ECLI:CZ:US:2022:2.US.2139.22.1
sp. zn. II. ÚS 2139/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti společnosti Pražská strojírna, a. s., sídlem Mladoboleslavská 133, Praha 9 - Vinoř, zastoupené Mgr. Ester Šamajovou, advokátkou, sídlem Křížkovského 617/10, Ostrava, proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 6. června 2022 č. j. UOOU-02029/22-3, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 2 odst. 3, čl. 10 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozhodnutím Úřadu pro ochranu osobních údajů bylo stěžovatelce podle §16a odst. 6 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím přikázáno, aby ve lhůtě do 15 dnů vyřídila žádost žadatele, kterou byly požadovány blíže specifikované smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a dalšími subjekty. Úřad pro ochranu osobních údajů tak rozhodl poté, co Nejvyšší správní soud rozsudkem (již v pořadí třetím kasačním rozsudkem v téže věci) č. j. 3 As 46/2022-42 ze dne 4. 5. 2022 zrušil usnesení Městského soudu v Praze č. j. 11 A 197/2019-150 ze dne 13. 1. 2022 a rozhodnutí představenstva stěžovatelky sp. zn. #JMI23091 ze dne 30. 10. 2019. Posledně uvedeným rozhodnutím představenstvo potvrdilo rozhodnutí (dopis) stěžovatelky o neposkytnutí požadovaných informací. Úřad pro ochranu osobních údajů ve věci poté rozhodoval proto, neboť v důsledku novely provedené zákonem č. 111/2019 Sb. se stal namísto představenstva odvolacím orgánem povinného subjektu (stěžovatelky).
Podstatou stěžovatelčiny podrobné argumentace je její právní názor, že není povinným subjektem podle §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím.
Ačkoli stěžovatelka podala ústavní stížnost přímo proti rozhodnutí správního orgánu, považuje ji za přípustnou, a to ze dvou důvodů. Zaprvé má stěžovatelka za to, že vyčerpala všechny efektivní prostředky ochrany, neboť rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 46/2022-42 byla jednoznačně určena a nastavena úvaha Úřadu pro ochranu osobních údajů, který již postavení stěžovatelky nehodnotil a vycházel z predikce, že stěžovatelka povinným subjektem je. Stěžovatelka se domnívá, že již na úrovni správního soudu nemá možnost s úspěchem žádat přezkum svého postavení, přičemž je zřejmé, že bez zásahu Ústavního soudu budou soudy vycházet z pravomocných závěrů Nejvyššího správního soudu.
I kdyby se Ústavní soud s tímto posouzením neztotožnil, je dle stěžovatelky ústavní stížnost přípustná podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a to s ohledem na potřebu precizace neurčitého právního pojmu veřejná instituce ve smyslu §2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím.
Z ústavní stížnosti nebylo zřejmé, zda stěžovatelka vůči napadenému rozhodnutí kromě ústavní stížnosti využila i jiné prostředky ochrany práva, a ústavní stížnost tak postrádala vylíčení všech rozhodujících skutečností, jak vyžaduje §34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud proto stěžovatelku vyzval k odstranění této vady, načež stěžovatelka Ústavnímu soudu sdělila, že proti napadenému rozhodnutí podala správní žalobu, řízení o níž je u Městského soudu v Praze vedeno pod sp. zn. 10 A 69/2022. Učinila tak nicméně toliko z opatrnosti, přičemž v ústavní stížnosti dle svého mínění vylíčila skutečnosti, pro které je přesvědčena o tom, že i přes charakter napadeného rozhodnutí by měla být ústavní stížnost přípustná.
Ústavní soud však za dané procesní situace musí konstatovat, že ústavní stížnost přípustná není.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Za takový prostředek ochrany je stabilně v judikatuře Ústavního soudu považována i žaloba podle soudního řádu správního (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3965/16 ze dne 4. 1. 2017). Tak tomu je i tehdy, rozhoduje-li správní orgán poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo ve správním soudnictví zrušeno a věc mu byla vrácena se závazným právním názorem, jímž se má správní orgán řídit. Je tomu tak proto, že při posuzování dostupnosti prostředků ochrany z hlediska §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je sice podstatné, aby dostupný prostředek byl efektivní, tím se ovšem myslí efektivita systémová, tedy aby byl prostředek objektivně způsobilý zajistit adekvátní ochranu práv ve všech případech, kdy nastane daná situace; stěžovatelé tak musejí podat správní žalobu i tehdy, kdy lze očekávat, že s ní např. s ohledem na ustálenost judikatury či existenci závazného právního názoru nebudou úspěšní (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 895/22 ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. III. ÚS 2215/22 ze dne 24. 8. 2022 či sp. zn. IV. ÚS 2366/21 ze dne 9. 9. 2021; poněkud jiná situace platí tehdy, míří-li ústavní stížnost proti novému rozhodnutí krajského soudu, aniž by byla podána opakovaná kasační stížnost, a to s ohledem na specifickou zákonnou úpravu opětovně podávaných kasačních stížností - viz k tomu nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 926/19 ze dne 2. 7. 2019).
O to více uvedené platí, pakliže správní žaloba skutečně podána byla a řízení o ní dosud probíhá. Souběh řízení o ústavní stížnosti s řízením o jiném prostředku ochrany proti témuž rozhodnutí je totiž s výjimkou případů dle §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, o které zde nejde, vysoce nežádoucí (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 757/14 ze dne 19. 3. 2014), přičemž Ústavní soud v takových případech ústavní stížnosti odmítá jako nepřípustné dokonce i tehdy, existují-li pochybnosti o efektivitě, resp. vůbec přípustnosti prostředku, který stěžovatelé souběžně s ústavní stížností uplatnili (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 37/18 ze dne 13. 11. 2018).
Právě uvedená skutečnost, tedy že stěžovatelka současně s ústavní stížností podala správní žalobu, je ovšem rozhodující zejména z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K postupu podle uvedeného ustanovení totiž může dojít jen v případě, že všechny prostředky, které zákon k ochraně práv stěžovateli poskytuje, nebyly vyčerpány a řízení je přitom pravomocně skončeno a jiný prostředek nápravy již neexistuje. Jde tedy o případy, kdy stěžovatel měl proti rozhodnutí orgánu veřejné moci ještě k dispozici procesní prostředek k ochraně svého práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tento prostředek však nevyužil a obrátil se se svou ústavní stížností přímo na Ústavní soud (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1948/20 ze dne 28. 7. 2020 či sp. zn. IV. ÚS 800/18 ze dne 13. 3. 2018 či sp. zn. III. ÚS 1689/16 ze dne 9. 6. 2016). Pokud stěžovatel takový prostředek využil, byť z opatrnosti, a řízení o něm probíhá, postup podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu není namístě [usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 339/01 ze dne 5. 9. 2001 publikované pod U 33/23 SbNU 383 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1914/18 ze dne 6. 3. 2019].
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka