ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.998.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 998/2021-210
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce P. J. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 3, Boleslavská 13, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu zemědělství , se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, a 2) České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných Vinařského fondu , identifikační číslo osoby 71233717, se sídlem v Brně, Žerotínovo náměstí 3, zastoupeného JUDr. Janem Streličkou, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 163/12, o náhradu škody a o zproštění dluhu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 36/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2020, č. j. 25 Co 199/2020-152, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou podanou dne 5. 2. 2019 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhá vůči žalovaným zaplacení částky 85 462 480 Kč s příslušenstvím, přičemž současně požaduje, aby jej žalované zprostily jeho v žalobě specifikovaného dluhu vůči věřiteli Z. M., narozenému XY, bytem XY. Pouze vůči první žalované se pak žalobce dále domáhá též zaplacení částky 904 760 Kč a 1 100 EUR s příslušenstvím. Svůj nárok žalobce dovozuje z odpovědnosti žalovaných za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jehož se dopustil vedlejší účastník nerespektováním zákonných omezení při nakládání s finančními prostředky, které vynaložil na vývoj a provoz aplikace pro mobilní telefony „Víno na dotek“, vinou které neuspěl projekt založený na obdobné konkurenční aplikaci ShirazCode, na němž se žalobce podílel, resp. se tohoto nesprávného úředního postupu dopustila Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, pokud vedlejšího účastníka nevyzvala k předložení výroční zprávy za roky 2013 až 2015 a k nápravě jeho pochybení.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 2. 2020, č. j. 65 C 36/2019-105, žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost k náhradě nákladů řízení vzniklých jednak na straně první i druhé žalované, z nichž každé je žalobce povinen zaplatit částku 900 Kč, jednak na straně vedlejšího účastníka, kterému soud prvního stupně z tohoto titulu přiznal vůči žalobci právo na náhradu částky 492 580 Kč. Po provedeném dokazování soud prvního stupně dovodil, že mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a údajnou škodou není dán vztah příčinné souvislosti, přičemž nadto zde zmíněný nesprávný úřední postup zcela chybí a zažalovaný nárok je též promlčen.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání směřující proti všem jeho výrokům. V průběhu odvolacího řízení pak podáním, jež bylo odvolacímu soudu doručeno dne 9. 7. 2020, navrhl, aby na jeho místo do řízení vstoupil pobočný spolek E. t. S. C. , identifikační číslo osoby XY, se sídlem XY (dále též jen „pobočný spolek“). Návrh odůvodnil tím, že pohledávku, jež je předmětem tohoto řízení, postoupil smlouvou ze dne 17. 2. 2020 na uvedenou právnickou osobu.
4. Poté, co obě žalované, stejně jako vedlejší účastník, vyjádřili svůj nesouhlas s návrhem žalobce, přičemž vedlejší účastník tento nesouhlas odůvodnil též obavou, že se žalobce, který zmíněný pobočný spolek právně i fakticky sám ovládá, tímto návrhem uchyluje ke zjevnému zneužití procesního práva, neboť jeho motivace vychází pouze ze snahy o minimalizaci ztrát, které by jej v případě procesního neúspěchu ve věci mohly postihnout v podobě vzniku jeho povinnosti k náhradě nákladů řízení, Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením tento návrh zamítl. Odvolací soud, který předtím žalobce neúspěšně vyzval k doložení solventnosti pobočného spolku, totiž dospěl k závěru, že žalobce sice splnil formální předpoklady pro to, aby bylo jeho návrhu vyhověno, neboť v souladu s §107a občanského soudního řádu doložil, že v průběhu odvolacího řízena nastala skutečnost, s níž právní předpis spojuje přechod žalobcových práv, o které v řízení jde, svým návrhem však sleduje zneužití této procesní úpravy. Jak odvolací soud zjistil, žalobce totiž předmětnou pohledávku postoupil na právnickou osobu, která vznikla dne 10. 4. 2019 a kterou žalobce sám plně ovládá, přičemž vedle zřetelného důvodu vedoucího k tomuto postoupení zde chybí též jakýkoliv doklad svědčící o majetkových poměrech tohoto subjektu, zejména pak o jeho schopnosti uhradit případnou pohledávku z titulu náhrady nákladů tohoto řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť ze znění §107a odst. 2 občanského soudního řádu plyne, že při prokázání právní skutečnosti, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, soud návrhu, který z uvedeného ustanovení vychází, vyhoví. Taková právní skutečnost přitom byla v tomto řízení prokázána. Žádné doklady, které by prokazovaly nesolventnost nového žalobce a tím by i s jistotou svědčily o tom, že cílem žalobcova návrhu je zneužití zmíněné procesní úpravy, přitom nejsou součástí spisu. Pouhá obava, že se případná pohledávka na náhradu nákladů řízení v budoucnu stane nedobytnou, však pro přijetí závěru, který odvolací soud v napadeném rozhodnutí učinil, nepostačuje, jak patrno z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010. Zmiňuje-li pak odvolací soud nezřetelnost důvodu k postoupení zažalované pohledávky, přehlíží, že žalobce ve svém vyjádření ze dne 27. 8. 2020 tuto nezřetelnost vyvrátil, když odkázal na článek I odst. 4 smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17. 2. 2020, podle kterého smluvní strany touto smlouvou pouze dokončily svůj původní záměr vyjádřený již ve smlouvě ze dne 30. 5. 2019. Odvolací soud se nadto nezabýval ani tím, zda je původní žalobce solventnější, než žalobce nový. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil a vstup nového žalobce do řízení připustil, popř. aby toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. První žalovaná se ve svém vyjádření k podanému dovolání s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu zcela ztotožnila. Současně uvedla, že okolnosti daného případu nepřipouštějí pochybnosti o tom, že hlavním a jediným účelem žalobcova návrhu je ochránit žalobce před důsledky předpokládaného zamítnutí žaloby.
7. Také druhá žalovaná se ve svém stanovisku k žalobcovu dovolání vyslovila pro jeho zamítnutí (popř. odmítnutí), přičemž uvedla, že dle judikatury Nejvyššího soudu pro zamítnutí návrhu vycházejícího z §107a občanského soudního řádu postačuje, aby v době, kdy soud o tomto návrhu rozhoduje, zde bylo důvodné podezření, že k převodu pohledávky nebo jiného práva došlo právě proto, aby případný procesní neúspěch strany žalující nevedl k úspěšnému vymožení přisouzené náhrady nákladů řízení. Odvolací soud přitom v posuzovaném případě zohlednil též kritéria plynoucí mj. i z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, a otázku (ne)existence jistoty zneužití postoupení pohledávky vyřešil také ve shodě se závěry vyslovenými v usnesení téhož soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. I. ÚS 1180/20. Případná solventnost původního žalobce je dle názoru druhé žalované pro posouzení řešené otázky nerozhodná.
8. Za věcně správné označil napadené usnesení odvolacího soudu ve svém vyjádření rovněž i vedlejší účastník, který zdůraznil, že toto rozhodnutí je zcela v souladu se závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Připomenul přitom, že žalobce svůj návrh uplatnil dne 9. 7. 2020, tedy v průběhu odvolacího řízení proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 11. 2. 2020, jímž byla jeho žaloba zamítnuta a žalobce byl současně zavázán k náhradě nákladů řízení ve značné výši. Žalobce nadto nevyhověl výzvě odvolacího soudu, aby doložil solventnost nového žalobce, který nevykonává žádnou výdělečnou činnost a je fakticky i právně ovládán žalobcem. Za tohoto stavu je tedy namístě uzavřít, že žalobcův návrh představuje zjevně účelové zneužití procesní úpravy.
III. Přípustnost dovolání
1. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
2. Dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 o. s. ř. Zároveň toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
3. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
4. Podle §238a o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
5. Rozhodl-li odvolací soud napadeným usnesením o návrhu žalobce na vstup nového žalobce do řízení na místo žalobce stávajícího, který vychází z §107a o. s. ř., je tedy dovolání přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
6. Dovolání není důvodné.
7. Podle §107a odst. 1 o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107. Podle odstavce 2 téhož ustanovení soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány.
8. Žalobce svůj návrh na vstup nového žalobce do řízení na jeho místo odůvodnil existencí smlouvy o postoupení zažalovaných pohledávek, jež byla dotčenými subjekty uzavřena dne 17. 2. 2020. Tuto smlouvu žalobce ke svému návrhu současně připojil. Vznik právní skutečnosti, s níž právní předpisy spojují převod práva, o které v tomto řízení jde, a to skutečnosti, jež nastala po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, tak byl v odvolacím řízení prokázán. Z tohoto pohledu by tedy bylo možné vznesenému návrhu vyhovět.
9. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněném pod č. 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že nelze vyloučit, že soud ve výjimečných případech zamítne návrh podle §107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř. Takový postup je namístě například tehdy, je-li možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou, tj. aby se žalobce vyhnul případné povinnosti k náhradě nákladů řízení spojené s neúspěchem ve věci. V ústavní rovině přijal (mimo jiné s odkazem na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu) obdobný závěr Ústavní soud, jenž zdůraznil v nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení §2 o. s. ř. (zda nedošlo k účelovému postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy). Ústavní soud (a také Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3911/2018) vysvětlil, že obecné soudy by měly svou pozornost soustředit i na jiné ze spisu se podávající, resp. úředně dostupné okolnosti, například na nezřetelný důvod postoupení žalované pohledávky, na patrný nedostatek typického „komerčního“ motivu postoupení, jestliže postupník je současně ovládající společností postupitele, jeho nejasný majetkový a obchodní substrát atd., a na tomto vůbec podezřelém základě by se pak měly zabývat otázkou, jaké nepříznivé důsledky – procesním uznáním tvrzeného postoupení žalované pohledávky – mohou pro dané řízení nastat. Nejvyšší soud potom ve své rozhodovací praxi dovodil, že zneužití úpravy procesního nástupnictví při singulární sukcesi podle §107a o. s. ř. může podle okolností nasvědčovat například předchozí postup dané strany v průběhu řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012), délka a složitost soudního sporu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013) nebo postoupení pohledávky na uměle vytvořený subjekt (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013).
10. Na uvedené závěry navázal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1041/2016, v němž deklaroval, že k možnosti soudu uzavřít, že návrh žalobce na singulární sukcesi podle §107a odst. 1 o. s. ř. je zneužitím práva, které má vést k tomu, aby pohledávka žalovaného na náhradu nákladů řízení se stala reálně nevymahatelnou, je třeba naplnění dvou předpokladů; jednak musí být zjevné, že strana žalující bude v řízení neúspěšná, a proto lze očekávat, že jí bude uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, jednak musí být zřejmé, že nový žalobce (postupník) nebude schopen splnit svoji případnou povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch žalovaného. Naplnění obou těchto předpokladů nemusí být postaveno zcela najisto; rozhodný je v tomto směru stav v době rozhodování soudu. Jistota o nich nemůže ani být naprostá, protože nelze zcela vyloučit, že během řízení vyjdou najevo skutkové okolnosti, pro které žalobce bude ve sporu úspěšný, případně že osoba, která má do řízení vstoupit na základě návrhu podle §107a odst. 1 o. s. ř., se v budoucnosti stane schopnou nést případnou povinnost k náhradě nákladů řízení, bude-li jí uložena. Postačuje proto, je-li v době, kdy soud rozhoduje o návrhu podle §107a odst. 1 o. s. ř., důvodné podezření, že k postoupení (k jinému převodu) pohledávky nebo jiného práva došlo právě proto, aby případný procesní neúspěch strany žalující nevedl k úspěšnému vymožení přisouzené náhrady nákladů řízení. Míru pravděpodobnosti, že podání návrhu na postup podle §107a odst. 1 o. s. ř., případně postoupení pohledávky na jiný subjekt, který posléze podá žalobu o její splnění, je zneužitím práva výše popsaným způsobem, soud poměřuje s možnou újmou žalovaného na právu na náhradu nákladů řízení. Závěr Nejvyššího soudu vyslovený ve výše uvedeném a dovolatelem zmíněném usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, podle kterého prostá obava, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, nepostačuje k zamítnutí návrhu podle §107a odst. 1 o. s. ř., je třeba pojímat tak, že závěr o možném zneužití návrhu podle §107a odst. 1 o. s. ř. za účelem, aby se strana žalující vyhnula případně uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení, nemůže být jen hypotetický, ale musí být odůvodněn konkrétními okolnostmi, jež vyplývají z obsahu spisu (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2868/2019, ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 4037/2019, nebo ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1388/2019).
11. V nyní posuzované věci odvolací soud rozhodl zcela v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Své zamítavé rozhodnutí totiž přesvědčivě vysvětlil zhodnocením konkrétních okolností případu, jež zjistil z obsahu spisu i z předložené smlouvy o postoupení zažalované pohledávky a na jejichž podkladě vyslovil důvodně dovozenou a reálnou obavu ze zneužití žalobcova procesního práva ve smyslu §2 o. s. ř. Poukázal přitom především na skutečnost, že pohledávka byla postoupena na pobočný spolek, který vznikl dne 10. 4. 2019 (tj. v době po zahájení tohoto řízení) za účelem „pomoci osobám poškozeným státem a orgány veřejné moci při výkonu veřejné správy s výjimkou škody způsobené porušením práva na osobní svobodu, vazbou, testem nebo ochranným opatřením“, přičemž tento subjekt je prostřednictvím spolku E. t. T., identifikační číslo osoby XY, který byl založen dne 30. 1. 2019, fakticky i právně ovládán jeho předsedou, tj. samotným žalobcem. Dále zmínil časovou souvislost, kdy k postoupení pohledávky došlo poté, co žaloba byla soudem prvního stupně nepravomocně zamítnuta a žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovaným i vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení (v případě vedlejšího účastníka, jenž je v řízení zastoupen advokátem, pak ve výši 492 580 Kč), a neopomenul ani nezřetelnost (ekonomického) důvodu, který žalobce k postoupení pohledávky vedl, ani jeho odmítavou reakci na výzvu odvolacího soudu k doložení solventnosti subjektu, jenž by měl do řízení vstoupit na jeho místo. Závěru, který poté na základě těchto skutečností odvolací soud učinil, a v souladu s nímž existence důvodné obavy ze zneužití žalobcova práva, jež může směřovat k případné budoucí nedobytnosti pohledávek, které žalovaným (především však vedlejšímu účastníkovi) mohou za žalobcem vzniknout z titulu náhrady nákladů řízení, brání tomu, aby bylo jeho návrhu vycházejícímu z §107a o. s. ř. vyhověno, lze tudíž přisvědčit.
12. K rozptýlení uvedených obav přitom nevede ani žalobcova zmínka o déletrvajícím procesu směřujícím k postoupení zažalované pohledávky, který měl být završen právě až smlouvou ze dne 17. 2. 2020. Ze spisu je totiž patrné, že žalobce sice postup podle §107a o. s. ř. v řízení navrhl již dříve, a to s poukazem na smlouvu o postoupení pohledávky uzavřenou dne 30. 5. 2019 s totožným subjektem, ani s tímto svým v pořadí prvním návrhem, který byl vznesen dne 16. 1. 2020, tj. krátce po právní moci usnesení o připuštění vstupu právně zastoupeného vedlejšího účastníka do řízení, jenž byl oznámen dne 23. 4. 2019, však u soudu neuspěl (viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. 1. 2020, č. j. 65 C 36/2019-79), načež účastníci této smlouvy od ní odstoupili (viz čl. I odst. 4 nyní předložené smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 17. 2. 2020). Takovýto postup však sám o sobě o existenci zřetelného ekonomického důvodu, pro který žalobce zažalovanou pohledávku na výše jmenovaný pobočný spolek nyní převedl, nijak nevypovídá.
13. Napadené usnesení odvolacího soudu je tedy z uvedených důvodů správné, a Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání podle §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 5. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu