ECLI:CZ:US:2022:2.US.1501.22.1
sp. zn. II. ÚS 1501/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného Lukášem Kučerou, advokátem, sídlem Lipenská 869/17, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 116/2022-532 ze dne 16. 3. 2022 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 56 Co 11/2021-482 ze dne 26. 8. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 8 T 114/2013 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §180 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu porušení tajemství dopravovaných zpráv podle §182 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, jakož i přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému podle §230 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Uvedených činů se měl dopustit tím, že za pomoci využití údajů informačního systému evidence obyvatel získal přístup do několika e-mailových schránek, k nimž následně změnil přístupové heslo, a zabránil tak jejich vlastníkům v přístupu do nich. Za uvedené jednání byl stěžovatel pravomocně odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců se zkušební dobou v délce jednoho roku. Poškození vlastníci e-mailových schránek byli podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázáni se svými nároky na náhradu škody i nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních (rozsudek Okresního soudu Plzeň-město č. j. 8 T 114/2013-669 ze dne 29. 5. 2015 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni č. j. 7 To 286/2015-754 ze dne 11. 2. 2016).
Poškození, řídíce se odkazem trestních soudů na občanskoprávní řízení, podali po skončení trestního řízení proti stěžovateli žalobu jednak na náhradu škody, jednak na náhradu nemajetkové újmy způsobené výše zmíněnými trestnými činy. Usnesením č. j. 16 C 1/2017-36 ze dne 18. 4. 2017 Okresní soud Plzeň-město vyloučil nárok na náhradu škody k samostatnému řízení. Ohledně nároku na zaplacení částky v celkové výši 200 000 Kč s příslušenstvím (100 000 Kč pro každého z žalobců), představující nemajetkovou újmu, rozhodl rozsudkem č. j. 16 C 1/2017-380 ze dne 5. 8. 2020 ve znění opravného usnesení č. j. 16 C 1/2017-450 ze dne 12. 4. 2021 tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit každému z žalobců částku 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 30. 12. 2016 do zaplacení do 1 měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí.
O odvolání stěžovatele proti celému rozsudku nalézacího soudu a o odvolání obou žalobců do výroku o náhradě nákladů řízení rozhodl Krajský soud v Plzni v záhlaví citovaným rozsudkem, jímž rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že stěžovatele zavázal povinností zaplatit každému z žalobců částku 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 30. 12. 2016 do zaplacení do 1 měsíce od právní moci tohoto rozhodnutí. Ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Následné dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl z důvodu uvedeného v ustanovení §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.").
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že Nejvyšší soud pochybil, odmítl-li dovolání dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Na daný případ citované zákonné ustanovení dle jeho názoru nedopadalo, neboť předmětem řízení byly také úroky z prodlení, vůči kterým se uplatní pravidlo obsažené v §238 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že ve věci jde o spojené nároky se stejným skutkovým základem, uplatněné osobami žijícími v družském poměru ve společné domácnosti. Součet těchto nároků pak hranici přípustnosti dovolání zjevně překračuje. Stěžovatel má navíc za to, že z dikce ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyplývá, že podstatná je výše plnění, jež je předmětem odvolacího řízení v době rozhodování odvolacího soudu, což byla částka 100 000 Kč. Krajskému soudu pak stěžovatel vytkl, že nesprávně posoudil námitku promlčení. Stěžovatel zejména poukázal na to, že žalobci řádně nepokračovali v řízení, které zahájili uplatněním nároku v původním adhezním řízení, když žalobu podali až po 9 měsících po skončení trestního řízení. Stěžovatel rovněž vyjádřil pochybnosti o tom, zda vzdor pravomocnému odsouzení žalobcům vůbec vznikla nějaká újma, popřípadě do jaké míry byla tato újma zapříčiněna neopatrností z jejich strany. I kdyby tvrzená újma žalobcům byla vznikla, výše její náhrady, určená krajským soudem, je beztak nepřiměřeně vysoká. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud nevybočil z kautel spravedlivého procesu, pakliže odmítl dovolání stěžovatele dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovoláním dotčenými výroky rozsudku krajského soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Rozhodným prvkem pro určení, zda předmětem řízení bylo peněžité plnění převyšující 50 000 Kč či nikoli, je okamžik vydání rozhodnutí odvolacího soudu, které obsahuje výrok napadený dovoláním. Vzhledem k tomu, že krajský soud změnil okresním soudem plně vyhovující rozhodnutí tak, že žalobcům přiznané odčinění za nemajetkovou újmu ponížil o polovinu, došlo k tomu, že předmětem řízení byly v době vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu již "jen" peněžitá plnění nepřevyšující 50 000 Kč.
Dle téhož ustanovení přitom platí, že k příslušenství pohledávky se pro účely posouzení hranice přípustnosti dovolání z hlediska bagatelnosti sporu nepřihlíží. Teprve bylo-li by toto příslušenství žalováno samostatně, přihlíželo by se k jeho výši uplatněné žalobou. Ústavnímu soudu není zřejmé, co má stěžovatel na mysli, odkazuje-li v této spojitosti na §238 odst. 2 o. s. ř. Toto ustanovení cílí na případy opětujícího se peněžitého plnění, o něž ovšem v souzené věci nejde. Jedná se naopak o jednorázové odčinění nemajetkové újmy způsobené trestným činem stěžovatele.
Stejně tak se nelze ztotožnit s názorem stěžovatele, že jednotlivými výroky ve věci samé rozsudku krajského soudu bylo rozhodnuto o nárocích se stejným skutkovým základem. Skutečnost, že motiv jednání stěžovatele vůči oběma žalobcům měl společného jmenovatele (získání výhody v soudní při žalobkyně se stěžovatelem týkající se vad nemovitostí, jež žalobkyně od stěžovatele nabyla), ještě neznamená, že se bez dalšího jedná o stejné nároky. Zásah stěžovatele do soukromé sféry žalobců nemusí být totožný, jelikož ve vztahu ke každému ze žalobců může v obecné rovině působit jinou intenzitou či vyvolat různé následky. V tomto ohledu je třeba považovat žalobou uplatněné nároky za samostatné.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatel řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o možnosti podání dovolání proti jeho rozhodnutí, je ústavní stížnost přípustná i v části rozporující rozsudek krajského soudu (viz např. bod 13 usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 140/22 ze dne 29. 4. 2022 a v něm citovaná relevantní judikatura). Ústavní soud však ani zde žádný exces či jiný ústavně významný nedostatek nezjistil.
Odvolací soud se adekvátním způsobem vypořádal se stěžovatelem vznesenou námitkou promlčení. Dle ustanovení §112 dříve platného občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.), jež bylo nutno na souzený případ použít, platilo, že uplatnil-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračoval, promlčecí doba neběžela od tohoto uplatnění po dobu takto vedeného řízení. Poněvadž toto ustanovení nepamatovalo na případy uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení, tím méně na odkaz poškozeného s takovým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních dle §229 odst. 1 trestního řádu, vycházela tehdejší rozhodovací praxe soudů z výkladu, dle něhož poškozený řádně pokračuje v řízení i tehdy, jestliže po skončení trestního řízení v přiměřené lhůtě pokračuje v občanském soudním řízení. Přitom určení přiměřenosti této doby bylo vždy otázkou posouzení okolností konkrétního případu. Úvahu krajského soudu o tom, že byla-li žaloba podána do dvou měsíců od rozhodnutí dovolacího soudu v předmětné trestní věci, takže nedošlo k promlčení nároků v ní uplatněných, pokládá Ústavní soud za racionální, prostou ústavně zapovězené svévole.
Stěžovatel vychází z poněkud jiné premisy, má-li za to, že poškození měli podat civilní žalobu poté, co rozsudek trestního soudu nabyl právní moci. Trestním řízení se však podle §12 odst. 10 trestního řádu rozumí řízení podle tohoto předpisu, tj. i řízení o dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu představuje pokračování trestního řízení. Podal-li stěžovatel proti výše vzpomenutému usnesení Krajského soudu v Plzni dovolání, mohlo mít vyřízení tohoto mimořádného opravného prostředku za následek případné zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně, čímž by bylo mohlo dojít k odklizení pravomocného rozhodnutí stran náhrady škody, resp. nemajetkové újmy. Pakliže krajský soud v napadeném rozsudku odvíjel posuzování otázky "řádného pokračování v řízení" ve smyslu §112 předchozího občanského zákoníku teprve od vydání rozhodnutí o dovolání Nejvyšším soudem v dané trestní věci, a nikoli od vydání, resp. doručení opisu rozhodnutí trestního odvolacího soudu, nezpronevěřil se postulátům spravedlivého procesu.
Pokud jde o pochybnosti stěžovatele, zda navzdory pravomocnému odsouzení žalobcům vůbec vznikla nějaká újma, popřípadě do jaké míry byla tato újma zapříčiněna neopatrností z jejich strany, sluší se podotknout, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Posuzováno touto optikou, Ústavní soud neshledal pochybení krajského soudu ani zde. Krajský soud se poměrně obšírně věnoval problematice totožnosti skutkového základu nároků uplatněných žalobci v adhezním řízení a jejich nároků posléze artikulovaných civilní žalobou, přičemž dospěl k závěru, že jádro obou nároků je totožné (srov. zejm. body 11 a 12 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Rovněž srozumitelným způsobem vyložil, proč postup stěžovatele byl zjevným vybočením z jeho jednání jako zaměstnance soudního exekutora, jestliže využil přístup k údajům z centrální evidence osob výlučně pro svůj soukromý zájem, proč se nejeví postačujícím zadostiučinění v nepeněžité podobě, jakož i proč se jeví adekvátním odčiněním imateriální újmy částka 50 000 Kč vůči každému z žalobců (viz především body 14 až 16 rozsudku odvolacího soudu). V daném případě dospěl soud k této částce na základě vlastní úvahy, do níž ale promítl závažnost činu spáchaného stěžovatelem i jeho majetkové poměry. Nejde tak o rozhodování naprosto libovolné, které by ze strany Ústavního soudu vyžadovalo kasační zásah.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu