ECLI:CZ:US:2022:2.US.2201.22.1
sp. zn. II. ÚS 2201/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jakuba Sládečka, právně zastoupeného Mgr. Petrem Galou, advokátem se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. května 2022, č. j. 38 EXE 472/2021-209, a příkazu k úhradě nákladů exekuce vydanému soudním exekutorem Mgr. Janem Škarpou ze dne 21. března 2022, č. j. 206 EX 1146/21-252, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí. Má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí, stěžovatel vystupuje jako povinný v exekučním řízení vedeném soudním exekutorem Mgr. Janem Škarpou, Exekutorský úřad Praha 4 pod sp. zn. 206 EX 1146/21, a to na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 6. 2019, č. j. 19 C 41/2018-109, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2021, č. j. 17 Co 263/2020-201. Soudní exekutor vydal dne 25. 3. 2021 několik exekučních příkazů postihujících majetek stěžovatele a dne 26. 3. 2021 je zaslal dotčeným institucím. Exekuční příkazy společně s vyrozuměním o zahájení exekuce zaslal soudní exekutor stěžovateli dne 29. 3. 2021 prostřednictvím poštovního doručovatele. Podle svého tvrzení je stěžovatel obdržel až 19. 4. 2021. Soudní exekutor určil v napadeném příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 21. 3. 2022, č. j. 206 EX 1146/21-252, náklady exekuce v celkové částce 236 881,70 Kč, přičemž vymáhanou povinnost určil v částce 1 274 799,33 Kč. Stěžovatel s takto vyčíslenými náklady nesouhlasil a podal proti příkazu námitky, které soudní exekutor předložil k posouzení Obvodnímu soudu pro Prahu 6. Obvodní soud na základě námitek stěžovatele napadený příkaz změnil, ovšem z jiných důvodů, než jaké namítal stěžovatel.
3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí obdobné argumenty, jako uváděl již v exekučním řízení, proto je Ústavní soud shrnuje společně. Jádrem jeho stížnosti je tvrzení, že náklady exekuce určil soudní exekutor chybně. Plnění ve výši 1 234 799,33 Kč, které uhradil stěžovatel oprávněné dne 30. 3. 2021, bylo plněním dobrovolným a soudní exekutor je tedy správně neměl zahrnout do plnění vymoženého exekutorem. Stěžovatel uvádí, že se o prováděné exekuci dozvěděl až ze zaslaných exekučních příkazů a vyrozumění o zahájení exekuce, které mu však byly doručeny až 19. 4. 2021. Jeho plnění oprávněné tak nelze označit za "plnění pod tíhou exekuce" a nelze z něj vypočítávat odměnu exekutora. Obvodní soud se s tvrzením stěžovatele neztotožnil. Ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovatel plnění uhradil až poté, co se dozvěděl o probíhající exekuci ze série vydaných exekučních příkazů, na základě kterých byly mimo jiné zablokovány finanční prostředky na jeho bankovních účtech. Obvodní soud také odkázal na své dřívější rozhodnutí ze dne 12. 11. 2021, č. j. 38 EXE 472/149, jímž zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce a potvrzující rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2022, č. j. 19 Co 10/2022-181. V těchto rozhodnutích oba soudy dospěly k závěru, že náklady exekuce vznikly, a to jak na straně oprávněné, tak na straně soudního exekutora.
4. Nad rámec námitek uplatněných již v exekučním řízení stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutí obvodního soudu není dostatečně odůvodněno. Namítá, že ve spise není založen jediný důkaz prokazující, že stěžovatel o exekuci věděl, proto se jedná pouze o dohady soudu. Svou argumentaci stěžovatel podporuje judikaturou Ústavního soudu, podle které je třeba při určování nákladů exekuce vždy zohlednit dobrovolnost plnění povinného, aby nedocházelo k nepřiměřenému postihu povinných.
5. Ústavní stížnost byla podána v zákonné lhůtě osobou oprávněnou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný, neboť stěžovatel vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práv poskytuje.
6. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť tuto otázku nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech řízení, včetně nákladů exekučního řízení, je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze základních zákonných procesních pravidel.
9. Jak již bylo popsáno výše, stěžovatel napadá rozhodnutí o nákladech exekuce z důvodu, že podle jeho názoru plnil dobrovolně a jeho plnění tedy nelze považovat za plnění vymožené exekutorem.
10. Problematikou náhrady nákladů exekučního řízení při dobrovolném plnění povinného se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí, přičemž zaujal postoj ke dvěma základním situacím. V první z nich povinný plnil dobrovolně mimo exekuční řízení, a to dříve, než se o exekuci dozvěděl tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, resp. vyrozumění o jejím zahájení. Ústavní soud vyslovil názor, že nemohl-li soudní exekutor již nic vymoci, je základem pro určení jeho odměny částka nulová [srov. nález ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1540/08 (N 171/54 SbNU 175), bod 15.]. Ve druhém případě jde o situace, kdy povinný sice plnil až po nařízení exekuce, avšak ještě před jejím "nuceným provedením". K tomu Ústavní soud uvedl, že poskytnutí vymáhaného plnění (jakož i uhrazení zálohy na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného) povinným ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti [§46 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů] je třeba promítnout do výpočtu odměny soudního exekutora sníženou sazbou (ve výši 50 % u plnění peněžitých), jak to předpokládá §11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. o odměně a náhradách soudního exekutora, správce obchodního závodu, správce nemovité věci a plátce mzdy nebo jiného příjmu a o podmínkách pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou soudním exekutorem (exekutorský tarif), ve znění pozdějších předpisů (viz např. nález ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. I. ÚS 2757/18). Právě uvedené logicky znamená, že plní-li povinný později nebo jen na vymáhanou částku (a nikoli už na snížené náklady exekuce), žádné snížení odměny či dokonce její úplné vyloučení se neuplatní (srov. usnesení ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 2289/13, ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 3358/16 či ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 2038/21).
11. V nyní projednávané věci dospěl soudní exekutor i exekuční soud k závěru, že stěžovatel neplnil dobrovolně, nýbrž až v důsledku vedené exekuce. Podle závěrů v napadených rozhodnutích se stěžovatel o probíhající exekuci dozvěděl ještě před doručením vyrozumění o zahájení exekuce, a to na základě zablokování finančních prostředků na svých bankovních účtech a zapsání poznámky k nemovitosti v katastru nemovitostí. Jak soudní exekutor, tak exekuční soud proto shledali, že stěžovatel fakticky o probíhající exekuci věděl, a proto se rozhodl plnit oprávněné. Současně stěžovatel plnil "pouze" vymáhanou povinnost, nikoliv zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněné ve smyslu §46 odst. 6 exekučního řádu. Podstatou ústavní stížnosti je tak žádost stěžovatele směřována Ústavnímu soudu o přezkoumání skutkových zjištění a aplikovaných právních závěrů. Taková role však, jak bylo podrobněji popsáno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší. Závěry soudního exekutora i exekučního soudu jsou racionální a odůvodnění v napadených rozhodnutích současně odpovídá ústavněprávním požadavkům kladeným judikaturou Ústavního soudu. Ústavní soud proto neshledal důvod, aby (za současného respektování doktríny minimalizace zásahů) napadená rozhodnutí meritorně přezkoumával.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené shrnuje, že nenašel žádné ústavněprávní důvody pro zrušení napadených rozhodnutí a ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu