ECLI:CZ:US:2022:2.US.2376.21.1
sp. zn. II. ÚS 2376/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky DIRECT pojišťovny, a. s., se sídlem Nové sady 996/25, Brno, zastoupené Mgr. Hynkem Růžičkou, advokátem se sídlem Nové sady 996/25, Brno, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 9. 2020 č. j. 23 C 173/2009-1317 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2021 č. j. 23 Co 189/2021-1355, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, spisu a připojených listin, stěžovatelka je odpovědnostním pojistitelem vozidla, jehož řidič dne 2. 10. 2008 zavinil dopravní nehodu, při které došlo k poškození zdraví, a poškozená se domáhala žalobou náhrady škody z pracovního úrazu. V průběhu řízení nalézací soud rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 19. 1. 2015 č. j. 23 C 173/2009-453, který byl posléze odvolacím soudem usnesením ze dne 14. 10. 2015 č. j. 23 Co 284/2015-503 zrušen. V dalším průběhu řízení byl nalézacím soudem schválen usnesením ze dne 21. 9. 2020 č. j. 23 C 173/2009-1324 smír, dle kterého se stěžovatelka zavázala zaplatit odškodnění nároků na nemajetkovou i majetkovou újmu, náhradu nákladů na znalecké posudky a náhradu nákladů za zastoupení advokátem, celkem ve výši 5 774 000 Kč. O nákladech státu bylo rozhodnuto samostatným usnesením nalézacího soudu ze dne 21. 9. 2020 č. j. 23 C 173/2009-1317, který stěžovatelce stanovil výrokem I. povinnost zaplatit náklady řízení placené státem ve výši 84 756 Kč a výrokem II. povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 5 600 Kč. Vzhledem k tomu, že poškozená je podle §11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), osvobozena od povinnosti platit soudní poplatek, přísluší povinnost platby soudního poplatku dle §2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích stěžovateli. Výši soudního poplatku nalézací soud stanovil dle §10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích.
2. Stěžovatelka podala proti výroku II. usnesení nalézacího soudu o povinnosti k úhradě soudního poplatku odvolání s tím, že soud nesprávně aplikoval přechod poplatkové povinnosti a rozhodnutí soudu je pro ni překvapivé. Odvolací soud usnesením ze dne 1. 6. 2021 č. j. 23 Co 189/2021-1355 změnil výši soudního poplatku na částku 241 960 Kč, přičemž vyloučil aplikaci §10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích z intertemporálních důvodů s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 3458/12 (N 173/71 SbNU 51), jinak ovšem usnesení prvostupňového soudu co do povinnosti stěžovatele zaplatit soudní poplatek, resp. poplatkového přenosu, potvrdil.
3. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výroku II. usnesení nalézacího soudu a celého usnesení odvolacího soudu, neboť má za to, že jimi byla porušena její práva na spravedlivý proces a právo na soudní a jinou ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka brojí proti nesprávné aplikaci přechodu poplatkové povinnosti podle §2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích obecnými soudy, která znamená zásah do jejích majetkových práv. Dle jejího názoru se v případě uzavření smíru nemá přenášet poplatková povinnost na žalovanou stranu a povinnost platby soudního poplatku nemá být soudem stanovena.
II.
4. Ústavní soud konstatuje, že otázky spojené s náhradou nákladů řízení, kam spadá i rozhodování o soudních poplatcích, ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opětovně zdůraznit, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení (či stanovení poplatkové povinnosti, jež se poté stane v podobě zaplacené částky součástí nákladů) ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je nedílnou součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené soudní rozhodnutí z níže vyložených důvodů nemá.
5. Podle §99 o. s. ř. připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. Smír lze uzavřít jen ohledně práv, jimiž mohou účastníci disponovat, a musí z něj být vždy patrno, jak byly vypořádány nároky, které byly předmětem řízení. Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací i zásadou dispoziční, a pokud účastníci řízení, jehož předmět je plně v jejich dispozici, uzavřou ohledně sporného nároku smír, soud jej schválí, jestliže z obsahu spisu nevyplývá, že smír je v rozporu s právními předpisy. Schválený smír má účinky pravomocného rozsudku.
6. Ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. upravuje specifické případy přenesení poplatkové povinnosti, kdy poplatkovou povinností je namísto navrhovatele (žalobce) zatížen žalovaný. Za splnění vymezených podmínek je žalovaný povinen zaplatit soudní poplatek nebo jeho část namísto žalobce, a to v plné či poměrné výši podle výsledku řízení. Soudní poplatek, který je žalovaný povinen zaplatit podle výsledku řízení, se vyměřuje z toho, co bylo navrhovateli rozhodnutím soudu přiznáno, nikoli z toho, co uplatnil návrhem na zahájení řízení. Platí to i v případě, že bylo řízení skončeno soudním smírem podle §99 o. s. ř., neboť soudní smír má podle §99 odst. 3 o. s. ř. povahu pravomocného rozsudku (Večeřa, J. Zákon o soudních poplatcích a předpisy související. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 9; Waltr, R. Zákon o soudních poplatcích. Komentář. 1. vydání. Praha. C. H. Beck. 2006. str. 26).
7. K argumentu navrhovatelky, že v daném případě nelze hodnotit výsledek řízení z pohledu, zda bylo vyhověno návrhu, protože byl schválen soudní smír, Ústavní soud podotýká, že výsledek řízení je nutno hodnotit ve vztahu k petitu žaloby, kterou bylo řízení zahájeno. Ze spisového materiálu vyplývá, že poškozené se v tomto případě skrze soudem schválený smír dostává toho, co žalobou požadovala. Z tohoto pohledu je pak nutno jednoznačně konstatovat, že v řízení bylo, fakticky vzato, vyhověno návrhu, i když tohoto výsledku bylo dosaženo soudním smírem (srov k tomu usnesení ze dne 2. 6. 1997. III. ÚS 144/97). Je tu nutné opětovně připomenout (bod 6 výše), že slova zákona v §2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích o podmínce pro přenos poplatkové povinnosti, že " soud (...) návrhu vyhověl", jsou konstantně v dané situaci vykládána tak, že i v případě skončení řízení soudním smírem má tento smír podle §99 o. s. ř. účinky pravomocného rozsudku; přenos poplatku tedy zatěžuje, při předmětném věcném osvobození žalobce od poplatkové povinnosti, druhou ze stran smíru (srov. Waltr a po něm Večeřa v pramenech citovaných výše).
8. Výše řečené lze podepřít ještě dalšími argumenty. Ustanovení §10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, jež upravuje vrácení poplatku sníženého o 20% v případě schválení smíru ještě před meritorním rozhodnutím, implicite počítá s tím, že soudní poplatek bude při skončení věci smírem placen; jde o přirozený zájem fisku. A konečně s touž tezí zpoplatněného smíru implicite pracuje i plenární usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 14/19, jež právě na interpretaci §10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích staví.
9. Při sjednávání smíru tedy musí mít stěžovatelka na paměti, že pokud se ujednání o způsobu úhrady soudního poplatku mezi účastníky nestala součástí sjednaného smíru, pak o něm tím spíše autoritativně rozhodne soud samostatným usnesením podle příslušných ustanovení zákona o soudních poplatcích (způsob výpočtu soudního poplatku je popsán v bodech 10-12 napadeného usnesení městského soudu). Zjištěné "pochybení", spočívající v nezahrnutí soudního poplatku do obsahu sjednaného smíru, pak jde nevyhnutelně na vrub stěžovatelky.
10. Poukazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu nebyly shledány případnými, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci. Usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 4026/17 se týká smíru uzavřeného v odvolacím řízení, kdy do smíru byly zahrnuty soudní poplatky ve výši stanovené nalézacím soudem. Následné doměření vyššího soudního poplatku odvolacím soudem bylo tedy v citované věci pro strany smíru překvapivé. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu však nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
11. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu