ECLI:CZ:US:2022:2.US.2078.22.1
sp. zn. II. ÚS 2078/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Mgr. Milana Sejkory, zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou, se sídlem se sídlem Milešovská 6, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2022, č. j. 2 As 395/2019-42, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. září 2019, č. j. 30 A 106/2017-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Jde o rozhodnutí vydané v řízení o přezkumu rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen MŠMT), č. j. MSMT-13333/2017-4 ze dne 20. 4. 2017, podle §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ("s. ř. s.").
2. Stěžovatel podal dne 30. 11. 2010 u Západočeské univerzity v Plzni žádost o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice v navazujícím magisterském studijním oboru Právo se specializací Právo a právní věda získané studiem na Zakarpatské státní univerzitě v Užhorodě na Ukrajině podle §89 odst. 1 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, v rozhodném znění (dále jen "zákon o vysokých školách").
3. Prvostupňovým rozhodnutím byla nejprve zamítnuta žádost stěžovatele. O odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí univerzity rozhodlo MŠMT nejprve rozhodnutím ze dne 24. 9. 2012, č. j. MSMT-41313/2012-30, kterým napadené rozhodnutí zrušilo a věc vrátilo k novému projednání. Dne 11. 2. 2014 stěžovatel na základě výzvy školy doplnil svoji žádost o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání o požadované listiny a současně požádal o pokračování v řízení. Západočeská univerzita následně dne 21. 3. 2014 vydala v řadě druhé zamítavé rozhodnutí, č. j. ZCU 006947/2014, o žádosti stěžovatele. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 10. 2014 č. j. MSMT-26595/2014-2 zamítnuto.
4. Rozhodnutí o odvolání napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Plzni, který rozhodnutí MŠMT ze dne 17. 10. 2014 rozsudkem ze dne 24. 2. 2016, č. j. 30 A 145/2014-106, pro vady řízení zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný následně v rámci opakovaného odvolacího řízení vydal rozhodnutí ze dne 21. 7. 2016 č. j. MSMT-22810/2016-1, kterým bylo odvolání znovu zamítnuto a rozhodnutí univerzity potvrzeno. Toto rozhodnutí bylo následně v přezkumném řízení, zahájeném z moci úřední, pro vady řízení zrušeno rozhodnutím ministryně školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 30. 11. 2016, č. j. 33965/2016-3. Žalovaný po odstranění vytknutých vad následně rozhodnutím ze dne 20. 4. 2017, č. j. MSMT1333/20174, opětovně odvolání stěžovatele zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel znovu žalobu ke Krajskému soudu v Plzni.
5. Krajský soud nicméně žalobu v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl. Nesdílel názor stěžovatele, že se jedná o nicotné, případně nepřezkoumatelné rozhodnutí. Taktéž neshledal důvodnou námitku, že se správní orgán nedržel závazného právního názoru, vyjádřeného v rozsudku krajského soudu ze dne 24. 2. 2016, č. j. 30 A 145/2014-106, neboť si neopatřil úřední překlady cizojazyčných listin založených ve správním spisu, a to i přes to, že stěžovatel uvedl, že těmto listinám nerozumí a nemůže se k nim vyjádřit. Dle krajského soudu postačoval prostý překlad listin, což žalovaný učinil. Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou, ve které stěžovatel vytýkal správnímu orgánu neprovedení důkazu e-mailovou komunikací ze dne 5. 4. 2017 a e-mailovou komunikací uloženou na nosiči CD, který byl správnímu orgánu předložen. Krajský soud shledal obsahovou totožnost těchto podkladů, dále shledal, že jejich obsah neměl vliv na věcnou správnost zjištěného skutkového stavu věci, a tím tyto podklady nedoložily nesprávnost nebo neúplnost výchozího skutkového stavu, který byl podkladem pro rozhodování žalovaného.
6. Proti rozsudku krajského soudu brojil stěžovatel kasační stížností. Ani Nejvyšší správní soud mu však nepřisvědčil.
7. Nejvyšší správní soud zejména zdůraznil, že pokud se správní orgán či soud s podstatou námitky řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou (byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky), o nepřezkoumatelnost rozhodnutí se nejedná. Správní orgány a soudy zároveň nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí; takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). Kasační soud nesdílel nepřezkoumatelnost v žádném stadiu soudního ani správního řízení.
8. S ohledem na usnesení rozšířeného senátu ze dne 14. 4. 2015, č. j. 9 As 12/2014-60, bylo možné dle Nejvyššího správního soudu dospět k závěru, že vyhotovení prostého překladu cizojazyčných listin zpravidla dostojí požadavku na seznámení účastníka řízení s poklady pro vydání rozhodnutí ve správním řízení v jazyce, kterému rozumí. K vyhotovení úředního překladu pak bude zpravidla nezbytné přistoupit tedy, pokud vznikne spor o obsah vyhotoveného prostého překladu. Nejvyšší správní soud však souhlasí s krajským soudem, že takový spor nemůže vyvolat pouhé obecné konstatování, že stěžovatel má pochybnosti o správnosti obsahu prostého překladu ze strany žalovaného.
9. Závěrem Nejvyšší správní soud vyjádřil, že pokud si veřejná vysoká škola rozhodující o žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského studia podle §89 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách vyžádá stanovisko příslušného národního informačního střediska pro akademickou mobilitu a uznávání (dále jen "ENIC") v souladu s Lisabonskou úmluvou, následně z tohoto stanoviska vyplyne, že žadatelem předložený diplom není dokladem o kvalifikaci uznávané v zemi původu zahraniční vysoké školy, přičemž stanovisko není dalšími důkazy ve správním řízení zpochybněno, lze na jeho podkladě žádost zamítnout bez bližšího prověřování skutečností tam uvedených. Tento závěr dle kasačního soudu vychází z rozhodovací praxe krajských správních soudů, která byla potvrzena i Nejvyšším správním soudem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2022, č. j. 4 As 268/2021-36). Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud stížnost stěžovatele zamítl jako nedůvodnou.
10. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí, kterou namítal v doplnění kasační stížnosti. Zjevně se vypořádal toliko s nepřezkoumatelností rozsudku krajského soudu. I tuto námitku vyřešil kasační soud toliko iluzorně, bez náležitého odkazu na pasáže odůvodnění rozsudku krajského soudu. Místo toho, aby se Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku zabýval přezkoumatelností rozsudku krajského soudu z důvodu nereagování na námitku pravosti a pravdivosti údajné e-mailové komunikace a s tím související vadu opomenutých důkazů (jako je neprovedení důkazu znaleckým posudkem znalcem z oboru kybernetika, oblasti výpočetní technika a editovanou verzí e-mailu). Nepřípustně začal namísto krajského soudu odůvodňovat, proč e-mailová komunikace založená ve spisu dostatečně prokazuje její pravost a pravdivost.
11. Rozpor s ústavním pořádkem dle stěžovatele zakládá i nepředložení věci rozšířenému senátu k odklonu od předchozí judikatury, čímž je porušeno právo stěžovatele na zákonného soudce. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu implicitně plyne, že dle jeho názoru není posouzení pravosti e-mailové komunikace otázkou odbornou. S tím stěžovatel zcela zásadně nesouhlasí. Pro posouzení pravosti e-mailové komunikace je zapotřebí posoudit původní verzi e-mailu, zjistit obsah jeho zdrojového kódu a z toho zjistit, zda došlo nebo nedošlo k jeho manipulaci. Jedná se nepochybně o odbornou otázku (jako je například posouzení pravosti podpisu), kterou soud nemůže posoudit sám (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1414/16 ze dne 26. 7. 2016).
12. Stěžovatel rovněž vytýká, že správní orgány a oba soudy nepřevzaly pouze skutkový stav a znění právních předpisů zprostředkovaně ukrajinským ENIC, ale i jeho právně-kvalifikační závěr. Podle stěžovatele tak bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že rozhodnutí o předběžné otázce bylo delegováno na jiný orgán, který nemá žádné rozhodovací pravomoci.
II. Hodnocení Ústavním soudem
13. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
14. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93). V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
15. Ačkoli stěžovatel odkazuje na svá základní práva a rozvíjí ústavně právní argumenty, podstata jeho polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na hodnocení podústavního práva, nemá tedy vlastně žádný ústavní rozměr. S věcnými a právními námitkami stěžovatele se pak obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu a Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do volné úvahy obecných soudů, která není ani excesivní, ani neodůvodněná, ani do jejich právních hodnocení na úrovni podústavního práva.
16. Ústavní soud též nepřisvědčil námitce nepřezkoumatelnosti napadených rozsudků, založené mj. tvrzeným "přezkumem nepřezkoumatelného podkladu" (tedy správního rozhodnutí). Z odůvodnění soudních rozhodnutí je zřejmé, v jakém rozsahu se správní soudy zabývaly námitkami nedostatku rozhodnutí správního orgánu, jak je posoudily a jak na ně právně nahlížely. Způsob, jakým tak učinily, Ústavní soud považoval za přiměřený, dostatečně podrobný, srozumitelný a logický. Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je vesměs opakováním argumentů, s nimiž se zejména Nejvyšší správní soud adekvátně vypořádal. Pojmu "adekvátně" je třeba z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy) rozumět tak, že po obecném soudu je požadována přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, přičemž rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní. V tomto smyslu Ústavní soud hodnotil napadená rozhodnutí správních soudů jako výsledek soudního rozhodování, jenž je z ústavně právního pohledu zcela akceptovatelný.
17. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu