766/2011,
který uvádí, že je-li možnost využití jiných prostředků k zajištění komunikační potřeby, je potřeba
tyto prostředky upřednostnit před zásahem do vlastnického práva. Soud dle stěžovatelova názoru
opominul princip přednosti vlastnického práva uvedený ve zmíněném rozsudku Nejvyššího
soudu. Krajský soud se měl zabývat tím, zda je možné adekvátní komunikační napojení
i prostřednictvím jiné cesty a hodnotit je ze čtyř hledisek (délka, kvalita, nutnost a nákladnost
úprav a typ stavby, jejichž přístupnost je řešena). Dle stěžovatele existují takové alternativní cesty,
které nepovedou přes dotčený pozemek. Krajský soud se tímto argumentem dostatečně
nezabýval.
[7] Využívání komunikace na dotčeném pozemku může být pouhým zvykem obyvatel
okolních nemovitostí. Uzavřením dopravní cesty by nedošlo k omezení možnosti příjezdu,
neboť lze využít příjezd ze směru od ulice X. Nutná komunikační potřeba nemůže být dána ani
z důvodu potřeby přístupu na zemědělské plochy – všechny plochy připadající v úvahu jsou ve
vlastnictví žalovaného nebo spoluvlastníků dotčeného pozemku. S ohledem na blízkost řeky X a
X se jeví jako nepřiléhavý závěr krajského soudu, že nutná komunikační potřeba spočívá
v zajištění případné evakuace při záplavách; je vysoce pravděpodobné, že při povodních by byla
částečně zaplavena i tato cesta, a to ze strany od ulice X. Nemůže obstát ani argument, že se
jedná o nejkratší možné spojení; cesta po spojnici je sice o 337 m kratší, nicméně se zde nachází
nechráněný železniční přejezd, a povrch této cesty nelze srovnávat s povrchem silnice II. a III.
třídy. Při zachování všech pravidel silničního provozu průjezd po spojnici nemůže urychlit
přemístění mezi dvěma body, které leží na jejím okraji. Stěžovatel připomíná, že existují další
alternativní cesty, které vedou výhradně přes pozemky jednotlivých vlastníků nemovitostí nebo
jiné pozemky obce Raspenava či Libereckého kraje. Jde o cesty patrné v terénu (byť lehce
zarostlé), které vlastníci dříve využívali pro přístup ke svým nemovitostem. I z tohoto důvodu
zde proto nemůže být dána nutná komunikační potřeba. Krajský soud měl dle stěžovatele
zohlednit, zda nutná komunikační potřeba, která mohla být dána dříve, již neodpadla.
[8] Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a rozsudku krajského soudu
a navrhuje kasační stížnost zamítnout. Osoba zúčastněná na řízení I) taktéž navrhuje zamítnutí
kasační stížnosti. Osoba zúčastněná na řízení II) se nevyjádřila.
III. Posouzení kasační stížnosti
[10] Kasační stížnost je včasná a je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Zákon o pozemních komunikacích upravuje právní režim pozemních komunikací,
které vymezuje jako dopravní cesty určené k užití silničními a jinými vozidly a chodci (§2 odst. 1 zákona
o pozemních komunikacích). Pozemní komunikace jsou dále členěny do čtyř kategorií,
a sice na dálnice, silnice, místní komunikace a účelové komunikace (§2 odst. 2 zákona
o pozemních komunikacích). Na rozdíl od dálnic, silnic a místních komunikací, které jsou
ve vlastnictví osob veřejného práva (stát, kraj, obec), účelové komunikace mohou být
ve vlastnictví soukromých subjektů.
[13] Podle §7 odst. 1 věta první zákona o pozemních komunikacích je účelovou komunikací
pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí
nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských
a lesních pozemků. Tyto komunikace jsou veřejně přístupnými účelovými komunikacemi. Zákon
o pozemních komunikacích počítá i s účelovými komunikacemi, které nejsou přístupné veřejně -
jedná-li se o pozemní komunikace v uzavřeném prostoru nebo objektu, které slouží potřebě
vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu (§7 odst. 2).
[14] Z právní úpravy lze dovodit, že komunikace bude mít charakter účelové pozemní
komunikace, a to ex lege, bude-li naplňovat zákonem vymezené pojmové znaky pozemní
komunikace (§2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, tedy charakter dopravní cesty)
a současně pojmové znaky účelové pozemní komunikace vymezené v §7 odst. 1 věta první cit.
zákona resp. v §7 odst. 2 věta první (zákonný účel).
[15] Kromě shora uvedených pojmových znaků, které vyplývají přímo ze zákona, bude veřejně
přístupná účelová komunikace existovat pouze za splnění dvou dalších podmínek, které dovodila
judikatura. První z těchto podmínek je souhlas vlastníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2003,
sp. zn. 22 Cdo 2191/2002, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004,
č. j. 5 As 20/2003 - 64, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06).
[16] Druhou judikatorně dovozenou podmínkou pro vznik veřejně přístupné účelové
komunikace je též existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Podle Ústavního
soudu (nález zmíněný v předcházejícím odstavci) se totiž z dnešních hledisek posuzování
legitimních omezení základních práv jedná o nezbytnou podmínku proporcionality omezení.
Zjednodušeně řečeno, existují-li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního
spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva
přednost těmto jiným způsobům. Správní orgány jsou povinny i v případě existence konkludentního
souhlasu (tj. i v případě, kdy vlastník veřejnému užívání komunikace aktivně nebrání či je vázán
souhlasy svých právních předchůdců) zkoumat naplnění existence nutné komunikační potřeby,
neboť v souladu se zásadou proporcionality musí být míra a rozsah omezení přiměřené ve vztahu
k cíli, který omezení sleduje, a ve vztahu k prostředkům, jimiž je omezení dosahováno. Aby tedy
mohlo dojít k deklaraci existence konkrétní veřejně přístupné účelové komunikace, musí být
dostatečným způsobem zjištěn veřejný zájem na obecném užívání takové komunikace,
přičemž tento zájem spočívá právě v nezbytné komunikační potřebě, kterou by tato komunikace
zajistila za předpokladu, že neexistují komunikační alternativy, o nichž je možné ještě rozumně
uvažovat.
[17] Pro určité pozemky tedy musí daná cesta představovat jediné spojení, nebo musí jít
o spojení z jiného důvodu nezbytné. Nemůže jít o pouhou „cestu z pohodlí“ a nemohou zde
ve smyslu shora citovaného nálezu Ústavního soudu existovat jiné způsoby, které by bylo možno
upřednostnit před omezením vlastnického práva. Pokud existuje kromě sporné cesty k určité
skupině nemovitostí ještě cesta jiná, pak zpravidla nebude možno nutnost komunikační potřeby
shledat. Znak nutné komunikační potřeby se zkoumá vždy ve vztahu ke konkrétním dotčeným
nemovitostem, pro něž sporná cesta plní roli komunikační spojnice (srov. rozsudek ze dne
10. 8. 2016, č. j. 6 As 19/2016 - 24). V rozsudku ze dne 16. 3. 2010, č. j. 5 As 3/2009 - 76,
Nejvyšší správní soud uvedl: „Při hodnocení nutné komunikační potřeby by měl silniční správní úřad
zkoumat, zda alternativní dopravní cesta zajišťuje plnohodnotné komunikační spojení dotčených nemovitostí
(zde rodinný dům), zda je alternativní veřejně přístupná účelová komunikace udržovaná, průjezdná i při špatném
počasí a v zimním období, vhodná pro nezbytný obslužný provoz rodinného domu většími vozidly (např. popeláři,
fekální vůz, dovoz paliva, hasiči, vůz záchranné služby apod.). Po vlastnících dotčené nemovitosti lze požadovat
pouze vynaložení přiměřených nákladů na úpravu alternativní přístupové cesty, nikoli vynaložení takových
finančních prostředků, které jsou ve zcela zjevném nepoměru k tomu, co by alternativním řešením mělo být
ve prospěch vlastnického práva vlastníků sporné cesty (resp. ve prospěch jejich práva na ochranu soukromí
a zajištění pohody bydlení) získáno.“ Je tedy zřejmé, že alternativní cesta se posuzuje ve vztahu
k povaze zpřístupňovaných nemovitostí. Zkoumá se nejen to, zda tato cesta reálně existuje,
ale i to, jaký typ dopravy má alternativní cesta pojmout, a zda je toho schopna, potřeba zhodnotit
dopravně technický a stavební stav alternativní cesty (rozsudek ze dne 25. 9. 2014,
č. j. 7 As 68/2014 - 87), délka obou posuzovaných cest a jejich vztah k ostatním cestám v lokalitě
(rozsudek ze dne 9. 1. 2013, č. j. 8 As 19/2012 - 42).
[18] Pokud existuje alternativní cesta ve vlastnictví veřejnoprávní korporace, která je způsobilá
uspokojit dopravní potřeby dotčených nemovitostí v dostatečné míře, aniž by bylo potřeba
provádět jejich mimořádné stavební úpravy, pak spornou cestu ve vlastnictví právnické či fyzické
osoby soukromého práva nelze prohlásit za veřejně přístupnou účelovou komunikaci
(srov. ČERNÍNOVÁ, M., ČERNÍN, K., TICHÝ, M. Zákon o pozemních komunikacích. Komentář.
Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015. 528 s., komentář k §7 odst. 1).
[19] Současně je nutno zmínit, že při posuzování nutné komunikační potřeby není žádoucí
spornou cestu „kouskovat“ na části; naopak při zkoumání všech znaků veřejně přístupné účelové
komunikace by měly úřady vždy hodnotit cestu jako funkční celek (tj. od křižovatky
ke křižovatce, od křižovatky po konec slepé cesty apod.). Jednotlivé pozemky mnohdy
některý znak samy o sobě nesplňují, neboť ten se vztahuje k cestě jako celku. Je to dáno tím,
že každá veřejná cesta je způsobilá naplnit svůj dopravní účel jedině v kontextu celé sítě ostatních
veřejných cest, jejíž je smysluplnou součástí. Uvedené východisko však nemůže být uplatňováno
bezvýjimečně; vždy je nutno vycházet z konkrétní situace (srov. Zákon o pozemních komunikacích.
Komentář., komentář k §7 odst. 1).
[20] Právě existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby je v nyní souzené věci
sporná.
[21] Stěžovatel v průběhu celého dosavadního řízení konzistentně tvrdí, že zde pro vlastníky
nemovitostí rodinných domů č. p. X, X, X a X, o jejichž spojení s ostatními komunikacemi se
v daném případě jedná, existuje alternativní cesta spočívající v příjezdu z ulice X. Tato cesta se
nachází na pozemcích parc. č. X, X a X ve vlastnictví obce Raspenava. Dále stěžovatel namítal
existenci alternativních cest vyznačených ve výřezu z katastrální mapy a na fotografiích
přiložených k žalobě.
[22] V kasační stížnosti pak stěžovatel namítá, že se krajský soud argumentem o existenci
alternativních cest dostatečně nezabýval; pouze zkonstatoval, že alternativní cesty nejsou,
ačkoli stěžovatel jejich existenci tvrdil a dokládal.
[23] Tato kasační námitka je důvodná. K stěžovatelem tvrzené alternativní cestě spočívající
v příjezdu z ulice X se krajský soud stručně vyjádřil na s. 5 v posledním odstavci rozsudku. Zde
uvedl, že komunikace probíhající též na stěžovatelově pozemku slouží jako dopravní spojení
rodinných domů rovněž s ulicí X a jako spojení mezi ulicemi X a X. Je užívána dlouhodobě,
zpevněná komunikace byla vybudována pro obyvatele uvedených nemovitostí a pro občany
z ulice X jako dopravní spojení do X ulice. Krajský soud následně uzavřel, že bez vymezené části
stěžovatelova pozemku by předmětná komunikace nemohla plnit současnou dopravní roli, stala
by se totiž slepou, neprůjezdnou pro některé druhy vozidel.
[24] Jak již Nejvyšší správní soud zmínil výše, nutnost a nenahraditelnost komunikační
potřeby je nutno posuzovat ve vztahu ke konkrétním dotčeným nemovitostem, pro něž sporná
cesta tvoří dopravní spojnici. Byť krajský soud z tohoto právního názoru též vycházel
(srov. s. 5 závěr odst. 2 rozsudku), řádně uplatněnou žalobní námitku v tomto smyslu vůbec
neposoudil. Nezabýval se tím, zda pro dotčené nemovitosti (čtyři rodinné domy) je dostatečnou
alternativou pro spojení s ulicí X cesta přes ulici X, a to z hledisek vymezených judikaturou
vztahující se k této otázce (viz zejména rozsudek ze dne 16. 3. 2010, č. j. 5 As 3/2009 - 76), která
stěžovatel ostatně uplatnil v žalobě (srov. s. 5 žaloby). V tomto rozsahu tedy zůstala žaloba ze
strany krajského soudu bez náležité odezvy.
[25] Krajský soud navíc dospěl k obecnému závěru, že se v případě komunikace na parc. č. X
nejedná o pouhé zkrácení cesty, které lze nahradit alternativní cestou. V další části rozsudku (s. 6,
konec prvního odstavce) pak ale v rozporu s tímto tvrzením uvádí, že při zachování průjezdnosti
komunikace na pozemku parc. č. X a dalších by sice vozidla nadále přejížděla zmíněný železniční
přejezd, nešlo by ale o jediný přístup, který by museli vlastníci nemovitostí a další uživatelé sítě
komunikací v dané lokalitě užít za všech okolností. Sám krajský soud tedy v rozporu s vlastním
názorem otevřeně připouští existenci alternativní cesty.
[26] Nijak pak krajský soud nereagoval na žalobní tvrzení, že v území existují pro vlastníky
dotčených nemovitostí ještě další cesty, které by bylo možno zvažovat jako alternativní,
neboť vedou výhradně přes pozemky jednotlivých vlastníků, jsou patrné v terénu a v minulosti
byly využívány. To stěžovatel dokládal fotografiemi a výřezem z katastrální mapy, které přiložil
k žalobě. Krajský soud tuto žalobní námitku ve spojení s přiloženými důkazy zcela opomenul
vypořádat. Napadený rozsudek je proto v tomto ohledu nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů (srov. rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 - 74). Krajský soud se totiž nevypořádal se základem žalobní argumentace,
která byla podstatná pro posouzení otázky, zda v případě dotčeného pozemku je či není dána
nutná a nenahraditelná komunikační potřeba.
[27] V této souvislosti nutno zmínit, že stěžovatel obdobnou námitku uplatnil též v odvolání.
Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí ve vztahu k námitce toliko uvedl, že případné komunikační
alternativy neexistují. Ani to nelze považovat za přezkoumatelné vypořádání odvolací námitky;
žalovaný se nezabýval vůbec tvrzením, že k dotčeným nemovitostem (rodinným domům) vedou
alternativní komunikace přes pozemky vlastníků těchto nemovitostí. Žalovaný se ve svém
rozhodnutí tedy měl podrobně zabývat otázkou, zda spojení dotčených nemovitostí s ulicí X je
reálné a naplňuje shora zmíněná hlediska myslitelné alternativní cesty i prostřednictvím jiných
cest než té vedoucí od dotčeného pozemku. I rozhodnutí žalovaného je proto v tomto ohledu
nepřezkoumatelné.
[28] Již ze shora uvedených důvodů je nutno jak rozsudek krajského soudu, tak napadené
rozhodnutí žalovaného zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.
[29] Soud se i přes tuto skutečnost může vyjádřit ke zbytku (přezkoumatelné) argumentace
rozsudku krajského soudu, jejíž správnost stěžovatel v kasační stížnosti zpochybňuje.
[30] Krajský soud považoval při posouzení nutné komunikační potřeby za rozhodující,
že předmětná komunikace vedoucí před stěžovatelův pozemek plní nezastupitelnou roli,
neboť slouží vozidlům Integrovaného záchranného systému.
[31] K tomuto závěru soudu stěžovatel namítá, že je pravděpodobné, že by při povodních byla
zaplavena též cesta vedoucí přes stěžovatelův pozemek, který by tedy nemohl plnit nutnou
komunikační potřebu při evakuaci.
[32] Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že tato kasační námitka je ničím nepodloženou
spekulací, která by nemohla závěr krajského soudu zvrátit. Nelze nicméně přisvědčit krajskému
soudu, že pro naplnění znaku nutné komunikační potřeby nepostačuje jen nutnost umožnit vjezd
vozidlům Integrovaného záchranného systému. Složky integrovaného záchranného systému
(§4 zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů),
mají v nezbytných případech zajištěn příjezd přes cizí pozemky na základě zákona
(např. §25 zákona č. 239/2000 Sb., §17 a násl. zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně,
§1037 občanského zákoníku; k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011,
sp. zn. 22 Cdo 2977/2009, týkající se zřízení práva nezbytné cesty dle občanského zákoníku),
není tedy třeba jej řešit prostřednictvím institutu veřejně přístupné účelové komunikace. Tento
argument, který krajský soud považoval za stěžejní pro naplnění znaku nutné komunikační
potřeby, tedy nemůže obstát.
IV. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[33] Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou a v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek krajského soudu. Zruší-li Nejvyšší správní soud
rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup
dány důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám podle povahy věci
rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. Nejvyšší
správní soud proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[34] V něm bude na žalovaném, aby přezkoumatelným způsobem vypořádal odvolací námitky
týkající se alternativních cest, které jsou schopné uspokojit dopravní potřebu dotčených
nemovitostí v dostatečné míře, a to i s ohledem na kritéria stanovená ve shora popsané
judikatuře. Nejvyšší správní soud tímto rozhodnutím nijak nepředjímá závěr, zda na dotčeném
pozemku je či není veřejně přístupná účelová komunikace; z dosavadního průběhu řízení,
ve kterém žalovaný (a následně též krajský soud) otázku nutné komunikační potřeby neposoudil
dostatečně, nelze učinit o této otázce jednoznačný závěr.
[35] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. „[r]ozhodl-li Nejvyšší správní soud současně
o odmítnutí návrhu, zastavení řízení, o postoupení věci nebo způsobem podle odstavce 2,
rozhodne i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu.“
Jelikož stěžovatel byl plně úspěšný, má nárok na náhradu nákladů řízení o žalobě i o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 věta první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
[36] Za řízení před krajským soudem stěžovateli náleží náhrada nákladů řízení v celkové částce
15.342 Kč. Tato částka sestává z náhrady nákladů na právní zastoupení ve výši 12.342 Kč
odpovídající mimosmluvní odměně právního zástupce za tři úkony právní služby po 3.100 Kč
[převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby a účast na jednání před soudem
dle §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. a), d) a g) ve spojení s §7 bodem 5 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších přepisů (dále jen „advokátní tarif“)] a třem paušálním
částkám jako náhradě hotových výdajů po 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Vzhledem k tomu, že soud ověřil, že stěžovatelův zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty,
jeho odměna se zvyšuje o náhradu za tuto daň (§57 odst. 2 s. ř. s.) vypočtenou sazbou 21 %
z předchozích částek, tj. o 2.142 Kč. Součástí nákladů řízení je konečně i soudní poplatek
za žalobu ve výši 3.000 Kč.
[37] Za řízení před Nejvyšším správním soudem stěžovateli náleží náhrada nákladů řízení
v souhrnu za 9.114 Kč. V řízení o kasační stížnosti má procesně úspěšný stěžovatel právo
na náhradu nákladů na právní zastoupení ve výši 4.114 Kč představovaných odměnou
právního zástupce za jeden úkon právní služby (sepis kasační stížnosti) ohodnocený
podle §11 odst. 1 písm. d) a §9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu
částkou ve výši 3.100 Kč a jednou paušální částkou jako náhradou hotových výdajů ve výši
300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu), k čemuž je třeba přičíst náhradu za 21 % daň z přidané
hodnoty podle §57 odst. 2 s. ř. s. z předchozích částek ve výši 714 Kč. Žalobci náleží také
náhrada soudního poplatku za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč.
[38] Celkem tedy přiznaná náhrada nákladů řízení činí za řízení v obou stupních 24.456 Kč
a žalovaný je povinen ji uhradit k rukám stěžovatelova zástupce v přiměřené lhůtě,
kterou Nejvyšší správní soud stanovil v trvání 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
[39] Osobám zúčastněným na řízení soud v řízení o žalobě ani o kasační stížnosti neuložil
plnění žádné povinnosti; tyto osoby nevznesly ani návrh na přiznání dalších nákladů řízení
(§60 odst. 5 s. ř. s.), proto výrokem IV. soud rozhodl tak, že se osobám zúčastněným na řízení
náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2017
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu