ECLI:CZ:US:2022:2.US.1956.21.1
sp. zn. II. ÚS 1956/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Rytíře, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Horázným, advokátem, se sídlem Ondříčkova 9, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 73/2021-68 ze dne 21. dubna 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a ústavní stížnost
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výše nadepsaného rozhodnutí, kterým měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Porušen byl rovněž čl. 36 odst. 3 Listiny, který zakotvuje právo na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem, čl. 90 Ústavy, který soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům a konečně pak i čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť se stěžovatel nemohl k věci vyjádřit a navrhovat důkazy.
2. Ve shrnutí skutkového stavu vyházel Ústavní soud jak z napadených rozhodnutí, tak z vyžádaného spisového materiálu. Stěžovatel byl v období od 26. 1. 2012 účastníkem řízení o námitkách proti záznamu bodů v registru řidičů u Magistrátu hl. m. Prahy. Až dne 8. 4. 2016 byl vyrozuměn o právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Dne 19. 7. 2017 správní orgán námitky zamítl. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel bránil odvoláním, které bylo postoupeno Ministerstvu dopravy dne 11. 9. 2017. O odvolání rozhodlo Ministerstvo dopravy až dne 16. 5. 2019. Po žalovaném Ministerstvu dopravy požadoval stěžovatel dne 13. 11. 2019 přiměřené zadostiučinění ve smyslu §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 64 490 Kč, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem.
3. Stěžovatel posléze podal dne 15. 5. 2020 u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu podle zákona č. 82/1998 Sb., kde se domáhal úhrady přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (žalovaný v 6 měsíční lhůtě o věci nerozhodl). Po podání žaloby žalovaná přiznala stěžovateli finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 20 847 Kč přípisem ze dne 22. 6. 2020. Tuto částku následně stěžovateli vyplatila. Stěžovatel později vzal v této částce částečně žalobu zpět a nadále požadoval zaplatit 39 282 Kč.
4. Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl v řízení o zaplacení částky 39 282 Kč rozsudkem ze dne 23. 11. 2020, čj. 21 C 79/2020-36, tak, že výrokem I. uložil žalované zaplatit stěžovateli požadovanou částku a výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 22 990 Kč k rukám právního zástupce stěžovatele. Pro rozhodnutí v projednávané věci bylo podstatné, že se mezi účastníky stala nespornou skutečnost, že základ nároku je dán, tj. že došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky řízení.
5. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání. Namítala především, že soud věc nesprávně právně posoudil, když nedostatečně snížil zadostiučinění z hlediska významu řízení pro žalobce. Podle tohoto kritéria mělo dojít ke snížení o 50%. Poukázala na to, že žalobce se o řízení nezajímal, o čemž svědčí to, že nevyužil procesní prostředky k odstranění průtahů a zajímat se začal až po vybodování. Nezájem o průběh řízení trvající řadu let lze zohlednit v rámci kritéria významu řízení pro poškozeného. Pokud by měl zájem na tom, aby mohl i nadále řídit motorová vozidla, přistupoval by odlišně k pravidlům silničního provozu (tato opakovaně porušoval). Městský soud v Praze dospěl ke zčásti odlišným závěrům, než soud I. stupně. Podle městského soudu ovšem, mohou vzít soudy za nesporná toliko skutková tvrzení účastníků, tedy např. průběh správního řízení, avšak otázky přiměřenosti délky řízení, správnosti úředního postupu a tedy i základu nároku spadají již do právního posouzení věci. Tato dílčí vada však nebyla dle městského soudu rozhodující, neb zákon o odpovědnosti státu za škodu sice sám možnost uznání nároku neupravuje, odkazuje však v §26 na přiměřené užití občanského zákoníku. Tímto částečným uznáním je vázán i odvolací soud, přičemž je namístě uvést, že ani jinak by neměl pochybnosti o tom, že délka správního řízení byla nepřiměřená. Předmětem správního řízení byla ochrana veřejného zájmu na bezpečné silniční dopravě v podobě ochrany provozu před neukázněnými účastníky a v tomto ohledu je dle městského soudu možno hovořit až o extrémní délce řízení. Nepřiměřená délka řízení byla nicméně žalobci prospěšná v samém meritu věci, tedy v zachování možnosti řízení po podstatně delší dobu. V tomto směru mu tedy nevznikla újma, ale prospěch. Proto odvolací soud rozsudek ve výroku I. dle §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobu zamítl.
6. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud v průběhu jednání nijak nenaznačil, že hodlá takto rozhodnout ze zcela odlišných právních důvodů a na tuto možnost stěžovatele nijak neupozornil a nepoučil ho. Stěžovatel tak byl zbaven možnosti vyjádřit se k odlišnému právnímu názoru Městského soudu v Praze. Rovněž odvolací soud nepovažoval předchozí řízení o námitkách proti záznamu bodů za řízení, na které dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, aniž by tuto skutečnost přezkoumatelným způsobem a řádně odůvodnil.
7. Ústavní soud si ve věci vyžádal spis a vyjádření účastníků. Městský soud se ve věci vyjádřil tak, že nepřiměřená délka svědčila ve stěžovatelův prospěch. I kdyby se argumentace čl. 6 Úmluvy na věc stěžovatele uplatnila, jednalo by se o obdobu nepřiměřené délky trestního stíhání. Ta však - jak je v napadeném rozsudku vylíčeno - byla již z povahy věci ve stěžovatelův prospěch. Ostatně vysvětlení tohoto klíčového aspektu právního posouzení je nosným důvodem rozhodnutí. Městský soud rovněž poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017, který je se závěrem městského soudu souladný. Vedlejší účastník (ministerstvo dopravy) rozsáhle rekapituloval průběh řízení, stěžovatelova obstrukčního jednání, jakož i dalšího páchání přestupků i po zahájení řízení o odebrání řidičského průkazu. Konstatoval, že argumentace čl. 6 Úmluvy nebyla pro rozhodnutí městského soudu stěžejní. Samotné řízení, resp. jeho nepřiměřená délka, byla stěžovateli ku prospěchu, neboť mohl vozidlo nadále řídit. Stěžovatelem tvrzená "nejistota o výsledku řízení" se jeví jako účelově namítaná, neboť stěžovatel po celou dobu správního řízení mohl negativní výsledek spolehlivě předpokládat, naopak v pozitivní mohl jen doufat (a muselo mu být patrné, že jej nelze oč opřít). Nepřiměřená délka způsobila újmu zejména veřejnému zájmu na bezpečnosti silniční dopravy.
II. Hodnocení ústavní stížnosti
8. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím městského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. V nyní projednávané věci jde vzhledem k předmětné částce vyčíslené nemajetkové újmy (39 282 Kč) o tzv. bagatelní věc. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89), příp. usnesení sp. zn. I. ÚS 68/22 ze dne 25. 1. 2022]. Stěžovatel k podmínkám přípustnosti projednání bagatelní věci explicitně neuvedl ničeho. Ve stížnosti uvedené okolnosti podle Ústavního soudu nezbytný přesah nezakládají.
12. Ústavní soud k samotné argumentaci stěžovatele předně uvádí, že se přezkumem rozhodnutí ve věci přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu v minulosti již opakovaně zabýval [základní ústavněprávní východiska k této problematice byla shrnuta např. v nálezu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (N 45/64 SbNU 551)]. Účelem právního institutu zadostiučinění je následná kompenzace negativních důsledků vzniklých v souvislosti s poskytováním práva na soudní a jinou právní ochranu v podobě nemajetkové (nehmotné) újmy vzniklé typicky porušením základního práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy, eventuálně vzniklé jiným nezákonným výkonem veřejné moci. Jde tak o nástroj sloužící k ochraně proti neodůvodněnému prodlužování řízení ze strany soudů či jiných orgánů veřejné moci, představující jednu ze zákonných specifikací základního práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny [srov. nález ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 19/16, bod 18 (N 140/82 SbNU 243)]. Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu ve věci přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vzniklou porušením základního práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy, se otevírá toliko v případech, v nichž je možné závěry obecných soudů označit za skutečně extrémní, vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy a odporující tudíž ústavně zaručeným právům účastníka řízení podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny [srov. nález ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].
13. Bez ohledu na bagatelní povahu věci tak Ústavní soud uvádí, že argumentace představuje především polemiku s právními a skutkovými závěry správních soudů. Konstantní judikatura Ústavního soudu stojí na stanovisku, že při rozhodování o nárocích plynoucích z čl. 36 odst. 3 Listiny a ze zákona o odpovědnosti státu jsou to především obecné soudy, které jsou povolány k tomu, aby posoudily existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (srov. např. usnesení ze dne 6. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2190/12). Do samotného hodnocení konkrétních okolností případu je tak Ústavní soud oprávněn vstupovat pouze omezeně.
14. Závěry obecných soudů, že se na odebrání řidičského průkazu z důvodu dosažení hranice bodů nevztahuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je třeba korigovat, a to ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva i judikatury Nejvyššího správního soudu. K určení, zda lze z pohledu správního (a ústavního) práva hovořit o "trestní věci", se tradičně využívají tzv. Engelova kritéria (k tomu rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 6. 1976 ve věci Engel a ostatní proti Nizozemsku, stížnost č. 5100/71). Evropský soud pro lidská práva se pak přímo k povaze bodového systému vyjádřil v rozsudku ze dne 23. 9. 1998, Malige proti Francii, stížnost č. 27812/95, ve kterém řešil otázku, zda je záznam bodů trestem a zda má trestní povahu ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Evropský soud pro lidská práva hodnotil záznam bodů dle Engelových kritérií a konstatoval, že k odebrání bodů dochází v rámci a v důsledku trestního obvinění: "Záznam bodů může vést až k odebrání řidičského oprávnění. Je nepochybné, že právo řídit motorové vozidlo je velmi účelné v každodenním životě, jakož i v tom profesním. Soud z toho (...) vyvozuje, že ačkoliv má záznam bodů preventivní charakter, má současně trestající a odstrašující povahu, a je tudíž podobný vedlejšímu trestu. Skutečnost, že úmyslem (...) bylo oddělit sankci záznamu bodů od ostatních trestů ukládaných v trestním řízení, nemůže změnit povahu daného opatření." Nejvyšší správní soud, resp. rozšířený senát otázku udělení záznamu bodů posoudil v intencích shora citované judikatury ESLP a dospěl k závěru, že záznam bodů do registru řidičů není pouhým administrativním opatřením, ale trestem (rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 114/2014-55, publ. pod č. 3339/2016 Sb. NSS.). Ačkoliv se tedy při odebrání bodů jedná o řízení správní, má trestní povahu a dle judikatury ESLP se na takové správní řízení uplatní i čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
15. Tyto závěry se pochopitelně na věc stěžovatele uplatní přiměřeně. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017 se Nejvyšší soud zabýval otázkou nepřiměřené délky trestního řízení ve světle náhrady nemajetkové újmy. Dospěl k závěru, že "při stanovení formy a výše náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení se při hodnocení významu předmětu řízení pro účastníka přihlíží k tomu, že poškozený byl uznán pachatelem vinným ze spáchání úmyslného trestného činu" (bod 25 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017).
16. Ústavním soudem korigovaný závěr, že záznam bodů ve skutečnosti představuje trest a že se na řízení o odebrání řidičského oprávnění vztahuje čl. 6 Úmluvy, však na věci stěžovatele nemůže nic změnit. Ústavní soud vzal v potaz právní závěr městského soudu, že řízení vozidla, resp. řidičské oprávnění využívané stěžovatelem i po udělení 12 bodů a zahájení řízení o podebrání řidičského průkazu je z povahy věci ve prospěch stěžovatele. Újma vzniklá stěžovateli nepřiměřenou délkou správního řízení je tak s ohledem na mimosoudní vyrovnání (finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 20 847 Kč) zcela marginální. Rovněž ostatní argumentace stěžovatele na uvedeném závěru nemůže nic změnit, neb právní posouzení odvolacího soudu vycházelo z písemně uplatněné argumentace účastníků.
17. Z důvodů vyložených výše Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu