ECLI:CZ:US:2022:2.US.1542.22.1
sp. zn. II. ÚS 1542/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky SILMET Příbram a.s. sídlem Příbram III/168, zastoupená Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti rozsudkům Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 252/2021-269 ze dne 16. března 2022, Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě č. j. 72 Co 153/2020-220 ze dne 10. září 2020, a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou č. j. 6 C188/2018-192 ze dne 14. února 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a napadená rozhodnutí
1. Stěžovatelka se na Ústavní soud obrací se stížností neb se obecné soudy v záhlaví specifikovanými rozhodnutími dopustily nesprávného právního posouzení věci, které zasáhlo do ústavního práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod, potažmo čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud předesílá, že v nyní projednávané věci zasáhl Nejvyšší soud kasačním rozsudkem. Žalobou podanou u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou dne 22. 12. 2018 se žalobci (vedlejší účastníci) domáhali určení, že nemovité věci [pozemky o výměře 307 m2, na kterém je postavena stavba, a pozemek (zahrada) o výměře 1 702 m2], nejsou zatíženy zástavním právem smluvním zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 16. 2. 2016, zajišťujícím pohledávku stěžovatelky, jakožto žalované v řízení před obecnými soudy. Vedlejší účastníci jsou manželé již od roku 1996 a dům na předmětných pozemcích začali stavět svépomocí za trvání jejich manželství. Kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci dne 17. 7. 2010 a od té doby mají vedlejší účastníci a jejich dvě děti v domě nejen hlášeno bydliště, ale mají zde i výhradní rodinnou domácnost. Dům tedy od počátku svého vzniku náležel do společného jmění manželů, přesto zástavní smlouvu uzavřel se stěžovatelkou pouze vedlejší účastník, aniž by o tom vedlejší účastnici informoval. Ta se dovolala neplatnosti zástavní smlouvy, neboť s ní nikdy nevyslovila souhlas. Zástavní smlouva byla dle žaloby neplatná i ve smyslu §747 občanského zákoníku, neboť v předmětných nemovitých věcech se nachází výhradní rodinná domácnost vedlejších účastníků a jejich dětí. Stěžovatelka ve své argumentaci především namítala, že pozemky nabyl vedlejší účastník ještě před uzavřením manželství, proto jsou v jeho výlučném vlastnictví a zároveň v nich není situovaná rodinná domácnost. U domu jsou to právě vedlejší účastníci, kdo je zodpovědný za nesoulad skutečného stavu a stavu evidovaného v katastru nemovitostí; proto je nutné aplikovat §984 občanského zákoníku. Stěžovatelka se hájila, že byla v dobré víře, že se v předmětném rodinném domě rodinná domácnost nenachází.
3. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou žalobě vyhověl, když rozhodl napadeným rozsudkem ve výroku I. tak, že se určuje, že nemovité věci, a to pozemek parc. č. X1, jehož součásti je stavba č. p. X2, a pozemek parc. č. X3, zapsané na LV č. X4 v k. ú. a obci Velká Bíteš u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Velké Meziříčí, nejsou zatíženy zástavním právem smluvním zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 16. 2. 2016, zajišťujícím pohledávku žalobkyně z titulu neuhrazené kupní ceny za dodané, resp. odebrané zboží na základě rámcové kupní smlouvy ze dne 2. 1. 2014. Soud prvního stupně dospěl k tomu závěru, že v jím posuzované věci nebyly splněny všechny podmínky §984 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013, zakotvujícího zásadu materiální publicity, s odkazem na níž se žalovaná bránila proti podané žalobě žalobců na určení, že nemovitosti, tj. pozemek parc. č. X1, jehož součástí je stavba č. p. X2, a pozemek parc. č. X3, zapsané na LV č. X4 v k. ú. a obci Velká Bíteš u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Velké Meziříčí, nejsou zatíženy zástavním právem smluvním zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 16. 2. 2016, zajišťujícím pohledávku žalované z titulu neuhrazené kupní ceny za dodané, resp. odebrané zboží na základě rámcové kupní smlouvy ze dne 2. 1. 2014, a to z důvodu chybějícího souhlasu žalobce b) jakožto manželky žalobce a) se zatížením předmětných pozemků. Výrokem II. rozhodl, že je stěžovatelka povinna žalobcům nahradit náklady řízení.
4. Na základě odvolání podaného stěžovatelkou pak Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě napadeným rozsudkem rozhodl, že se prvostupňový rozsudek ve výroku I. mění, a to tak, že a) ve výroku I., té jeho části, jíž byla určena neexistence zástavního práva zřízeného podle smlouvy ze dne 16. 2. 2016, zajišťujícího pohledávku "žalobkyně" z titulu neuhrazené kupní ceny za dodané, resp. odebrané zboží na základě rámcové kupní smlouvy ze dne 2. 1. 2014 a zatěžujícího ,, pozemek p. č. X1, jehož součástí je stavba č. p. X2 ", zapsaný na LV č. X4 v katastrálním území a obci Velká Bíteš, pouze tak, že zástavním právem smluvním, zajišťujícím pohledávku žalované, nejsou zatíženy nemovité věci, a to pozemek parc. č. X1 a dále stavba rodinného domu č. p. X2 stojící na pozemku p. č. X1, obojí v katastrálním území a obci Velká Bíteš, a dále b) ve výroku I., té jeho části, jíž byla určena neexistence zástavního práva zřízeného podle smlouvy ze dne 16. 2. 2016 a zatěžujícího pozemek p. č. X3 zapsaný na LV č. X4 v katastrálním území Velká Bíteš, tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá. Dále rozhodl výrokem II., že ve vztahu mezi vedlejší účastnicí a žalovanou stěžovatelkou se vedlejší účastnici náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává, a že vedlejší účastník je povinen zaplatit žalované stěžovatelce náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
5. Proti rozhodnutí krajského soudu brojily dovoláním obě strany sporu. Nejvyšší soud odmítl dovolání vedlejších účastníků co do výroku o nákladech řízení. Dovolání stěžovatelky v části zastavil, v části odmítl a částečně mu vyhověl. Zastavil řízení o dovolání stěžovatelky proti prvostupňovému rozhodnutí, neb občanský soudní řád ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné pod č. 45/2000 v časopise Soudní judikatura). Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit, proto Nejvyšší soud podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243b o. s. ř. řízení v tomto rozsahu zastavil. Dovolání žalované stěžovatelky v části, v níž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, neobsahovalo vymezení rozsahu, v němž je rozhodnutí napadáno. Jediný přípustný dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta prvá o. s. ř.) nenaplnila stěžovatelka svými argumenty ke skutkovému stavu. Jelikož vady nebyly ve lhůtě odstraněny, bylo dovolání stěžovatelky v tomto rozsahu odmítnuto (§243c odst. 1 o. s. ř.).
6. Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu zrušil v části výroku I., v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba na určení neexistence zástavního práva zamítá, jakož i dále ve výrocích II. a III. o náhradě nákladů řízení; a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Při řešení otázky, zda a za jakých podmínek se ochrana rodinné domácnosti manželů ve smyslu ustanovení §747 odst. 1 občanského zákoníku vztahuje i na pozemek přiléhající k domu, dospěl k meritornímu závěru, že druhý manžel se podle ustanovení §747 občanského zákoníku může domáhat ochrany proti jednání nakládajícího manžela, které může znemožnit nebo ohrozit bydlení manželů nebo rodiny v obydlí jako prostoru jejich soukromé sféry. Je-li tedy smyslem interpretovaného ustanovení ochrana obydlí, v němž se nachází rodinná domácnost manželů nebo rodiny ve smyslu doktríny i judikatury, je nutné přistoupit k širšímu výkladu tak, že ochrana se může vztahovat nejenom na vlastní dům jako stavbu a na pozemek, na němž se dům (zpravidla jako jeho součást) nachází, ale i na pozemek k domu přiléhající, tvoří-li s ním jeden funkční celek za účelem bydlení, jestliže předmětné jednání znemožňuje nebo ohrožuje bydlení manželů nebo rodiny. Tímto pozemkem může být (mimo jiné) i pozemek zajišťující přístup k domu nebo pozemek, jenž je přilehlou oplocenou zahradou. V části týkající se určení neexistence zástavního práva zřízeného podle smlouvy ze dne 16. 2. 2016 a zatěžujícího pozemek p. č. X3 v katastrálním území Velká Bíteš tak nebyl rozsudek odvolacího soudu správný, proto Nejvyšší soud tento rozsudek v této části (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (dle §243e odst. 1 o. s. ř., ve spojení s §243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
7. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka vznesla argument, že dodáním pohonných hmot společnosti DEVREK TRADE s.r.o., IČO: 241 91 825, se sídlem Primátorská 296/38, 180 00 Praha-Libeň ve výši 7 856 256 Kč, jejímž jediným společníkem je vedlejší účastník, na sebe vzala stěžovatelka značné hospodářské riziko. Stěžovatelka dále připomíná, že pro úplatnost zástavního práva jednoznačně hovoří jeho realizační funkce, když zástavní právo představuje potenciální kompenzaci možného zmenšení majetku zástavního věřitele. Oba dva tyto požadavky jsou v projednávané věci naplněny. Skutečnost, že k uzavření zástavní smlouvy vedlejšího účastníka se stěžovatelkou přistoupili až po dodání příslušných pohonných hmot, na tomto nic nemění. Stěžovatelka považuje za absurdní chování vedlejšího účastníka, který nerozporuje, že odebral pohonné hmoty za částku přes 7 mil. Kč, tuto neuhradil, s tržbou naložil neznámým způsobem, dnes se nijak nesnaží dluh jakkoliv řešit, kdy jako vděk za trpělivost stěžovatelky s vymáháním tuto obviňuje z neplatných jednání. Stěžovatelka přitom byla v dobré víře. Podle stěžovatelky rovněž neobstojí konstrukce rodinné domácnosti, která je klíčová pro namítání neplatnosti zástavní smlouvy, dle §747 občanského zákoníku, a její vztah k zásadě materiální publicity dle §984 občanského zákoníku.
II. Posouzení Ústavním soudem
8. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný, jinak procesně bezvadný návrh byl podán oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. Ústavní stížnost je však z části nepřípustná, z části zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako celku, které o dovoláních rozhodlo hned třemi výroky, které se dotkly aktuálního procesního postavení stěžovatelky. Pro rozsah přezkumu Ústavním soudem je podstatný výrok o dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto s odkazem na skutečnosti, že stěžovatelka nevymezila dovolací důvod tak, jak zákon požaduje. Současně Nejvyšší soud rozhodl kasačním výrokem III., kterým byla věc vrácena k opětovnému meritornímu posouzení ochrany §747 odst. 1 občanského zákoníku rovněž ve vztahu k pozemkům přiléhajícím k rodinnému domu. Řízení ve věci samé tedy stále probíhá.
10. Ústavní stížnost směřující proti kasačnímu výroku Nejvyššího soudu je nepřípustná a je na místě ji odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť řízení před obecnými soudy stále probíhá. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Výjimky z uvedených pravidel lze připustit v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo, o takový případ se však u stěžovatelky nejedná (srov. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04, N 6/36 SbNU 53). K tomu Ústavní soud podotýká, že nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení ze dne 16. února 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11).
11. Z obsahu návrhu je patrné, že pro stěžovatelku je podstatné přednést Ústavnímu soudu argumenty k samotnému posouzení věci samé. Jelikož však řízení před obecnými soudy stále probíhá, touto otázkou se bude tento soud (případně) zabývat v budoucí ústavní stížnosti, se kterou se stěžovatelka bude moci obrátit na Ústavní soud poté, co bude věc pravomocně rozhodnuta.
12. K výroku III. rozsudku Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že již v minulosti, ve shodě s dovolacím soudem, mnohokrát upozornil na to, že právní úprava ukládá dovolateli povinnost nejen identifikovat (údajně) nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ale také vyložit, v čem má být tato nesprávnost spatřována (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel je nadto povinen jím předpokládanou nesprávnost konfrontovat s dosavadní judikaturou dovolacího soudu tím, že musí specifikovat, které z hledisek formulovaných v §237 o. s. ř. považuje za splněné, a eventuálně (v závislosti na tom kterém hledisku) odůvodnit, proč tomu tak má být (§241a odst. 2 o. s. ř.). Této povinnosti však stěžovatel v nyní projednávané věci nedostál. Za těchto okolností tak z ústavněprávního hlediska nelze postupu Nejvyššího soudu nic vytknout. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.): "neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod". Stěžovatelka stran vymezení důvodu přípustnosti neuvedla ve své stížnosti (v rozsahu výroku III. rozsudku Nejvyššího soudu) ničeho, a ústavní stížnost je v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. S ohledem na výše uvedený závěr o zjevné neopodstatněnosti je pak rovněž v současném procesním stadiu nepřípustná stížnost proti rozhodnutí nižších soudů (zejm. soudu okresního, který nebyl kasačním výrokem Nejvyššího soudu dotčen). Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je totiž ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatelka v důsledku vadně podaného dovolání nesplnila podmínku řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv. Ústavní stížnost je tak v části směřující proti rozhodnutím nižších soudů na místě odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
14. Obecné soudy rozhodnutími, které byla napadena ústavní stížností, neporušily žádná z ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky (čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod).
15. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl z části jako nepřípustný návrh podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu