ECLI:CZ:US:2022:2.US.237.22.1
sp. zn. II. ÚS 237/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele D. B., zastoupeného JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem se sídlem Puškinovo náměstí 681/3 Praha 6, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 18. listopadu 2021, č. j. 72 Co 142/2021-2076, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadeným rozhodnutím odvolací soud změnil péči rodičů - stěžovatele a E. P. (nyní vedlejší účastnice) - o jejich nezletilého syna O.
2. Matka nezletilého podala dne 11. 9. 2019 k soudu prvního stupně návrh na změnu péče spočívající ve svěření nezletilého do její péče a určení výživného. Návrh odůvodnila tím, že v mezidobí od posledního soudního rozhodnutí došlo ke změně poměrů, neboť do rodiny stěžovatele se narodily dvě dcery a nezletilý O. se tam necítí dobře, což se odráží v jeho školních výsledcích. Nezletilý se měl údajně opakovaně vyjádřit, že chce být více s matkou. Dne 6. 6. 2020 navrhla zakázat styk otce s nezletilým. Stěžovatel s návrhem nesouhlasil. Podle něj navrhovaná změna není v zájmu nezletilého a ničím by mu neprospěla. Syn se v nové stěžovatelově rodině údajně cítí dobře a přeje si u otce zůstat. Rovněž stěžovatel navrhl, aby byl matce zakázán styk s nezletilým. Poslední předchozí úprava péče byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 17. 6. 2015, č. j. 0 Nc 244/2014-314, který schválil dohodu rodičů, dle které byl nezletilý svěřen do péče stěžovatele, a matka se zavázala hradit k jeho rukám výživné. Matka pracovala jako zdravotní sestra v M. a stěžovatel ve firmě na výrobu lisovaných plastů ve V.
3. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 7. 4. 2021, č. j. 4 P 292/2016-1922, zamítl návrh matky nezletilého na změnu péče o něj (výrok I.), soud dále rozhodl o změně výše dříve stanovené vyživovací povinnosti matky nezletilého (výroky II. a III.), rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 11. 10. 2017, č. j. 4 P 292/2016-802, soud změnil tak, že se styk matky nezletilého s nezletilým neupravuje (výrok IV.), návrh stěžovatele na zákaz styku matky nezletilého s nezletilým soud zamítl (výrok V.), soud stanovil předběžnou vykonatelnost výroku IV. (výrok VI.), stěžovateli a matce nezletilého soud uložil povinnost uhradit České republice, Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou každý jednu polovinu nákladů řízení (výrok VII.) a soud stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII.).
4. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, uvedeným v záhlaví, soud k odvolání matky nezletilého rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I. a IV. až VI. tak, že s účinností od právní moci rozsudku se nezletilý svěřuje do rovnocenné střídavé péče rodičů, jejíž podmínky soud dále podrobně stanovil [výrok I.a)], soud dále změnil i výroky II. a III. stanovující vyživovací povinnost obou rodičů [výrok I.b)]. Odvolací soud dále rodičům uložil povinnost ve lhůtě do 15 dnů od právní moci rozsudku kontaktovat Psychocentrum, manželskou a rodinnou poradnu Kraje Vysočina, a za podmínek tímto odborným zařízením stanovených zajistit nezletilému individuální a následně společnou terapii a této se po dobu 3 měsíců účastnit (výrok II.). Stěžovateli soud uložil zaplatit státu náklady vzniklé v řízení před soudem prvního stupně, a to znalečné v pravidelných měsíčních splátkách a svědečné (výrok III.). Soud dále stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV.).
II.
5. Stěžovatel tvrdí, že názor nezletilého syna náležitě zjišťoval pouze soud prvního stupně. Odvolací soud však názor dítěte odmítl respektovat a zval si jej jen proto, aby se pokusil jeho názor moderovat ve prospěch matky. Dítěti se údajně soud snažil vnutit představu, zda by nechtělo žít v Německu, kde matka nezletilého tehdy pracovala. Soud se tak nejprve snažil změnit názor nezletilého nátlakem na něj, a pokud neuspěl, rozhodl se jeho názor ignorovat.
6. Odvolacímu soudu dále vytýká, že vyšel pouze a výhradně ze znaleckého posudku PhDr. Zapletalové a MUDr. Holanové, jehož závěry však byly vyvráceny, neboť obsahoval nepravdivé údaje a pomluvy ze strany matky nezletilého. Na stížnost stěžovatele týkající se nepravdivého znaleckého posudku předseda Krajského soudu v Brně reagoval sdělením, že PhDr. Zapletalová již odešla do důchodu a kárné řízení s ní (které by jinak připadalo v úvahu) již není možné.
7. Matka nezletilého podle názoru stěžovatele není schopna zajistit životní potřeby nezletilého, což se ukázalo již v roce 2014, kdy sama neměla dlouhodobě kde bydlet a toulala se po horských chatách v Krkonoších, kam sebou brala i nezletilého. Od roku 2014 nezletilý vyrůstal v péči stěžovatele, kde se zcela sžil s jeho novou rodinou. Právě spořádanost a ustálenost nových rodinných poměrů na straně stěžovatele se matka nezletilého snaží rozvrátit a svou snahu vydává za "zájem o nezletilého". Nezletilý ji přitom zajímá jen potud, pokud je klíčem k pronikání do domácnosti stěžovatele. Stěžovatel dále znovu opakuje, že soud i znalecký posudek, ze kterého odvolací soud vycházel, zcela pominuly abnormální chování matky a její vybočující osobnost a zcela přehlížel i ohrožování mravní výchovy nezletilého, které stěžovatel označuje za jeho sexuální zneužívání.
8. Za zcela nepravdivý považuje závěr znaleckého posudku o tom, že stěžovatel nezletilého hrubě zmanipuloval proti matce. K tomu stěžovatel uvádí, že 13 leté dítě nelze jen tak snadno zmanipulovat, navíc nezletilý matku velmi dobře zná a udělal si vlastní názor na ni při četných dřívějších zkušenostech s ní.
9. Stěžovatel nesouhlasí ani s výrokem ukládajícím mu povinnost hradit náklady znaleckého posudku (s přemrštěnou cenou), a to přesto, že právě jej svou zjevnou nepravdivostí nejvíce poškodil. Obecně přitom platí, že se tyto náklady dělí mezi oba rodiče rovným dílem. Rozhodnutí soudu je tak důkazem snahy stěžovatele poškodit.
10. Odvolací soud tak nevybíravým způsobem zasáhl nejen do života nezletilého, ale i stěžovatele, který má právo žít v klidu ve spořádané rodině, kterou asociální a excentrická matka nezletilého nikdy nebude schopna vytvořit.
11. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
III.
12. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "super revizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Z toho plyne, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); jaké vady to přitom ("typově") jsou, plyne z judikatury Ústavního soudu. S ohledem na to nemůže být za opodstatněnou považována taková ústavní stížnost, jejíž podstatou je polemika s příslušnými skutkovými a právními závěry obecných soudů z hlediska jejich věcné správnosti, ale jen ta, v níž stěžovatelé vytýkají pochybení mající povahu tzv. kvalifikovaných vad.
14. Tuto podmínku ústavní stížnost z obsahového hlediska evidentně nesplňuje. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě zopakoval námitky, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy, přičemž krajský soud se jimi zabýval a náležitě vypořádal. Jde-li o jednotlivé body ústavní stížnosti, stěžovatel v prvé řadě brojil proti tomu, že odvolací soud oproti soudu prvního stupně zcela nekriticky upřednostnil podle stěžovatele neexistující kvality výchovného prostředí u matky nezletilého, ignoroval názor nezletilého a zasáhl bez náležitého podkladu do práv stěžovatele. Z rozhodnutí obecných soudů je však dostatečně patrno, jaké důvody odvolací soud vedly k nové úpravě péče o nezletilého, přičemž ani Ústavnímu soudu se nejeví, že by skutečnosti, o které toto své rozhodnutí opřel, mohly být označeny za irelevantní, záměrně zkreslené či nepodloženě (podjatě) upřednostňující jednoho z rodičů, a tedy že by jeho rozhodnutí z hlediska ústavnosti (a též z hlediska věcné správnosti, což však v tomto řízení, jak plyne z výše uvedeného, podstatné není) nemohlo obstát.
15. Nelze přitom přisvědčit námitce stěžovatele, že názor nezletilého nebyl v řízení dostatečně a nezaujatě zjištěn a zohledněn. Čl. 12 Úmluvy o právech dítěte zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají. Názor dítěte by tedy obecné soudy měly zjišťovat [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 30. 9. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 19. 4. 2011, nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503)]. Nezletilý byl vyslechnut soudem prvního stupně i soudem odvolacím a setrval na svém odmítavém stanovisku ve vztahu k matce. Odvolacímu soudu a ostatně ani prvostupňovému soudu však neušlo, že formulace, které nezletilý užil, se nápadně blížily rétorice stěžovatele. Sám nezletilý pak nedokázal pojmenovat žádnou konkrétní okolnost, která by z jeho vlastního pohledu představovala ohrožení matkou. Dávná nařčení a kritický popis událostí z útlého dětství nezletilého, která z jeho úst zazněla, soud vyhodnotil jako přenos názoru stěžovatele na něj. V tomto závěru odvolací soud utvrdil i dopis o matčiných sexuálních praktikách, který stěžovatel nechal následně nezletilého pro soud sepsat a podepsat, přičemž o těchto skutečnostech se předtím nezletilý při pohovoru nezmínil.
16. Soud prvního stupně i odvolací dospěly k totožnému závěru ohledně snížené výchovné způsobilosti stěžovatele, který dítě dlouhodobě ovlivňuje, manipuluje jej proti jeho matce a neumožňuje matce stanovené kontakty s dítětem. Odvolací soud však dospěl k závěru, že zmanipulovaný názor dítěte nemůže vést k rezignaci na vytvoření podmínek pro obnovu otcem narušeného vztahu nezletilého k matce a že je v zájmu nezletilého zajistit mu pravidelný styk s oběma rodiči, aby je měl možnost skutečně a pořádně oba poznat a trávit s nimi čas.
17. V dané věci je třeba taktéž poukázat na věk nezletilého, kterému bylo v době rozhodování soudu třináct let, a je tedy stále ve věku, kdy je možné na něho výchovně působit, a citlivým (či necitlivým) způsobem formovat jeho postoje k oběma rodičům. Jinými slovy, u třináctiletého dítěte lze předpokládat a vyžadovat jinou míru respektu ohledně jeho přání či ochoty stýkat se či nikoli s jedním či druhým z rodičů. V této souvislosti je třeba uvést, že zejména u dětí mladšího věku nelze "automaticky" dovozovat, že trvání na realizaci soudem stanoveného modelu péče rodičů o něj i proti vůli dítěte je v rozporu s jeho nejlepším zájmem. Ústavní soud ve své judikatuře setrvale judikuje, že "za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu". Současně však Ústavní soud zdůrazňuje, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů" [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213)]. Jak Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015, z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být "zásadním vodítkem" (předním hlediskem), totiž zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí musí zvažovat. V posuzované věci je navíc názor nezletilého výrazně ovlivněn působením stěžovatele vedeným snahou nezletilého od matky co nejvíce separovat.
18. Stěžovatel opakovaně uvádí, že třináctiletého syna není možné z jeho strany ovlivnit, protože už má dostatek zkušeností s matkou, které je schopen komplexně s dalšími informacemi o ní vyhodnotit a sám se rozhodnout, jaký postoj k možnosti trávit čas u ní zaujme. Je přitom zřejmé, že od samého počátku soudního řízení hodnotí stěžovatel možnost styku nezletilého, kterého měl dříve v péči, s matkou jako nereálnou a pro jeho vývoj nevhodnou a narušující. Ještě v roce 2020 nezletilý matku vnímal bez výhrad pozitivně a i podle svědeckých výpovědí ji při setkání vřele přivítal. Rychlá a zcela zásadní změna názoru nezletilého korespondující časově s eskalací konfliktů mezi jeho rodiči je přitom v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů podrobně zachycena i s uvedením jednotlivých událostí, které jeho postoj formovaly.
19. Stěžovatel, jako rodič, který měl nezletilého v péči, byl a je povinen podle §888 a 889 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "OZ"), umožnit druhému rodiči styk s nezletilým a při výkonu tohoto práva osobního styku s druhým rodičem spolupracovat a zdržet se všeho, co narušuje vztah nezletilého k druhému rodiči. Jak správně uvedl odvolací soud, důležitým znakem úrovně rodičovské kompetence je respektování úlohy druhého rodiče ve výchově nezletilého dítěte (srov. usnesení ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 1535/21, usnesení ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 1582/19). Není-li (a nebude-li) toho stěžovatel schopen, je to důvodem pro nové rozhodnutí soudu o tom, který z rodičů má mít dítě v péči.
20. Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas se závěry soudní znalkyně, o něž oba obecné soudy opřely svá rozhodnutí, žádnou relevantní skutečnost, jež by odbornost soudní znalkyně, resp. správnost či úplnost jejích závěrů mohla zpochybnit, neuvedl (za takovou nelze považovat to, že se s odborným posouzením neztotožňuje). Ústavnímu soudu tak není zřejmé, proč by obecné soudy nemohly ze závěrů soudní znalkyně vycházet, přičemž naopak pochybnosti o "potřebnosti" tohoto důkazu pro dané soudní řízení nemá, nehledě na to, že je plně věcí obecných soudů, zda ten který důkaz provedou, či nikoliv. Na validitě znaleckého posudku zcela jistě nemůže nic změnit tvrzení stěžovatele o teoretické možnosti konání kárného řízení se znalkyní, jehož výsledek není znám a není ani zřejmé, že by k jeho konání vůbec došlo.
21. Ústavní soud nemá, co by odvolacímu soudu vytknul též z hlediska rozhodnutí o svěření nezletilého do střídavé péče obou jeho rodičů, neboť toto řešení vychází z principů, jež plynou z judikatury Ústavního soudu, tedy že oba rodiče mají právo (a povinnost) se podílet na výchově nezletilého dítěte - pokud možno - stejnou měrou. Ve výchovném prostředí u matky přitom obecné soudy neshledaly žádné důvody, proč by měla být z takového režimu vyloučena, což se již reálně působením stěžovatele stalo a bez radikálnějšího zásahu ze strany soudu v podobě svěření dítěte (prozatím) do střídavé péče dále utvrzovalo. Pro stěžovatele tato úprava má být poslední šancí pro pochopení nevhodnosti manipulace s nezletilým s cílem dosáhnout zavržení matky nezletilého, což je v příkrém rozporu se zájmy nezletilého. Obecné soudy jsou při rozhodování za trvajícího konfliktu rodičů povinny zvolit řešení, které je v nejlepším zájmu nezletilého. Skutečně "ideální" podmínky (míněno vzhledem k tomu, že spolu rodiče nežijí) přitom mohou dítěti zajistit pouze a právě jeho rodiče. Nelze přehlédnout, že stěžovatel prozatím svým postojem i rétorikou užitou i v ústavní stížnosti sleduje především zájmy vlastní a nikoliv prospěch svého nezletilého syna, namísto toho, aby usiloval o urovnání poměrů a zklidnění situace.
22. Napadený nákladový výrok, kterým odvolací soud podle §148 o. s. ř. stěžovateli uložil povinnost zaplatit státu náklady na znalečné a svědečné, odvolací soud odůvodňuje v bodě 52 svého rozhodnutí. Uložení povinnosti stěžovateli soud odůvodnil neúspěchem stěžovatele v řízení a jeho přístupem k realizaci záměru vyloučit styk nezletilého s matkou. V rozhodnutí soudů o náhradě nákladů řízení státu Ústavní soud nespatřuje porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Krajský soud při posuzování nákladů řízení zohledňoval procesní osud návrhů ve věci samé, což je postup, který zákon předvídá. V dané okolnosti tak neústavnost spočívat nemůže. Ač je Ústavní soud po účinnosti současného znění §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nucen se k nákladovému rozhodování obecných soudů vyjadřovat častěji, a ač několikrát upozornil, že úspěch ve věci nelze posuzovat mechanicky (srov. například nález sp. zn. IV. ÚS 2374/19 ze dne 7. 7. 2020), pouhý nesouhlas stěžovatele s řádně odůvodněným závěrem odvolacího soudu jeho argumentaci ústavněprávní rozměr nedodává.
23. S ohledem na zjištění, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. O návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož ve věci rozhodl přednostně hned, jak to bylo možné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu