ECLI:CZ:US:2022:2.US.1656.22.1
sp. zn. II. ÚS 1656/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Ch., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem, sídlem Leknínová 3033/7, Praha - Záběhlice, směřující proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 3. 2. 2022 č. j. 1 PP 35/2021-74 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 31. 3. 2022 č. j. 2 To 42/2022-100; za účasti Okresního soudu v Šumperku a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatel byl v roce 2019 uznán vinným mj. zločinem týrání osob žijících ve společné domácnosti a pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 8 let. V červnu 2021 podal stěžovatel k Okresnímu soudu v Šumperku žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu s tím, že již vykonal polovinu uloženého trestu a dále uváděl, že se ve výkonu trestu choval řádně, z trestné činnosti se poučil. Poukázal na nutnost starat se o nemohoucí rodiče a zároveň argumentoval spoluprací se spolkem Tradiční rodina, který se za něj zaručil. Soud prvního stupně však žádost stěžovatele zamítl s tím, že u stěžovatele není splněn předpoklad vedení řádného života na svobodě v případě podmíněného propuštění. Svůj závěr opřel zejména o závěry znaleckého posudku z oboru psychologie, hodnotícího prognózu možné dlouhodobé nápravy stěžovatele negativně. Citovaný spolek podle soudu nedisponuje prostředky umožňujícími dovršit nápravu stěžovatele. Poukázáno bylo rovněž na soustavné páchání závažné trestné činnosti stěžovatelem v minulosti. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci se s hodnocením soudu prvního stupně zcela ztotožnil a doporučil stěžovateli, že pokud ve věznici zvolí programy posilující rozvoj jeho osobnosti (např. pomocí psychologem vedených aktivit zaměřených na práci s agresí), mohla by být jeho případná budoucí žádost o podmíněné propuštění posouzena kladně.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatel s nadepsanými rozsudky obecných soudů nesouhlasí. Ve velmi obsahově sporé ústavní stížnosti opakuje, že všechny podmínky pro podmíněné odsouzení splnil: výkonem trestu se poučil, na svobodě má zajištěné zaměstnání, bude žít s rodiči v jejich domě, tvoří pár s přítelkyní, snaží se být lepším člověkem. Předpoklad obecných soudů, že pravděpodobně nepovede řádný život, pokládá za předpojatý.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Podmíněné propuštění upravené v §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První, objektivně lehce zjistitelnou podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu; soudy přitom nesmí při splnění dalších podmínek vyžadovat výkon delšího trestu, byly-li ostatní podmínky naplněny. Druhá a třetí podmínka se vztahuje k osobě odsouzeného. Ten má prokázat polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody (druhá podmínka) a je na místě od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (třetí podmínka). Ustanovení §88 odst. 3 tr. zákoníku přidávají k těmto třem základním (obligatorním) podmínkám tři další podmínky v případě osob odsouzených za zločin: zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu, zda se pokusil odčinit následky svého činu a jak přistupoval k výkonu ochranného léčení, pokud je vykonával.
8. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy a je úkolem obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů; je povolán kasačním způsobem zasáhnout pouze v případě, vybočuje-li činnost obecných soudů ze zásad spravedlivého procesu (srov. za všechny nález ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 599/14).
9. Ústavní soud tak v minulosti přikročil k vydání kasačního nálezu například tehdy, pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele (nález ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000), pokud své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, jestliže zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny, případně když nerespektovaly při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní (např. nález ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2503/16).
10. Ústavní soud také v minulosti opakovaně dovodil, že podmíněné propuštění je mimořádný zákonný institut (již nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04). Mimořádnost podmíněného propuštění ovšem neznamená, že by snad obecné soudy měly možnost libovolného rozhodování či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. V nálezu ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 Ústavní soud zdůraznil, že mimořádným je institut podmíněného propuštění pouze v tom, že benevolencí státu odsouzený za určitých podmínek nemusí vykonat uložený trest celý. Mimořádnost daného institutu naopak nespočívá na základě, že by soud měl možnost zamítnout žádost odsouzeného o podmíněné propuštění, naplnil-li odsouzený zákonná kritéria. Z požadavku právního státu vyplývá povinnost obecného soudu odsouzeného podmíněně propustit, pokud odsouzený splnil všechny zákonné podmínky.
11. Problémem posuzované ústavní stížnosti je, že v podstatě pouze v několika větách opakuje stěžovatelovo přesvědčení, že zmíněné podmínky splnil a že se upřímně hodlá snažit o lepší život. Z toho ovšem nelze nijak vyvodit, v čem měly obecné soudy překročit výše vymezený ústavněprávní rámec. Odkaz na citovaný nález II. ÚS 482/18 sice použil obhájce stěžovatele alespoň ve stížnosti ke krajskému soudu (kupodivu nikoliv v ústavní stížnosti), jenže ani tam nebylo zřejmé, v čem se postup soudu prvního stupně dané judikatuře protivil. Krátce řečeno, Ústavní soud v podstatě postrádá argumentaci stěžovatele, se kterou by se měl vypořádávat. Pouze krátce proto předestírá, že podle jeho názoru se obecné soudy v napadených usneseních od ústavněprávních mantinelů rozhodování o podmíněném propuštění neodchýlily. Zamítnutí žádosti nezaložily pouze na trestní minulosti stěžovatele, ale na řadě jiných skutečností, především pak na závěrech znaleckého posudku zpochybňujících možnou dlouhodobou nápravu stěžovatele. Zároveň je třeba připomenout, že stížnostní soud stěžovateli poskytl doporučení, po jejichž splnění by mohla být jeho budoucí žádost úspěšnější. Je pouze na stěžovateli, zda se touto cestou pokusí vydat.
12. Ústavní soud s ohledem na uvedené uzavírá, že proti postupu a závěrům obecných soudů nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu