ECLI:CZ:US:2022:2.US.2367.22.1
sp. zn. II. ÚS 2367/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného Mgr. Janem Hynštem, advokátem, sídlem Vrázova 2243/7, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2022 č. j. 20 Co 176/2022-314, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J. B., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 8. 2022, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť dle stěžovatelova přesvědčení jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva chráněná Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou na ochranu lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel namítá porušení práva na respektování jeho soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy, porušení jeho rodičovských práv dle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 Listiny a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
II.
Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 11 P 24/2015. Obsah rozhodnutí napadených ústavní stížností, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, Ústavní soud rekapituluje jen stručně, neboť jsou stěžovateli známy.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 20. 1. 2022 č. j. 11 P 24/2015-267, byla nezletilá T. M. nově, oproti úpravě z roku 2015, svěřena do střídavé péče rodičů, stěžovatele (dále též jen "otec") a J. B. (dále jen "matka") rovnoměrně rozložené, v intervalu jednoho kalendářního týdne, a dále byla upravena prázdninová úprava styku a oběma rodičům stanoveno výživné.
4. Rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 23. 6. 2022 č. j. 20 Co 176/2022-314 bylo rozhodnutí obvodního soudu změněno ve výrocích I. až IV. tak, že se návrh otce na svěření dcery do střídavé péče rodičů zamítá a navazující výroky V. a VI. rozsudku obvodního soudu byly změněny tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou každý lichý týden od čtvrtka od konce školního vyučování do pátku začátku školního vyučování, kdy nezletilou převezme a předá ve škole, a od pátku 20:00 hodin, kdy nezletilou převezme po tréninku krasobruslení v místě tohoto tréninku, do úterý sudého týdne 7:30 hodin, kdy ji předá ve škole, každý sudý týden od čtvrtka konce školního vyučování, kdy nezletilou převezme ve škole, do pátku 7:30 hodin, kdy ji ve škole předá, o letních prázdninách 14 dní v červenci a 14 dní v srpnu mimo termíny sportovního soustředění nezletilé. Termíny styku oznámí otec matce nejpozději do 30. 4. každého roku v návaznosti na oznámení termínů soustředění nezletilé matkou nejpozději do 31. 3. každého roku. V době jarních, velikonočních, podzimních a letních prázdnin běžný styk otce s nezletilou neplatí, ke styku bude matka předávat nezletilou v bydlišti otce a otec bude po styku nezletilou předávat v bydlišti matky. V ostatním zůstává úprava styku otce s nezletilou, stanovená rozsudkem obvodního soudu ze dne 6. 10. 2015 č. j. 11 P 24/2015-122 beze změny.
5. Ve výroku II. se rozsudek obvodního soudu ze dne 6. 10. 2015 č. j. 11 P 24/2015-122 změnil tak, že otec je povinen počínaje dnem 1. 9. 2018 platit na výživu nezletilé 7 000 Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 9. 2021 9 000 Kč měsíčně, vždy do 15. dne příslušného měsíce předem k rukám matky. Nedoplatek na zvýšeném výživném ve výši 135 000 Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky ve dvou stejných splátkách po 67 500 Kč, splatných do 31. 12. 2022 a do 30. 6. 2023. Žádnému z účastníků soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.).
III.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel po shrnutí dosavadního průběhu řízení vytýká napadenému rozsudku, že městský soud změnil rozhodnutí obvodního soudu a tím zúžil styk nezletilé s otcem, což nepovažuje za rozhodnutí v nejlepším zájmu nezletilé dcery, přestože pro to nebyly splněny právně relevantní důvody. Odůvodnění rozhodnutí považuje za vnitřně rozporné, neboť na jedné straně deklaruje, že nenastala dostatečná změna poměrů ve smyslu §923 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník") k nastolení nové střídavé péče, ale současně zúžení rozsahu jeho styku s nezletilou změnou poměrů odůvodňuje. Zpochybnil výsledek dokazování v odvolacím řízení, neboť městský soud přihlédl při rozhodováno k dopisu nezletilé dcery z 11. 3. 2022 soudu jako listinnému důkazu, přestože z jeho obsahu bylo zřejmé, že se nejedná o její autentický názor a byl výsledkem její manipulace matkou. Stěžovatel poukázal na svoje poměry (žije s partnerkou a její dcerou), považuje za důležité zařazení dcery v podobě střídavé péče do modelu úplné rodiny pro její budoucí vývoj a výchovu; obzvláště za situace, kdy v domácnosti matky nezletilá takový vzor nemá. Ze strany matky je vztah vůči dceři přehnaně opatrovatelský až nezdravý, podporuje ji bezhlavě v její mimoškolní činnosti a bez ohledu na její fyzické možnosti. Nezletilá nemá žádný časový prostor pro svůj osobní čas, protože každý den má nějakou mimoškolní aktivitu a po každém tréninku krasobruslení je viditelně fyzicky i psychicky vyčerpaná. Stěžovatel nemá možnost s nezletilou konzumovat společný čas, protože i v době jeho stanoveného styku se zúčastňuje mimoškolních aktivit. Jakékoli omezení styku mezi rodičem a dítětem musí být řádně a pečlivě odůvodněno, musí sledovat legitimní cíl nejlepšího zájmu dítěte a být tomuto zájmu přiměřené, ale tato kritéria napadené rozhodnutí nesplňuje.
7. Stěžovatel tvrdí, že rozsudkem městského soudu došlo k zásahu do jeho rodičovských práv, protože změnou střídavé péče na svěření do péče matky se prakticky snížil rozsah a četnost styku s nezletilou, čímž zapříčinil, že se stěžovatel s dcerou vídá méně, než tomu bylo před samotným rozhodnutím městského soudu.
8. Odůvodnění rozsudku je zcela nedostatečné a obecné, odporuje judikatuře Ústavního soudu i komentářové literatuře o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem, a proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí nálezem zrušil.
9. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud současně odložil právní moc napadeného rozhodnutí do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti.
IV.
Řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Vlastní posouzení
11. Ústavní soud konstatuje, že podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s právními závěry městského soudu v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilé dceři, kterým městský soud změnil rozsudek obvodního soudu, protože neshledal předpoklady pro svěření nezletilé do střídavé péče.
12. Ústavní soud v této souvislosti považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoli "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilému dítěti, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů ve vztahu k nezletilému dítěti, atd. Úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilému dítěti, je tak především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363); či nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)].
13. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů nezletilé Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadené rozhodnutí. Na základě toho dospěl k závěru, že městský soud v nyní projednávaném případě uvedeným požadavkům dostál, neboť ve zjištěných skutečnostech shledal předpoklady pro svěření dítěte do péče matky.
14. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu).
15. Dále Ústavní soud poukazuje na závěry městského soudu, který se věcí stěžovatele řádně zabýval a zdůraznil, že považoval tuto věc co do posouzení naplnění kritérií pro rozhodnutí o střídavé péči v rozporu s nejlepším zájmem nezletilé. Střídavá výchova nemůže být paušálně využívána jako forma spravedlivého rozdělení péče o dítě mezi rodiče, kritériem svěření do takové výchovy není přání rodiče, ale zájem nezletilého dítěte, který je nutno v prvé řadě podle okolností případu hledat. Zájem a potřeby konkrétního dítěte je potřeba posuzovat individuálně a zvlášť se snažit minimalizovat negativní důsledky pro dítě. U nezletilé T., která je ve věku 13 let, městský soud přihlédl především k jejím přáním a představám o soužití s rodiči, když neshledal zásadní změnu poměrů, která by odůvodňovala nastolení střídavé výchovy dle §923 občanského zákoníku. V daném případě nebyla naplněna podmínka kvalitní úrovně vztahů rodičů na bázi vzájemného respektu, rodiče ani po mnoha letech po jejich rozchodu nejsou schopni rozumně mezi sebou komunikovat ani o běžných záležitostech nezletilé. Je na stěžovateli, aby oddělil vztahový konflikt s matkou od její rodičovské role, aby si neustále nestěžoval a nezdůrazňoval chyby matky před dcerou. Dosud se stěžovatel takového jednání v rozporu se zájmy nezletilé nevyvaroval.
16. Nelze pochybovat o upřímnosti otce při ucházení se o střídavou péči, nezletilá a otec mají mezi sebou vyvinuté pevné citové pouto, nezletilá se s otcem identifikuje a otec je schopen zajistit její vývoj a veškeré její potřeby. Nicméně přes naplnění těchto hledisek nelze dle názoru odvolacího soudu přehlížet následující specifika případu, že nezletilá je ve věku dospívání, je tedy schopna formulovat své priority s dostatečnou vážností, za této situace byl nerozumný postoj otce, který jí činil překážky v souvislosti s jejím trénováním krasobruslení. V rámci pohovoru, který s ní provedl městský soud s vysvětlením fungování střídavé péče, nezletilá uvedla, že si to takto nepřeje.
17. Tyto její zájmy ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte je třeba upřednostnit před zájmem otce na ochraně jeho práva na rodičovskou výchovu a péči ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny. Zájem nezletilé na co nejvíce rovnocenné péči obou rodičů pak bude ošetřen úpravou styku otce s ní ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1921/17 tak, aby podíl obou rodičů na péči a výchově dítěte byl zásadně rovnocenným. Toho lze dosáhnout nejen úpravou péče střídavé či společné, ale i svěřením dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů, avšak za současně odpovídající úpravy styku dítěte s druhým rodičem (úpravou "širokého" styku).
18. Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí městského soudu v řízení o svěření do výlučné péče matky je řádně odůvodněno a vyplývá, z jakého důvodu se soudy přiklonily k preferenci výlučné péče matky před střídavou péčí obou rodičů. S námitkami stěžovatele ohledně nedostatečného rozsahu dokazování a porušení jeho práva na spravedlivý proces, spočívající v tom, že obecné soudy nezohlednily nejlepší zájem dítěte, se Ústavní soud neztotožňuje, neboť je toho názoru, že soudy jej naopak zohlednily. Odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva neshledal přiléhavými.
19. Ústavní soud proto v této souvislosti, pouze toliko ve formě obiter dicta považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilým dítětem nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dítěte, nestejně hluboký citový vztah dítěte k rodičům apod.). Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683).
20. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé; pro odklad vykonatelnosti dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu ústavní stížností napadených rozhodnutí nebyly shledány ani věcné ani zákonné důvody [usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94 (U 2/3 SbNU 313)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu