ECLI:CZ:US:2022:2.US.2511.21.1
sp. zn. II. ÚS 2511/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., t. č. ve Věznici v Plzni, zastoupeného Mgr. Lukášem Matějkou, advokátem se sídlem Pražská 140, Příbram I, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021 č. j. 11 Tdo 378/2021-3519, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2020 č. j. 11 To 187/2020-3109 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 31. 10. 2019 č. j. 3 T 36/2018-2766, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, rozsudkem nalézacího soudu byl stěžovatel, v té době vykonávající nepodmíněný výkon trestu odnětí svobody ve věznici Příbram-Bytíz, uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropním látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 a), b) trestního zákoníku, dále z přečinu šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále k trestu propadnutí věci. Stěžovatel se následně neúspěšně odvolával ke krajskému soudu i Nejvyššímu soudu. Další podrobnosti případu není nutné uvádět, neboť jsou všem účastníkům známy.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti porušení zásady proporcionality a zásady zdrženlivosti při výkonu veřejné moci, čímž došlo k porušení zásady subsidiarity trestního práva a také porušení ústavně garantovaných práv. Stěžejní část své trestné činnosti spatřuje v nedovoleném nakládání s léčivem a nikoliv v nedovoleném nakládání s omamnými a psychotropními látkami. Dále stěžovatel namítá, že nebylo dostatečně prověřeno, zda došlo k naplnění skutkové podstaty výše uvedených trestných činů a také že tyto trestné činy spáchal jako člen organizované skupiny.
4. Ústavní soud při přezkumu skutkových zjištění obecných soudů respektuje princip nezávislosti obecných soudů (čl. 82 Ústavy) a zásadu, že Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší pravomoc nahrazovat svým názorem úvahy obecných soudů stran úplnosti, věrohodnosti a pravdivosti důkazů, jakož i jejich úvahy stran skutkových zjištění, neboť tato činnost je ve výlučné kompetenci obecných soudů [nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41) a na něj navazující judikatura]. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti uplatňujících se v trestním řízení před soudem (§2 odst. 11 a 12 trestního řádu).
5. Každé trestní stíhání a z něho vzešlý trest je z povahy věci zásadním zásahem do základních práv, života a životního osudu jednotlivce, což zejména platí, je-li jednotlivci uložen mnohaletý trest odnětí svobody jako např. v nyní posuzované věci. V trestním řízení tudíž nevyhnutně dochází ke střetu mezi základními právy obviněného (např. právem na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 Listiny) a veřejným zájmem reprezentovaným pravomocí státní moci označit jednání škodlivá pro společnost a potažmo trestat pachatele takových jednání.
6. Argumentaci obecných soudů týkající se dokazování průběhu zločinu, resp. přečinů, kterých se stěžovatel dopustil, i jejich kvalifikaci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a úvahy soudů neshledal ani extrémními ani nepřiměřenými. Obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně a zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly a své právní závěry dostatečně a srozumitelně odůvodnily; uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se u Ústavního soudu domáhá přehodnocení právních závěrů obecných soudů. Pokračuje dále v polemice s obecnými soudy, a především opakuje a rozvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy náležitě vypořádaly.
7. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu