ECLI:CZ:US:2022:2.US.2266.21.1
sp. zn. II. ÚS 2266/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Javůrka, zastoupeného Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem Boleslavská 13, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2021, č. j. 30 Cdo 998/2021-210, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2020, č. j. 25 Co 199/2020-152, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k dotčení jeho ústavně zaručených práv.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
3. Stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhá vůči žalovaným 1) České republice - Ministerstvu zemědělství a 2) České republice - Ministerstvu financí zaplacení částky 85 462 480 Kč s příslušenstvím, přičemž současně požaduje, aby jej žalované zprostily jeho v žalobě specifikovaného dluhu vůči věřiteli Zbyňku Malému. Pouze vůči první žalované se pak stěžovatel dále domáhá též zaplacení částky 904 760 Kč a 1 100 EUR s příslušenstvím. Svůj nárok stěžovatel dovozuje z odpovědnosti žalovaných za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jehož se dopustil Vinařský fond vystupující jako vedlejší účastník na straně žalované nerespektováním zákonných omezení při nakládání s finančními prostředky, které vynaložil na vývoj a provoz aplikace pro mobilní telefony "Víno na dotek", vinou které neuspěl projekt založený na obdobné konkurenční aplikaci ShirazCode, na němž se žalobce podílel, resp. se tohoto nesprávného úředního postupu dopustila Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, pokud vedlejšího účastníka nevyzvala k předložení výroční zprávy za roky 2013 až 2015 a k nápravě jeho pochybení.
4. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 2. 2020, č. j. 65 C 36/2019-105, žalobu zamítl a stěžovateli uložil povinnost k náhradě nákladů řízení vzniklých jednak na straně první i druhé žalované, z nichž každé je stěžovatel povinen zaplatit částku 900 Kč, jednak na straně vedlejšího účastníka, kterému soud prvního stupně z tohoto titulu přiznal vůči stěžovateli právo na náhradu částky 492 580 Kč. Po provedeném dokazování soud prvního stupně dovodil, že mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a údajnou škodou není dán vztah příčinné souvislosti, přičemž nadto zde zmíněný nesprávný úřední postup zcela chybí a zažalovaný nárok je též promlčen.
5. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání směřující proti všem jeho výrokům. V průběhu odvolacího řízení pak podáním, jež bylo odvolacímu soudu doručeno dne 9. 7. 2020, navrhl, aby na jeho místo do řízení vstoupil pobočný spolek Enfant terrible Syrah Contrôlé (dále též jen "pobočný spolek"). Návrh odůvodnil tím, že pohledávku, jež je předmětem tohoto řízení, postoupil smlouvou ze dne 17. 2. 2020 na uvedenou právnickou osobu.
6. Poté, co obě žalované, stejně jako vedlejší účastník, vyjádřili svůj nesouhlas s návrhem stěžovatele, přičemž vedlejší účastník tento nesouhlas odůvodnil též obavou, že se stěžovatel, který zmíněný pobočný spolek právně i fakticky sám ovládá, tímto návrhem uchyluje ke zjevnému zneužití procesního práva, neboť jeho motivace vychází pouze ze snahy o minimalizaci ztrát, které by jej v případě procesního neúspěchu ve věci mohly postihnout v podobě vzniku jeho povinnosti k náhradě nákladů řízení, Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením tento návrh zamítl. Odvolací soud, který předtím stěžovatele neúspěšně vyzval k doložení solventnosti pobočného spolku, totiž dospěl k závěru, že stěžovatel sice splnil formální předpoklady pro to, aby bylo jeho návrhu vyhověno, neboť v souladu s §107a o. s. ř. doložil, že v průběhu odvolacího řízena nastala skutečnost, s níž právní předpis spojuje přechod žalobcových práv, o které v řízení jde, svým návrhem však sleduje zneužití této procesní úpravy. Jak odvolací soud zjistil, stěžovatel totiž předmětnou pohledávku postoupil na právnickou osobu, která vznikla dne 10. 4. 2019 a kterou stěžovatel sám plně ovládá, přičemž vedle zřetelného důvodu vedoucího k tomuto postoupení zde chybí též jakýkoliv doklad svědčící o majetkových poměrech tohoto subjektu, zejména pak o jeho schopnosti uhradit případnou pohledávku z titulu náhrady nákladů tohoto řízení.
7. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení městského soudu dovolání. Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením dovolání zamítl, neboť dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s aplikací ustanovení §107a odst. 2 o. s. ř. při níž obecný soud i přes formální splnění podmínek v zákoně uvedených návrhu na záměnu žalobců nemusí vyhovět. Obava z budoucí nedobytnosti pohledávky na úhradu nákladů řízení, v jejímž důsledku hrozí zhoršení postavení žalovaných, není podle názoru stěžovatele na místě. Nový subjekt, na který byla pohledávka již dne 30. 5. 2019 postoupena, byl založen za účelem pomoci osobám poškozeným státem a orgány veřejné moci při výkonu veřejné správy. Postoupením pohledávky a jeho snahou o vstup do řízení se tak naplňuje účel jeho vzniku. Stěžovatel dále zpochybňuje nárok vedlejšího účastníka na úhradu nákladů řízení.
9. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými usneseními dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro procesní rozhodnutí, např. o procesním nástupnictví, která představují nedílnou součást rozhodovací činnosti. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
11. Podstatou předmětné ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že by postoupením sporované pohledávky došlo ke zneužití jeho procesního postavení, a to z toho důvodu, aby se vyhnul platbě očekávaných nákladů řízení spojených se sporovanou pohledávkou.
12. Podle §107a odst. 1 o. s. ř. platí, že má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka. Podle odst. 2 citovaného ustanovení dále platí, že soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odst. 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. V nyní posuzované věci je proto třeba konstatovat, že posouzení naplnění předpokladů procesního nástupnictví je otázkou podústavního práva, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z výkladových metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
13. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že po formální stránce byly splněny podmínky návrhu na procesní nástupnictví, nicméně odvolací soud se zabýval i tím, zda postoupením pohledávky na pobočný spolek vzniklý dne 10. 4. 2019, který stěžovatel plně ovládá, nemůže dojít k porušení chráněného zájmu žalovaných. Tento požadavek přitom vyplývá z ustanovení §2 o. s. ř., podle nějž soudy při rozhodování věcí ve své pravomoci dbají na to, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že odvolací i dovolací soud se souvislostmi případu řádně zabývaly a v odůvodnění vysvětlily, z jakého důvodu mají za to, že návrh stěžovatele je toliko účelový.
14. K neexistenci jistoty o zneužití procesního práva Ústavní soud uvádí, že podle §153 odst. 1 o. s. ř., který se s přihlédnutím k §167 odst. 2 o. s. ř. použije rovněž na usnesení, již není povinností obecných soudů rozhodovat na základě skutečného stavu věci, nýbrž podle zjištění v řízení. Rovněž Ústavní soud tradičně judikuje, že požadavek zjištění skutečného stavu věci vyjadřoval ve své podstatě nesplnitelný postulát [srov. např. nález ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13 (N156/74 SbNU 333)]. Nevyžaduje se proto dospění do stadia jistoty, nýbrž do stadia pravděpodobnosti, které se jistotě přibližuje. To platí zejména v případech absence přímých důkazů, kdy právní úprava dovoluje postavit právní závěry rovněž na nepřímých důkazech, resp. indiciích. Opačný závěr, tedy trvání na přímém důkazu i v případě objektivní nemožnosti jeho opatření, by bylo v rozporu s ochrannou funkcí civilního procesu [srov. např. nález ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 329/08 (N 118/61 SbNU 717)]. To platí i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel je jediným nositelem informace o tom, zda svého procesního práva zneužívá či nikoliv. Byť tvrdí, že z jeho strany o zneužití práva nejde, resp. že je postupem obecných soudů sám poškozen, je nutno k jeho tvrzení přihlížet pouze podpůrně, neboť je sám zainteresován na výsledku řízení. Pokud obecné soudy v případě objektivní neexistence přímého důkazu postavily své rozhodnutí na okolnostech svědčících ve prospěch zneužití práva, přičemž výčet těchto zjištění je dostatečný, nelze v jejich postupu spatřovat žádné vybočení ze zákonných mezí či dokonce ústavního pořádku.
15. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího soudu ani městského soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu