ECLI:CZ:US:2022:2.US.1507.22.1
sp. zn. II. ÚS 1507/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Artěmenka, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze, Opatovická 1659/4, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2022 pod č. j. 13 A 82/2019-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na tvrzené porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zrušení shora uvedeného výroku citovaného rozsudku, jímž bylo ve věci stěžovatele jako žalobce proti žalovanému Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravy, zrušeno rozhodnutí žalovaného a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Stěžovatel napadá rozsudek v rozsahu výroku o nákladech řízení, kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení na jejich náhradu nemá právo.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že soud tím popřel jednotnost správního řízení a řízení o soudním přezkumu správního rozhodnutí, tedy jediného řízení založeného na trestněprávních principech. Nahlížení na řízení jako na jediné řízení skládající se ze správní části a soudní části aplikoval i soud ve svém rozhodnutí, neboť i přes právní moc správního rozhodnutí zrušil napadené správní rozhodnutí, když dospěl k závěru o nutnosti aplikace ústavněprávního principu nulum crimen sine lege, a to ex officio. Je-li zachována jednota řízení, pak musí soud dodržovat princip úspěchu ve věci z hlediska procesního. Stěžovatel uvedl, že ačkoliv to byl on, kdo podal žalobu, zaplatil soudní poplatek a k jeho správní žalobě došlo ke zrušení správního rozhodnutí (tedy byl procesně úspěšný), přesto mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Napadené rozhodnutí popírá kauzální nexus mezi stěžovatelem podanou žalobou a pozitivním výsledkem takto podané žaloby ve vztahu ke stěžovateli. Dále namítl, že změnu zákonného ustanovení benefitující stěžovatele není možno považovat za zřetele hodnou okolnost, která by byla důvodem pro aplikaci výjimky z principu úspěchu ve věci.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není další revizní instancí v systému obecného soudnictví, ale soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z toho vyplývá, že je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, jestliže soudy nepostupují v souladu s ústavním pořádkem, zejména hlavou pátou Listiny základních práv a svobod. Výše uvedené platí tím spíše, napadá-li stěžovatel pouze výrok o náhradě nákladů soudního řízení. Ústavnímu soudu do rozhodování o nákladech řízení "zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod" - srov. např. nález ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07. Ústavní soud proto posuzoval pouze to, zda závěr týkající se otázky náhrady nákladů řízení neobsahuje "prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti" (nálezy ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 a ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 800/06), popř. zda nedošlo k extrémnímu excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona.
4. Soud v napadeném rozsudku k dané problematice uvedl, že ve věci byl stěžovatel úspěšný, soud však na základě §60 odst. 7 s. ř. s. shledal důvody zvláštního zřetele hodné, pro které nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť ke zrušení napadeného rozhodnutí nedošlo v důsledku žalobcovy argumentace obsažené v žalobních bodech. Soud přikročil ke zrušení napadeného rozhodnutí ex offo, a to v důsledku změny právní úpravy po právní moci napadeného rozhodnutí, jejímž následkem bylo pozbytí zákonného podkladu pro právní předpis, na jehož základě byl žalobce uznán vinným a potrestán. Dále soud zohlednil jako důvod zvláštního zřetele hodný též skutečnost, že ke zrušení napadeného rozhodnutí nedošlo z důvodu pochybení žalovaného či správního orgánu prvního stupně. Soud zdůraznil, že oba správní orgány v době vydání svých rozhodnutí postupovaly v souladu s tehdy platnou a účinnou právní úpravou a nemohly nijak zohlednit záměry zákonodárce, a to ani kdyby o nich předem věděly. Podle soudu by bylo nespravedlivé, aby bylo za takové situace žalovanému uloženo nahradit žalobci náklady řízení; žalovaný se věcí žalobce řádně zabýval a vydal rozhodnutí, které vycházelo z právní úpravy platné a účinné v době rozhodování.
5. S uvedenými závěry se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností, do které je povinen zasáhnout pouze tehdy, pokud zásahem orgánu veřejné moci dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu