ECLI:CZ:US:2022:2.US.2519.22.1
sp. zn. II. ÚS 2519/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Paraškevové, zastoupené Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou, se sídlem Milešovská 6, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. července 2022, č. j. 7 As 161/2021-47, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. února 2021, č. j. 30 A 316/2018-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, a to včetně správních rozhodnutí vydaných v řízení o přezkumu rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen MŠMT), ze dne 12. 10. 2018, č. j. MSMT-8055/2018-2, podle §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ("s. ř. s.").
2. Stěžovatelka podala dne 29. 11. 2010 u Západočeské univerzity v Plzni žádost o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice v navazujícím magisterském studijním oboru Právo se specializací Právo a právní věda získané studiem na Zakarpatské státní univerzitě v Užhorodě na Ukrajině prostřednictvím Mezinárodního institutu podnikatelství a práva v Praze, s. r. o., podle §89 odst. 1 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, v rozhodném znění (dále jen "zákon o vysokých školách").
3. Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 6. 11. 2017, č. j. ZCU 030948/2017, Západočeská univerzita v Plzni zamítla žádost stěžovatelky podle §90 zákona o vysokých školách, a to z důvodu, že studijní program neuskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle zákona o vysokých školách. Následným rozhodnutím ze dne 12. 10. 2018, č. j. MSMT-8055/2018-2, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy odvolání zamítlo a prvoinstanční rozhodnutí potvrdilo. Posledně jmenované rozhodnutí stěžovatelka napadla ve správním soudnictví.
4. Krajský soud nicméně žalobu v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl. Ztotožnil se se správními orgány, že nebyly splněny podmínky pro vyhovění předmětné žádosti. Podle krajského soudu správní orgány nepochybily ani tím, že rozhodnutí postavily na §90 zákona o vysokých školách. Před posouzením případných odlišností studijních programů je třeba posoudit, zda žadatel je absolventem zahraniční vysoké školy, resp. zda absolvoval skutečně zahraniční vysokoškolské vzdělání. Na základě vyjádření příslušného ukrajinského orgánu (ENIC Ukraine) správní orgány zcela správně dovodily, že studijní program neuskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle zákona o vysokých školách. Krajský soud nepřisvědčil ani námitkám dovozujícím vadnost, resp. nepravdivost uvedeného vyjádření ENIC Ukraine. Důvodné neshledal soud ani námitky poukazující na jiné vady řízení.
5. Proti rozsudku krajského soudu brojila stěžovatelka kasační stížností. Ani Nejvyšší správní soud jí však nepřisvědčil. Neshledal vadu nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského osudu ani správních rozhodnutí. Rozhodnutími žalovaného MŠMT ve věcech uznávání zahraničního studia se Nejvyšší správní soud již v minulosti zabýval, (rozsudky ze dne 31. 5. 2022, č. j. 2 As 395/2019-42, ze dne 2. 6. 2022, č. j. 1 As 320/2020-31, ze dne 25. 1. 2022, č. j. 4 As 268/2021-36), přičemž neshledal důvod se od tam vyslovených závěrů odchýlit. V projednávané věci na základě informací vyplývajících z vyjádření ENIC Ukraine správní orgány zjistily, že stěžovatelka předložila k uznání kvalifikaci, která v zemi, kde měla zahraniční univerzita, která diplom vydala, sídlo (tedy Ukrajina), není uznávanou vysokoškolskou kvalifikací; nepřiznává svému držiteli oprávnění spojená se získáním vysokoškolské kvalifikace, jako je přístup k dalšímu studiu (doktorskému), udělení akademického titulu a jeho užívání nebo přístup k profesním činnostem odpovídajícím získané kvalifikaci. Takováto kvalifikace proto nemůže být osvědčena za rovnocennou kvalifikaci absolventa akreditovaného magisterského studijního programu v České republice. Hodnocená kvalifikace (Diplom) vydaná zahraniční univerzitou neodpovídá ani státnímu vzoru vysokoškolské kvalifikace Ukrajiny platnému v době jejího vystavení a není uznávána na území Ukrajiny jako doklad o vysokoškolském vzdělání se stejnými právy jako mají držitelé diplomů jiných ukrajinských univerzit. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud stížnost stěžovatelky zamítl jako nedůvodnou.
6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší správní soud pokryl nevypořádání žalobního bodu ze strany krajského soudu, týkající se zohlednění všech vyjádření stěžovatelky k podkladům ve správním řízení. Tím správní orgány pominuly celé jedno podání stěžovatelky. V řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí správních orgánů i soudů, šlo stěžovatelce o uznání jejího zahraničního vysokoškolského vzdělání v právní oblasti, v níž touží nalézt uplatnění; rozhodnutí o její žádosti je tedy zcela zásadní pro další směřování jejího života. Skutečnost, že licence neobsahuje výslovně oprávnění uskutečňovat studijní program mimo území Ukrajiny, neimplikuje, že by poskytování vzdělání bylo teritoriálně omezeno pouze na území Ukrajiny a že by tedy nemohlo být poskytováno rovněž v České republice. Vzhledem k zásadě legální licence nebylo zapotřebí žádného dovolení (ať už v rámci licence nebo jinde) k poskytování vzdělání mimo území Ukrajiny. Zásadním podkladem rozhodnutí byla komunikace mezi správními orgány a ukrajinským ENIC. Pravost a pravdivost této komunikace přitom stěžovatelka po celou dobu řízení před správními orgány a soudy zpochybňovala. Stěžovatelka ve zbytku ústavní stížnosti upozorňuje na vnitřní rozpor rozhodnutí správních orgánů, existenci vzájemného rozporu jejich podkladů a řadu nevypořádaných námitek ze strany správních soudů.
II. Hodnocení Ústavním soudem
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93). V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
10. Ačkoli stěžovatelka odkazuje na svá základní práva a rozvíjí ústavně právní argumenty, podstata její polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na hodnocení podústavního práva, nemá tedy vlastně žádný ústavní rozměr. S věcnými a právními námitkami stěžovatelky se pak obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatelky na soudní ochranu a Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do volné úvahy obecných soudů, která není ani excesivní, ani neodůvodněná, ani do jejich právních hodnocení na úrovni podústavního práva.
11. Ústavní soud též nepřisvědčil námitce nepřezkoumatelnosti napadených rozsudků, založené mj. tvrzeným "přezkumem nepřezkoumatelného podkladu" (tedy správního rozhodnutí), případně nevypořádáním se s námitkami. Z odůvodnění soudních rozhodnutí je zřejmé, v jakém rozsahu se správní soudy zabývaly námitkami nedostatku rozhodnutí správního orgánu, jak je posoudily a jak na ně právně nahlížely. Způsob, jakým tak učinily, Ústavní soud považoval za přiměřený, dostatečně podrobný, srozumitelný a logický.
12. Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je vesměs opakováním argumentů, s nimiž se zejména Nejvyšší správní soud adekvátně vypořádal. Pojmu "adekvátně" je třeba z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy) rozumět tak, že po obecném soudu je požadována přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, přičemž rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument.
13. Konečně rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní. V tomto smyslu Ústavní soud hodnotil napadená rozhodnutí správních soudů jako výsledek soudního rozhodování, jenž je z ústavně právního pohledu zcela akceptovatelný.
14. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky, její ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu