ECLI:CZ:US:2022:2.US.2146.22.1
sp. zn. II. ÚS 2146/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Staníčka, zastoupeného Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem, sídlem Kopečná 11, Brno, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 4. 2021 č. j. 26 C 230/2015-292, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2021 č. j. 70 Co 252/2021-313 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2022 č. j. 25 Cdo 192/2022-346; za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatel se v roce 2011 účastnil dopravní nehody, při které utrpěl zranění s trvalými následky. O několik let později se u Obvodního soudu pro Prahu 8 domáhal po pojišťovně druhého účastníka nehody zaplacení téměř dvou milionů Kč (mj. z titulu bolestného, ušlého zisku a ztížení společenského uplatnění) a pravidelné měsíční renty. Nalézací soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl, došel totiž k závěru, že stěžovatel předmětnou dopravní nehodu zavinil a nemá tedy právo na odškodnění. Plyne to jak z výsledků šetření policejního orgánu na místě nehody (stěžovatel vinu v blokovém řízení přijal), tak ze znaleckého posudku zadaného nalézacím soudem. Stěžovatel v odvolání i dovolání namítal, že viníkem nehody byl druhý řidič, nicméně jeho argumentaci odvolací ani dovolací soud nepřisvědčily a potvrdily rozhodnutí nalézacího soudu v plném rozsahu.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatel s nadepsanými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí a tvrdí, že při posuzování věci došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů. Nehoda nastala tak, že řidič automobilu jedoucího v koloně neoprávněně (přes bílé vodorovné šrafování) náhle otočil vozidlo do protisměru, čímž bezprostředně vjel do jízdní dráhy na motocyklu jedoucímu stěžovateli. Ten neměl šanci nárazu do vozidla jakkoliv zabránit. Stěžovatel se spoléhal na princip omezené důvěry v jiné účastníky dopravního provozu a nečekal, že mu do cesty bezohledně vjede nějaký šílenec. Policejní vyšetřování nehody bylo nestandardní a k přijetí zavinění byl stěžovatel donucen.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pokračuje v argumentaci, kterou uplatňoval již před obecnými soudy. Posouzení průběhu dopravní nehody a zavinění jejího vzniku, které bylo pro výsledek řízení určující, má bezpochyby charakter skutkových otázek. Ústavnímu soudu s ohledem na jeho výše vymezenou roli zásadně nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, případně kdy postup obecného soudu nese rysy svévole (či libovůle), což v důsledku vede k vadnému právnímu posouzení věci (srov. za všechny i stěžovatelem citovaný nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1604/13).
9. Přes tvrzení stěžovatele, který se podobných vad v rozhodnutích obecných soudů dovolává, však Ústavní soud extrémní nesoulad ani projev svévole v přezkoumávané věci neshledal. Nalézací soud (vyšší soudy jeho skutkové závěry bez dalšího převzaly) uznal, že řidič vozidla vjel do opačného směru vozovky neoprávněně. Ze znaleckého zkoumání však vyplynulo, že bezprostřední příčinou nehody muselo být jednání stěžovatele. Znalec na základě doložených skutečností došel ke dvěma možným průběhům nehody: 1) buď stěžovatel jel povolenou rychlostí, pak ale byl schopen v klidu zabrzdit a k nárazu došlo pouze proto, že vůbec nesledoval dění před sebou, 2) nebo stěžovatel rychlost vysoce překračoval (jel cca 160 km/h) a díky tomu již nárazu přes brzdění zabránit nedokázal. V každém případě měl stěžovatel podle znalce dostatek času na manévr druhého řidiče reagovat, neboť jeho vozidlo již bylo delší dobu zařazeno do protisměrného pruhu (jelo kolem 30 km/h, navíc ještě brzdilo kvůli situaci před ním). Jelikož průběh nehody a míra zavinění účastníků na ní patří k otázkám odborným, obecné soudy přes opačný subjektivní názor stěžovatele těžko mohly dojít k odlišnému závěru, než plyne ze znaleckého posudku. V řízení byly dále jako důkazy provedeny pouze výpovědi dvou svědků (manželů sedících v jednom autě), ty nicméně obecné soudy označily z podrobně podaných důvodů za nedůvěryhodné (odstup od události atd.) a nelze navíc přehlédnout, že oba svědci událost beztak vnímali zcela odlišně a verzi stěžovatele podporovala pouze jedna z výpovědí.
10. Ústavní soud s ohledem na uvedené zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo stěžovateli nárok na výsledek rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu toliko právo na spravedlivé soudní řízení. V projednávané věci Ústavní soud nemá proti skutkovým a následným právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu