ECLI:CZ:US:2022:2.US.2495.22.1
sp. zn. II. ÚS 2495/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Petra Horáka, insolvenčního správce a advokáta se sídlem Na Střelnici 343/48, Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 2022, č. j. 1 VSPH 984/2022-B-28, a výrokům III., IV. a V. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. května 2022, č. j. KSPH 61 INS 5108/2020-B-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy porušily jeho právo na vlastnictví zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a právo na spravedlivou odměnu zaručené v čl. 28 Listiny a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí, stěžovatel byl ustanoven insolvenčním správcem v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 61 INS 5108/2020, dlužnice Romany Nohejlové. Napadeným usnesením ze dne 19. 5. 2022, č. j. KSPH 61 INS 5108/2020-B-20, Krajský soud v Praze zrušil schválené oddlužení dlužnice (výrok I.), zastavil insolvenční řízení (výrok II.), určil stěžovateli odměnu a náhradu hotových výdajů včetně náhrady DPH ve výši 29 403 Kč a určil stěžovateli odměnu za přezkum 19 přihlášek včetně náhrady DPH ve výši 5 747,50 Kč (výrok III.), rozhodl o části odměny, náhradě hotových výdajů a odměně za přezkum přihlášek (výroky IV., V. a VI.) a zprostil stěžovatele funkce (výrok VII.). Výroky týkající se odměny stěžovatele za přezkum přihlášek odůvodnil krajský soud odkazem na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2017, č. j. 1 VSPH 1301/2017, ve kterém vrchní soud dospěl ke shodnému závěru.
3. K odvolání stěžovatele proti výrokům III., IV. a V. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 25. 8. 2022, č. j. 1 VSPH 984/2022-B-28, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Uvedl, že do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice bylo podáno 21 přihlášek pohledávek, přičemž někteří z věřitelů podali více než jednu přihlášku pohledávek. Za relevantní pro výpočet odměny insolvenčního správce za přezkum přihlášek považuje počet věřitelů, tj. celkem 19. Vrchní soud se rovněž odkázal na již zmíněné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2017, č. j. 1 VSPH 1301/2017. Uvedl, že pro účely určení odměny insolvenčního správce není důvod posuzovat přihlášky pohledávek jednotlivých věřitelů zvlášť podle počtu jimi přihlášených pohledávek. Odkázal na další rozhodnutí, ve kterých Vrchní soud v Praze dospěl ke shodnému závěru.
4. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný, neboť stěžovatel vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní soud ověřil, že stěžovatel je advokát zapsaný u České advokátní komory pod evidenčním číslem 13134, nevztahuje se na něj tedy povinnost být právně zastoupen (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15).
5. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomocí, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ se však v nyní projednávané věci nejedná.
7. Stěžovatel ve svém návrhu rozporuje výklad podústavního práva provedený obecnými soudy, konkrétně výklad ustanovení §38 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona a ustanovení §2a vyhlášky č. 313/2007 Sb. Stěžovatel má za to, že provedený výklad odporuje znění právní úpravy, vůli zákonodárce a zasahuje do jeho ústavně zaručených práv.
8. Pro rozsah ústavněprávního přezkumu napadených usnesení soudů je rozhodující tzv. bagatelnost věci, která sama o sobě zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, kterými zákonodárce pro civilní řízení bagatelnost vymezuje. Částku 6 352,50 Kč, která představuje odměnu za přezkum přihlášek požadovanou stěžovatelem, lze tak jistě považovat za bagatelní. V bagatelních věcech Ústavní soud a priori shledává ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)], leda by byla napadená rozhodnutí stižena elementárními vadami řízení jako např. úplnou absencí odůvodnění, svévolnou interpretací právních předpisů či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci je totiž Ústavní soud veden úvahou, že bagatelní částky již s ohledem na svou výši zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele a jeho majetkové poměry.
9. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89), právní hranice bagatelnosti (jak směrem nahoru, tak pod hranici stanovenou zákonodárcem) nemusí být určující s ohledem na kvalitativní stránku věci. Pokud se tedy věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou, je možné - za splnění níže uvedených judikatorních výjimek - připustit bagatelní věc k meritornímu přezkumu před Ústavním soudem. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody (zpravidla půjde o zcela klíčové principy spravedlivého procesu, popř. absenci jejich uplatnění vůbec, viz výše). Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení otázky ústavněprávní relevance, mohou mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů. Takový případ nastane zejména tehdy, nebyla-li daná otázka dosud Ústavním soudem vyřešena a je zřejmé, že jeho rozhodnutí může mít vliv na posouzení velkého množství případů (s alespoň nepřímým ústavněprávním dopadem) projednávaných před obecnými soudy. Obdobně lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu. Znovu je ale třeba zdůraznit, že i takové sjednocování vyžaduje "ústavněprávní" rozměr. Může se odehrávat výlučně na podkladě ústavní stížnosti, která není zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud však tento ústavněprávní rozměr v projednávané věci neshledává. I pokud by tak Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost přesahuje zájmy stěžovatele, dospěl by stále ke shodnému závěru, tj. že je stížnost zjevně neopodstatněná.
11. Námitka stěžovatele, že jsou napadená rozhodnutí nedostatečně odůvodněna, není opodstatněná. Vrchní soud vysvětlil, proč se ztotožňuje s dříve vyslovenými závěry v bodě 9 napadeného usnesení. Krajský soud sice v části odůvodnění vztahující se k odměně za přezkum přihlášek pouze odkazuje na judikaturu Vrchního soudu v Praze. Takové odůvodnění je však v poměrech projednávané věci z ústavněprávního pohledu únosné, jelikož se podle právního názoru krajského soudu jedná o jednoznačný výklad daných ustanovení, který podporuje právě odkazem na judikaturu vrchního soudu. Jak je uvedeno níže, jedná se o výklad obecně přípustný, navíc podložený rozhodovací praxí vrchního soudu, nejedná se tedy o svévolný postup krajského soudu.
12. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že protichůdná judikatura by v zájmu zachování právní jistoty měla být sjednocena. To však není úkolem Ústavního soudu. V daném případě jde totiž primárně o výklad podústavního, respektive dokonce podzákonného práva. Výklad podústavních právních předpisů přitom Ústavnímu soudu nepřísluší, a to za předpokladu, že v něm neshledá ústavněprávní přesah, což se však v nyní projednávané věci nestalo. Nahlíženo optikou ústavního práva jsou zásadně přípustné oba výklady dotčených právních předpisů, tedy jak výklad zastávaný stěžovatelem, tak výklad provedený obecnými soudy v napadených rozhodnutích. Skutečnost, že se jeden výklad právního předpisu jeví přiléhavější nežli druhý, není sama o sobě důvodem pro závěr o neústavnosti napadených rozhodnutí.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené shrnuje, že nenašel žádné ústavněprávní důvody pro zrušení napadených rozhodnutí a ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu