ECLI:CZ:US:2022:2.US.1975.22.2
sp. zn. II. ÚS 1975/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. J., zastoupené Mgr. Kateřinou Jiráskovou, advokátkou, sídlem Za Stodolou 542, Všenory, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2022 č. j. 25 Cdo 460/2021-401 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2020 č. j. 20 Co 193/2020-379, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, IČO: 47116617, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka dne 2. 5. 2013 při dopravní nehodě zapříčiněné řidičem vozidla pojištěného u Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, (dále jen "vedlejší účastnice" nebo "žalovaná") utrpěla jen lehké podvrtnutí krční páteře. V důsledku poranění byla stěžovatelka ošetřena v traumatologické ambulanci I. chirurgické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a stanovena diagnóza distorze páteře neboli podvrtnutí. Následně podstoupila několik operací páteře a trpěla psychickými obtížemi. Vzhledem k tomu, že dopravní nehoda byla již předmětem šetření jiného orgánu, nevznikla ve věci pochybnost, že k úrazu stěžovatelky došlo v důsledku protiprávního jednání řidiče, za něž odpovídá žalovaná. Předmětem sporu a souvisejícího dokazování se tak stala otázka rozsahu újmy na zdraví způsobené žalobkyni a zejména otázka příčinné souvislosti mezi úrazem a utrpěnou újmou. Stěžovatelka se následně po vedlejším účastníkovi žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") domáhala pojistného plnění za újmu na zdraví v celkové výši 8 321 220 Kč s příslušenstvím, její součástí byl nárok na pojistné plnění za náhradu nákladů léčení ve výši 43 300 Kč, za náhradu nákladů nadstandartní léčby ve výši 8 235Kč, náhradu cestovních nákladů 28 505 Kč.
3. Obvodní soud následně rozsudkem ze dne 26. 11. 2019 č. j. 28 C 150/2015-345 žalobu o zaplacení 8 321 220 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.), uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení 405 786 Kč (výrok II.) a státu na nákladech řízení 10 207,50 Kč (výrok III.). Obvodní soud dospěl k závěru, že nebyla zjištěna příčinná souvislost mezi úrazem vzniklým při dopravní nehodě a škodou jak vyplynulo z provedených znaleckých posudků. U stěžovatelky byly zjištěny rozsáhlé degenerativní změny na páteři, které se vyvíjí po dobu několika let, jejich vznik nemohl být v důsledku dopravní nehody dne 2. 5. 2013. Duševní strádání stěžovatelky v důsledku úrazu nebylo natolik intenzivní, aby opodstatnilo nárok na tzv. jinou nemajetkovou újmu; stěžovatelce byla přiznána invalidita III. stupně pro onemocnění páteře, v soudním řízení bylo prokázáno, že nepříznivý zdravotní stav zapříčinily změny obecného charakteru a původu trvající již po několik let.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatelky potvrdil rozsudek obvodního soudu ve věci samé ohledně 8 321 220 Kč s přísl. (výrok I.) a změnil napadený rozsudek tak, že žalované vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovatelce 5 000 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení z částky 2 400 Kč ode dne následujícího po doručení žaloby tj. 12. 8. 2015 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), co do nákladů řízení před oběma soudy uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici řízení 160 684 Kč k rukám jejího právního zástupce a ve zbytku jí náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III.), dále stěžovatelce uložil zaplatit České republice na náhradu nákladů řízení 207,50 Kč.
5. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu o tom, že nárok stěžovatelky je z podstatné části nedůvodným. Stěžovatelce přiznal nárok na bolestné za uvedený úraz, který uplatnila ve výši 2 400 Kč s ohledem na změnu cenových relací a vyhlášky městský soud navýšil finanční ohodnocení zdravotního poškození na částku 5 000 Kč (§7 odst. 2 vyhl. č. 440/2001 Sb. 120 Kč za bod). U určení výše tzv. bolestného je rozhodná povaha zranění a skutečnost, že léčba stěžovatelky probíhala bez hospitalizace a bolestivost trvá cca 5 týdnů. V posuzované věci neshledal příčinnou souvislost mezi úrazem a následnými zdravotními potížemi stěžovatelky, následné zdravotní potíže, operace, invalidizace, změna životního stylu, které vedly k jejím depresím a neurotickým dekompenzacím. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení městský soud vzal v úvahu nepříznivou příjmovou situaci stěžovatelky, ale nepovažoval za spravedlivé, aby stěžovatelku úplně zbavil povinnosti k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnice, jejíž výše vychází ze zjevně přemrštěného žalobního nároku. Městský soud aplikoval ustanovení §150 občanského soudního řádu ve vztahu 2/3 výše zjištěné náhrady nákladů řízení před oběma soudy a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit 160 684 Kč k rukám právního zástupce vedlejší účastnice.
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky dle §243c odst. 1 občanského soudního řádu, neboť je neshledal přípustným dle §237 občanského soudního řádu. Stěžovatelka uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení, ale jednalo se o námitky proti hodnocení důkazů, které spadají do rámce skutkových zjištění a tyto dovolacímu přezkumu nepodléhají.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti shodně jako v uplatněných opravných prostředcích tvrdí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva tím, že jen mechanicky převzaly závěry znaleckého posudku doc. MUDr. Evžena Hrnčíře CSc., MBA a revizního znaleckého posudku MUDr. Jaroslava Elise, aniž by je hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a vyvozené závěry řádně odůvodnily. Obvodní soud nevzal v úvahu znalecký posudek doc. MUDr. Jaroslava Strnada, CSc., který předložila stěžovatelka, protože byl v rozporu se znaleckým posudkem doc. MUDr. Evžena Hrnčíře CSc., MBA a nařídil revizní znalecký posudek MUDr. Jaroslava Elise, přestože nebyly splněny zákonné podmínky. Obvodní soud pochybil tím, že nevzal v úvahu stěžovatelkou předložené psychiatrické a psychologické posudky MUDr. Luboše Zdrůbka a PhDr. Zory Jančuškové, z důvodu, že je posoudil jako nevyužitelné v projednávané věci a váží se k vyvrácenému předpokladu, že úraz způsobil její následné zdravotní potíže. Obecné soudy zcela opomenuly judikaturou dovozený závěr, že na nepříznivém zdravotním stavu člověka se podílí také určitá predispozice, např. degenerativní změny na páteři, není pro hodnocení odpovědnosti za újmu vzniklou v důsledku úrazu určující a odpovědnost za újmu nelze bez dalšího vyloučit. Městský soud ani Nejvyšší soud vady předchozího rozhodnutí nenapravily, neposoudily otázku příčinné souvislosti mezi dopravní nehodou a současnými zdravotními obtížemi stěžovatelky, své závěry nedostatečně zdůvodnily, čímž způsobily nepřezkoumatelnost svých rozhodnutí.
8. Obecné soudy se nedostatečně zabývaly návrhem stěžovatelky, aby vedlejší účastnici nebyly přiznány náklady řízení z důvodů hodných zvláštního zřetele a nevzaly v úvahu její snahu o vyřešení věci mimosoudní cestou. Stěžovatelka vedlejší účastnici v dobré víře poskytla podklady a vyzvala ji k dobrovolnému plnění, ale k žádné dohodě nedošlo, proto se obrátila s žalobou na soud. Uloženou povinností nahradit vedlejší účastnici náklady řízení stěžovatelku zatížily neúnosným břemenem. Stěžovatelka poukázala na svoji sociální situaci poživatelky invalidního důchodu III. stupně a naopak na majetkové poměry vedlejší účastnice. Tvrdila, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jejího práva vlastnit majetek. Stěžovatelka dále poukazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu a Nejvyššího soudu ve věci náhrady za újmu na zdraví.
9. Stěžovatelka, s ohledem na vady dokazování v předchozím řízení (odborná nezpůsobilost znalce, nevypořádání se s námitkou podjatosti, revizní znalecký posudek, opomenutí ostatních znaleckých posudků, absence odůvodnění rozhodnutí, nesprávné zhodnocení příčinné souvislosti), navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
11. Soudce zpravodaj Pavel Rychetský v přípisu předsedovi I. senátu ze dne 25. 7. 2022 uvedl, že v souzené věci vedlejší účastník řízení Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, byl v době výkonu jeho advokátní praxe jeho paušálním klientem v advokátní kanceláři, kterou založil. Požádal proto I. senát Ústavního soudu, aby rozhodl o jeho případném vyloučení z projednávání a rozhodování uvedené ústavní stížnosti; uvedl, že namítané skutečnosti by objektivně mohly vzbuzovat pochybnosti o jeho nepodjatosti.
12. Usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2022 č. j. II. ÚS 1975/22-25 bylo rozhodnuto, že soudce Pavel Rychetský není vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1975/22. První senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že neexistují pochybnosti o nepodjatosti soudce zpravodaje takové intenzity, aby to odůvodňovalo jeho vyloučení z uvedené věci dle ustanovení §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti tzv. kvalifikované vady [srov. např. nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18 (N 176/91 SbNU 205); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
14. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů; srov. např. nález ze dne 23. 2. 2006 sp. zn. III. ÚS 405/03 (N 45/40 SbNU 373). Nejvyšší soud i soudy městský a obvodní se s argumentací stěžovatelky ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily.
15. Obsah ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry Nejvyššího soudu a soudů nižších stupňů a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16]. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovatelce spolehlivě podány Nejvyšším soudem i městským soudem, přičemž žádné nedostatky řízení před nimi Ústavní soud neshledal.
16. Těžištěm argumentace v ústavní stížnosti je nesouhlas s celkovou výší pojistného plnění za náhradu újmy spojenou s ublížením na zdraví. Jak se podává z napadených rozhodnutí, námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti ve svém důsledku odpovídají tvrzení, které přednesla již v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy se přitom na dané námitky soustředily a v předcházejícím řízení je řádně vypořádaly. Nejvyšší soud v usnesení vyložil, že dovolání proti vyhovujícímu výroku II., kterým bylo uloženo vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce 5 000 Kč s přísl., není přípustné. Proti části výroku rozsudku městského soudu, kterou bylo rozhodnuto o pojistném plnění na náhradu nákladů léčení, za náhradu nákladů nadstandartní léčby a za náhradu cestovních nákladů, tedy částky 43 300 Kč, 8 235 Kč, 28 505 Kč, není dovolání přípustné dle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť jím bylo rozhodnuto o nárocích na peněžité plnění, z nichž žádný nepřesahuje 50 000 Kč a mezi účastníky nejde o vztah pracovněprávní ani o vztah ze spotřebitelské smlouvy. Také dovolání v části směřující proti výroku o nákladech řízení není přípustné dle §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu.
17. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka sice uvedla, že uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení, ale z jeho obsahu vyplynulo, že se jedná o její nesouhlas, jak obecné soudy posoudily provedené důkazy, zejména znalecké posudky doc. MUDr. Evžena Hrnčíře CSc., MBA a revizní znalecký posudek MUDr. Elise. Zjistily skutkový stav - příčinnou souvislost mezi dopravní nehodou a tvrzenou újmou stěžovatelky. I otázka příčinné souvislosti je totiž otázkou skutkovou, nikoli právní, neboť v řízení se zjišťuje, zda škodná událost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit. Nesouhlas se skutkovými závěry městského soudu, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce, však nepředstavuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu. Rovněž námitky proti znaleckým posudkům a odborným závěrům znalců nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání dle §237 občanského soudního řádu, neboť směřují proti hodnocení důkazů a dovolacímu přezkumu nepodléhají. Ústavní stížnost stěžovatelky je nesouhlasem s názorem Nejvyššího soudu, že dovolání nebylo přípustné a tvrdí, že procesní otázky zejména v oblasti dokazování, následně mají vliv na skutková zjištění.
18. Ústavní soud konstatuje, že závěry vyjádřené v napadených rozhodnutích přitom jsou srozumitelně a logicky odůvodněny a reagují na samou podstatu námitek stěžovatelky. Jde-li o samotný obsah závěrů obecných soudů, pro Ústavní soud je rozhodné, že se obecné soudy soustředily na zjištění, zda stěžovatelkou akcentované negativní důsledky ublížení na zdraví v její sféře nemohou vést k zvýšení pojistného plnění za náhradu újmy na zdraví. Dané úvahy přitom jsou řádně odůvodněny, vycházejí z náležitě posouzených okolností posuzované věci a nepředstavují exces, nejsou důsledkem libovůle či svévole. Dané závěry je proto nutné považovat za projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti; právní závěry napadených rozhodnutí nestojí v kontrapozici se závěry jeho jiných rozhodnutí. Jde-li o odkazy stěžovatelky na nálezovou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu na nyní posuzovanou věc nejsou případné.
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu