ECLI:CZ:US:2022:2.US.2361.22.1
sp. zn. II. ÚS 2361/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Lukášem Duffkem, advokátem se sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4, proti rozsudkům Městského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2022, č. j. 82 Nc 2502/2022-249 a Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 2022, č. j. 20 Co 70/2022-287, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy
1. Ústavní stížností ze dne 25. 8. 2022 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí vydaných v řízení o navrácení nezletilého dítěte do místa obvyklého bydliště v Austrálii dle Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, vyhlášené jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb. (dále jen „Haagská úmluva“). Napadenými rozsudky bylo zamítnuto nařízení navrácení a stěžovateli fakticky nevyhověno. Stěžovatel namítá, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jeho základních práv zejm. podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
2. Stěžovatel je původem ze Slovenska a matka z České republiky. Stěžovatel a matka nezletilé spolu začali žít v Austrálii v roce 2007. Australské státní občanství získali oba v roce 2018. Nezletilá dcera se narodila v Austrálii v Sydney a má australské státní občanství. Matka jí později vyřídila i občanství české. Rodina žila nejprve v Sydney a od roku 2017 na ostrově Magnetic Island. V současné době zde rodina vlastní nemovitost, kde byla zřízena rodinná domácnost. Na Magnetic Island žila rodina společně až do 14. 7. 2020, kdy matka vzala nezletilou do České republiky navštívit babičku nezletilé z matčiny strany, která byla v té době nemocná. Matka a nezletilá měly zakoupeny zpáteční letenky. Krátce před zpátečním letem však matka stěžovatele informovala, že let byl zrušen z důvodu opatření proti šíření onemocnění COVID-19, poté ji stěžovatel navštívil v Evropě. Po vzájemné komunikaci a třech týdnech strávených na Tenerife se rodiče nepohodli a matka sama odcestovala nejprve za svými rodiči na Grand Canaria a následně zpět do České republiky. V červenci 2021 se situace mezi rodiči zhoršila a dne 9. 7. 2021 došlo k definitivnímu rozchodu účastníků.
3. Stěžovatel připravil návrh na navrácení nezletilé do místa bydliště dle Haagské úmluvy. Městský soud v Brně rozhodl dne 12. 4. 2022, č. j. 82 Nc 2502/2022-249 tak, že návrh stěžovatele zamítá. Na základě provedeného dokazování konstatoval, že vztah mezi oběma rodiči byl vyhrocen a oba účastníci se dohodli na přesídlení do Evropy, blíže k jejich rodinám (odkázal přitom na provedené důkazy vzájemnou komunikací rodičů). V souladu s tím byl i plánovaný příjezd stěžovatele do Evropy a dovolená na Tenerife. Odkázal přitom na komunikaci mezi rodiči, z níž plyne, že již nechtěli žít v Austrálii. Argumentaci stěžovatele označil prvostupňový soud fakticky jako účelovou, dohoda rodičů byla dle prvostupňového soudu prokázána. Stěžovatel jako navrhovatel sám po příjezdu do Evropy poptával nemovitosti, do kterých by se celá rodina přesídlila, a realizoval jejich prohlídky. V souladu s těmito zjištěními dospěl městský soud k závěru, že nezletilé vzniklo v České republice obvyklé bydliště, neb zde od 15. 7. 2020 se souhlasem rodičů bydlí, hovoří plynně česky, je zde registrována u lékaře, navštěvuje školu a udržuje vztahy s prarodiči (obou účastníků). Zjevně tak nedošlo k neoprávněnému přemístění a zadržení nezletilé matkou ve smyslu čl. 3 Haagské úmluvy, pročež návrhu stěžovatele nebylo možné vyhovět.
4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně, který rozsudek prvního stupně potvrdil svým rozsudkem ze dne 7. 6. 2022, č. j. 20 Co 70/2022-287. Neshledal stěžovatelem tvrzené vady řízení. V rámci nařízeného jednání však doplnil dokazování o listiny předložené účastníky. Ztotožnil se s posouzením stran naplnění podmínek čl. 3 Haagské úmluvy a konstatoval, že prvostupňový soud provedl rozsáhlé dokazování ke zjištění obvyklého bydliště nezletilé. Zdůraznil, že po dobu jejího pobytu v České republice nečinil stěžovatel žádné kroky k jejímu navrácení do Austrálie, což bylo sice v covidovém období obtížné, ale nikoliv nerealizovatelné. V této souvislosti je podstatné, že smyslem návratového řízení je bezodkladný a urychlený návrat protiprávně přemístěného či zadrženého dítěte, aby posléze zpět ve státu pobytu rozhodly soudy – nejlépe vědomé o poměrech dítěte v jeho obvyklém bydlišti – o jeho poměrech. Poté, co pětileté dítě dva roky pobývá v Česku, plynně hovoří zdejším jazykem a navázalo zde vztahy, takový postup zjevně pozbývá smyslu. Krajský soud neopomenul zdůraznit, že rozhodoval v souladu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy v řízení o navrácení nezletilé nesprávně posoudily místo obvyklého bydliště nezletilé a v rozporu se zjištěnými skutkovými okolnostmi dovodily, že bydliště bylo změněno se souhlasem obou rodičů. V této souvislosti se stěžovatel domáhá opětovného přehodnocení důkazů. Rovněž bylo dle stěžovatele nesprávně dovozeno nedodržení lhůty pro podání návrhu na navrácení nezletilého dítěte dle Haagské úmluvy, resp. posouzení případné míry integrace v novém prostředí podle něj není důvodem zamítnutí návrhu. Soudy jako okolnost pro rozhodnutí o navrácení dítěte vzaly nesprávně v potaz integraci nezletilé v prostředí České republiky, ačkoli nejde o důvod pro zamítnutí návrhu na navrácení nezletilé. Z popisu skutkových okolností i ze soudního spisu plyne, že stěžovatel právo péče o nezletilou skutečně vykonával. Nadto z obsahu soudního spisu a souvisejících okolností plyne, že nezletilá je matkou manipulována proti stěžovateli. Je-li dodržena lhůta jednoho roku, jako je tomu v tomto případě, a je prokázáno, že byla nezletilá protiprávně zadržena či přemístěna, musí být nařízeno její navrácení bez ohledu na stupeň integrace. Nekonání stěžovatele stran návratu dcery mu nelze přičítat k tíži.
6. Konečně soudy prvního i druhého stupně vyšly pouze z tvrzení matky a zcela pominuly tvrzení stěžovatele, ačkoli žádným způsobem neodůvodnily, proč považují tvrzení stěžovatele za nesprávná či nepravdivá.
III.
Posouzení Ústavním soudem
7. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím obecných soudů, proti nimž není dostupný žádný další opravný prostředek. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
8. V souladu s §44 zákona o Ústavním soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil ze spisu a z písemných úkonů stěžovatele. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
10. Ústavní soud se postupně zabýval všemi uvedenými okruhy námitek, přičemž v jejich rámci posuzoval také to, zda závěry obecných soudů obstojí z hlediska zásad spravedlivého procesu, zejména zda nedošlo k takovým pochybením v rámci procesu dokazování a následného skutkového nebo právního posouzení, která by z hlediska práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny zpochybňovala výsledek řízení jako celek.
11. V posuzované věci rozhodovaly obecné soudy o návrhu stěžovatele na navrácení jeho dcery do místa obvyklého pobytu podle čl. 8 Haagské úmluvy. Zvláštní úprava řízení o tomto návrhu je upravena v §478 a násl. zákona o zvláštních řízeních soudních, přičemž pro rozhodnutí o návrhu byly z hlediska tzv. podústavního práva podstatné především čl. 3, čl. 12 a 13 Haagské úmluvy.
12. Podle čl. 3 Haagské úmluvy se přemístění nebo zadržení dítěte považuje za protiprávní, jestliže [písmeno a)] bylo porušeno právo péče o dítě, které má osoba, instituce nebo kterýkoli jiný orgán buď společně, nebo samostatně, podle právního řádu státu, v němž dítě mělo své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadržením, nebo [písmeno b)] v době přemístění nebo zadržení bylo toto právo skutečně vykonáváno, společně nebo samostatně, nebo by bylo takto vykonáváno, kdyby bylo nedošlo k přemístění nebo zadržení. Právo péče o dítě uvedené v písmenu a) může vyplývat zejména ze zákonů nebo ze soudního nebo správního rozhodnutí nebo z dohody platné podle právního řádu daného státu.
13. Článek 12 Haagské úmluvy stanoví, že jestliže dítě bylo protiprávně přemístěno nebo zadrženo podle čl. 3 a v den zahájení řízení před soudním orgánem smluvního státu, v němž dítě je, uplynulo období kratší jednoho roku ode dne protiprávního přemístění nebo zadržení, nařídí příslušný orgán bezodkladně navrácení dítěte. Neprokáže-li se, že dítě se sžilo se svým novým prostředím, soudní nebo správní orgán nařídí navrácení dítěte, i když řízení začalo po uplynutí období jednoho roku uvedeného v předcházejícím odstavci. Má-li soudní nebo správní orgán dožádaného státu důvod se domnívat, že dítě bylo přemístěno do jiného státu, může zastavit řízení nebo zamítnout návrh na navrácení dítěte.
14. Uvedená ustanovení doplňuje čl. 13 Haagské úmluvy, podle něhož bez ohledu na ustanovení předcházejícího článku není soudní nebo správní orgán dožádaného státu povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže osoba, instituce nebo jiný orgán, který nesouhlasí s jeho navrácením, prokáže, že [písmeno a)] osoba, instituce nebo jiný orgán, který měl pečovat o osobu dítěte, ve skutečnosti nevykonával právo péče o dítě v době přemístění nebo zadržení nebo souhlasil či později se smířil s přemístěním nebo zadržením, nebo [písmeno b)] je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace.
15. Ústavní soud v rámci ústavněprávního přezkumu posuzoval, zda napadené rozsudky respektovaly ústavní záruky spravedlivého procesu, jejichž součástí jsou vedle požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] také některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Vlastní skutkové a na ně navazující právní závěry obecných soudů, jež jsou obsaženy v odůvodnění soudního rozhodnutí, nesmí být projevem libovůle, ani nesmí sloužit k sofistikovanému zdůvodnění zjevné nespravedlnosti [nález ze dne 11. 7. 1996 sp. zn. III. ÚS 127/96 (N 68/5 SbNU 519)]. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi obecnými soudy provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry má za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže jde o rozpor „extrémní“, který zpochybňuje výsledek soudního řízení [nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), nález sp. zn. III. ÚS 84/94].
16. Zásadám spravedlivého procesu by neodpovídaly výklad a použití tzv. podústavního práva, jež by nezohlednily správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc [nález ze dne 21. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 256/01 (N 37/25 SbNU 287)], nebo by nerespektovaly jednoznačně znějící kogentní normu [nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)], nebo by zjevně a neodůvodněně vybočovaly ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Rozhodnutí, jehož nosné důvody by byly výsledkem takto nesprávně provedeného výkladu, by z ústavněprávního hlediska nemohlo obstát.
17. Rozhodnutí o navrácení dítěte podle Haagské úmluvy a zákona o zvláštních řízeních soudních se dotýká především základního práva rodičů a dítěte na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, základního práva rodičů na péči o děti i práva dítěte na rodičovskou výchovu podle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny i základních práv dítěte zaručených Úmluvou o právech dítěte. Je tomu tak z toho důvodu, že jeho výsledkem může být povinnost rodiče, který dítě protiprávně přemístil nebo zadržel, strpět jeho návrat do jiného státu. V obecné rovině jde nicméně o přípustný následek protiprávního jednání tohoto rodiče, který je legitimován požadavkem ochrany práv druhého z rodičů, jakož i zájmu dítěte na styku s tímto rodičem a jeho péči či výchovu. Neshodu mezi rodiči tak v obecné rovině nelze řešit tím, že jeden z rodičů bez souhlasu toho druhého odejde z místa obvyklého bydliště či setrvá společně s dítětem v jiném státě, než v jakém má dítě své obvyklé bydliště, a tím znemožní druhému rodiči výkon jeho práv. Takovému jednání nelze přiznat právní ochranu a je žádoucí, aby jeho následky byly pokud možno co nejrychleji odstraněny navrácením dítěte do země, kde byla doposud vykonávána péče o něj ze strany obou jeho rodičů. Haagská úmluva sleduje právě tento účel.
18. Podstatou nesouhlasu stěžovatele s výsledkem řízení před obecnými soudy je právě posouzení otázky, zda došlo ke změně obvyklého bydliště dítěte se souhlasem obou rodičů, či bez souhlasu stěžovatele. Toto "obvyklé bydliště dítěte", které má význam jako hraniční určovatel pro stanovení neoprávněnosti přemístění, Haagská úmluva jakožto právní pojem nijak nedefinuje a [nedefinuje jej ani Nařízení Rady ES č. 2201/2003 o uznávání rozhodnutí ve věcech manželských (Brusel II bis), upravujících obecně příslušnost soudu ve věcech rodičovské zodpovědnosti, resp. zvláštní příslušnost v případech únosu dítěte]. V rámci zmíněného nařízení Brusel II bis však alespoň SDEU poskytuje konkrétní vodítka aplikovatelná i v nyní projednávané věci. Tento soud podal v rozsudku ze dne 22. 12. 2010 ve věci C-497/10 PPU výklad kritérií vhodných k určení obvyklého bydliště, jímž je obecnými soudy zmíněný nejlepší zájem dítěte, zejména blízkost soudu jeho obvyklému bydlišti. Jelikož nařízení Brusel II bis neobsahuje výslovný odkaz na právo členských států, SDEU vyložil tento pojem autonomním a jednotným způsobem pro celou Evropskou unii s přihlédnutím k souvislostem příslušných ustanovení nařízení a jeho cílům. V citovaném rozsudku SDEU uvedl, že "obvyklé bydliště odpovídá místu, které vykazuje určitou míru integrace dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí. (...) Vnitrostátnímu soudu přísluší určit obvyklé bydliště dítěte s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě" (bod 56). Ústavní soud k tomu dodává, že tento výklad SDEU podal ve skutkovém kontextu, v němž bylo dítě přemístěno z místa svého obvyklého bydliště do jiného členského státu Evropské unie, a to zákonným způsobem.
19. Dle Ústavního soudu nelze přisvědčit stěžovateli, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav ohledně případného navrácení nezletilé a především okolností jejího "přesídlení" do Evropy. Jak vyplynulo z dokazování před obecnými soudy, stěžejního dne 10. 7. 2021, který stěžovatel označil za faktický den zadržení a přemístění, měla nezletilá již obvyklé bydliště v České republice, kde v dané době již bezmála rok žila se souhlasem obou rodičů (tj. i stěžovatele). Závěry obecných soudů jsou postaveny na vskutku rozsáhlém dokazování, jsou logicky odůvodněné a zohledňují nejlepší zájmy nezletilé.
20. Rovněž v tomto smyslu (s ohledem na nejlepší zájem dítěte) argumentovaly obecné soudy o vysokém stupni její integrace ve zdejším prostředí. V obecné rovině totiž rozhodování o navrácení dítěte podle Haagské úmluvy má za cíl obnovení stavu před přemístěním nebo zadržením dítěte, avšak tak jako v jiných případech, kdy se rozhodnutí orgánu veřejné moci týká práv nezletilého dítěte, poskytuje dokonce i tato úmluva prostor pro posouzení, zda s ohledem na všechny relevantní okolnosti nepřeváží zájem na zachování nově vzniklého stavu. Navrácení se vždy týká především samotných dětí, které nejsou objektem, ale subjektem souvisejících právních vztahů, a v tomto smyslu je nutno v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zohlednit primárně jejich nejlepší zájem.
21. Ústavnímu soudu proto nezbylo než stížnost jako celek odmítnout, proto rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu