ECLI:CZ:US:2022:2.US.2116.22.1
sp. zn. II. ÚS 2116/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Lubošem Průšou, advokátem, se sídlem třída Národní svobody 32/11, Písek, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 242/2022-426 ze dne 28. dubna 2022, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře č. j. 14 To 160/2021-398 ze dne 4. listopadu 2021 a rozsudku Okresního soudu v Písku č. j. 11 T 148/2019-368 ze dne 18. května 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a ústavní stížnost
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v trestní věci, neboť jimi měla být porušena ústavně zaručená práva stěžovatele na soudní ochranu stanoveným postupem, zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků řízení zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Písku byl stěžovatel uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil, když dne 20. 4. 2019 kolem 21:50 hodin v Protivíně, v baru, kam byl jako jednatel bezpečnostní agentury X přivolán barmankou ke zjednání pořádku tak, že měl nejprve v prostorách baru udeřit rukou do hlavy podnapilého hosta a poté jej při vyvádění z baru ven srazit ze schodů na chodník, a když tento poškozený ležel na zemi, měl jej kopnout do břicha, čímž mu měl způsobit zranění - trhlinu a krevní výron na spodině jater v sousedství lůžka žlučníku, které si vyžádalo lékařské ošetření a následnou hospitalizaci v nemocnici, přičemž pracovní neschopnost poškozenému vystavena nebyla, neboť je osobou samostatně výdělečně činnou, kdy ze soudnělékařského hlediska se jedná o poranění lehké s obvyklou dobou léčení do 6 týdnů, přičemž minimálně po dobu 2 týdnů byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života bolestivostí daných poranění a nemožností obvyklého pohybu.
3. Za tyto přečiny soud stěžovateli uložil podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku soud obviněnému výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") byl odsouzen i k povinnosti uhradit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 32 357 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. pak poškozeného odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Písku pak podali odvolání jak státní zástupkyně, tak i stěžovatel. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Písku podala odvolání v neprospěch obviněného, a to konkrétně do výroku o trestu s tím, že uložený trest považovala za nepřiměřeně mírný. Obviněný stěžovatel napadl všechny výroky rozsudku okresního soudu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře napadeným usnesením tak, že odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
5. Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře podal stěžovatel dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož byl toho názoru, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud nicméně dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
6. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy bez dalšího zamítly všechny návrhy stěžovatele na výslech relevantních svědků, resp. sestry poškozeného, policistů, barmanky a dalších osob, kteří mohli věrohodnost provedených výslechů ostatních svědků spolehlivě zpochybnit. Dále Ústavnímu soudu nabídl vlastní výklad jednotlivých provedených důkazů. Stěžovatel zdůraznil, že výpověď svědkyň K. a Č., které mě měly vidět kopnout či kopat poškozeného, byla ojedinělá, nikdo jiný, snad kromě svědka B., je na místě, kde měl být spáchán přečin, ani v okolí neviděl. Stěžovatel jejich výpovědi považuje za nevěrohodné, neboť se skutek nemohl stát tak, jak jej popsaly. Stěžovatel rovněž vylíčil jakousi předpojatost okresní státní zástupkyně, která plyne z jiné stěžovatelovy trestní věci, v níž byl v závěru zproštěn viny. Z obsahu trestního spisu okresního soudu v Písku dle stěžovatele vyplývá určitá již nadkritická míra podjatosti patrně i předsedkyně senátu, která vedla podle jeho názoru k porušení zásady rovnosti účastníků soudního řízení trestního.
II. Hodnocení Ústavním soudem
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
9. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů. Ostatně po celou dobu řízení o opravných prostředcích stěžovatel rozporoval převážně skutkové závěry zejm. prvostupňového soudu, jejich významnou část lze označit za pouhou polemiku s hodnocením důkazů soudem prvního stupně. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257).
10. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel stejně jako v průběhu celého trestního řízení vznáší námitky, jimiž se z podnětu jím podaných opravných prostředků zabývaly krajský soud (a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud), shodně je však shledaly nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele, na základě jakých důkazů učinily závěr o jeho vině a trestu.
11. Stejně tak námitka porušení rovnosti v řízení je postavena na toliko hypotetické domněnce stěžovatele, týkající se vedení řízení. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil.
12. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu