ECLI:CZ:US:2022:2.US.2563.22.1
sp. zn. II. ÚS 2563/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky J&J Trading s.r.o., sídlem Rybná 716/24, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Tomášem Zejdou, advokátem, sídlem Murmanská 1250/5, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022 č. j. 23 Cdo 1786/2022-168, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2021 č. j. 21 Co 196/2021-148 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. února 2021 č. j. 15 C 166/2018-100, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností stěžovatelka brojí proti v záhlaví označeným rozhodnutím podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá jejich zrušení, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, žalobkyně Bc. Ivana Bednářová Častvajová se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím s tím, že strany sporu spolu uzavřely ústní formou smlouvu o zápůjčce dle §2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Společnost Santimona s.r.o., jejíž žalobkyně byla jedinou jednatelkou a společnicí, zaslala na účet stěžovatelky ve dvou platbách částku 300 000 Kč. Žalovaná stěžovatelka na svoji obranu tvrdila, že přijatá platba měla představovat plnění žalobkyně na zakoupení 1/3 obchodního podílu stěžovatelky. Společnost Santimona s.r.o. plnila na účet stěžovatelky za žalobkyni a s jejím souhlasem, přičemž tato částka byla žalobkyni poskytnuta z titulu bezúročné půjčky. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka ani žalobkyně svoje břemeno tvrzení ani důkazní břemeno neunesly, proto dovodil, že stěžovatelka se na úkor žalobkyně obohatila dle §2991 občanského zákoníku. Obvodní soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni částku 300 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně od 6. 4. 2019 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 123 007,82 Kč k rukám jejího právního zástupce.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") tento rozsudek obvodního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit žalobkyni částku 55 418 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení k rukám jejího právního zástupce.
4. Dovolání Nejvyšší soud odmítl dle §243c odst. 1 občanského soudního řádu z části pro vady a z části pro nepřípustnost a ve věci náhrady nákladů dovolacího řízení uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni 11 858 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jejího právního zástupce.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, shodně jako v uplatněných opravných prostředcích, tvrdí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva tím, že opřely svá rozhodnutí v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Dle jejího přesvědčení stěžejním pro rozhodnutí bylo poučení žalobkyně obvodním soudem při soudním jednání ohledně prokázání důvodu, proč bylo poskytnuto plnění stěžovatelce a za jakých okolností bude ve sporu aktivně legitimována. Stěžovatelka namítá, že důkaz, jehož získání soud avizoval, byl důkazem nahrazujícím absenci důkazů, které by v případě, byl-li skutkový stav takový, jak uváděla žalobkyně, nic by ji nebránilo důkazy označit a uplatnit v soudním řízení. Obvodní soud do určité míry žalobkyni poskytl návod, jak v řízení postupovat, tím nezachoval rovnost účastníků řízení, když jednoho z účastníků poučil nad rámec svého oprávnění a v důsledku toho nelze hovořit o nestranném soudu. Stěžovatelka uvedla, že se jí nedostalo spravedlivého procesu a byla popřena zásada rovnosti účastníků řízení, proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti tzv. kvalifikované vady [srov. např. nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18 (N 176/91 SbNU 205); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
8. Obsah ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry Nejvyššího soudu a soudů nižších stupňů a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16]. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovatelce spolehlivě podány Nejvyšším soudem i městským soudem, přičemž žádné nedostatky řízení před nimi Ústavní soud neshledal.
9. Městský soud přezkoumal z podnětu odvolání stěžovatelky rozsudek obvodního soudu, včetně řízení které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelky není důvodné. Konstatoval, že obvodní soud v projednávané věci učinil z důkazů provedených v dostatečném rozsahu odpovídající skutková zjištění a poté dospěl i ke správnému závěru, že nárok žalobkyně na zaplacení 300 000 Kč je opodstatněný. Městský soud ale konstatoval, že tento závěr však mohl obvodní soud učinit až poté, co žalobkyni poučí dle §118a odst. 3 občanského soudního řádu, že svá tvrzení musí i prokázat a v případě, že tak neučiní, nebude její nárok z tohoto důvodu úspěšný. Takového poučení se však nedostalo žalobkyni ani stěžovatelce, proto městský soud toto procesní pochybení obvodního soudu napravil a v odvolacím řízení účastníkům poskytl řádné poučení dle §118a občanského soudního řádu. Městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu v tom, že žalobkyně v řízení neprokázala své tvrzení o existenci ústní smlouvy o zápůjčce se stěžovatelkou, od níž odvíjela svůj nárok na zaplacení žalované částky, a současně stěžovatelka neprokázala důvod, pro který si mohla částku 300 000 Kč ponechat. Je zřejmé, že nárok žalobkyně byl posouzen správně (v souladu s §118a odst. 2 občanského soudního řádu) i po právní stránce, a to podle zásad o bezdůvodném obohacení dle §2991 a násl. občanského zákoníku. Stěžovatelka se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, a proto bylo potvrzeno rozhodnutí obvodního soudu, že tuto částku musí vydat. Stěžovatelka tak neučinila ve stanovené lhůtě, kterou jí žalobkyně stanovila ve výzvě k jejímu vydání, proto byl žalobkyni přiznán uplatněný nárok na zaplacení úroků z prodlení a přiznána i náhrada nákladů řízení.
10. Stěžovatelka k ústavní stížnosti připojila i usnesení Nejvyššího soudu, navrhla jeho zrušení, aniž by uvedla jakoukoli argumentaci. Ústavní soud se jím zabýval a uvádí následující. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka v dovolání pouze obecně uvedla, že odvolací soud se "odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu", aniž by označila jakoukoli konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Svou argumentací stěžovatelka vymezila pouze dovolací důvod, ale nesplnila požadavky uvedené v §237 občanského soudního řádu na uvedení dovolacího důvodu, který spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace a proč dovolatel považuje právní posouzení věci za nesprávné. Z pouhého vylíčení dovolacího důvodu nelze usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 občanského soudního řádu [srov. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16 (460/2017 Sb.; ST 45/87 SbNU 905) ]. Pro nedostatek obligatorních náležitostí dovolání, které již nebylo možné odstranit (uplynula lhůta pro podání dovolání §241b odst. 3 věta první občanského soudního řádu), nebylo možné posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu a z části pro vady, kdy dovolání směřovalo i proti výrokům o nákladech řízení, které není dle §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu přípustné.
11. Ústavní soud konstatuje, že závěry vyjádřené v napadených rozhodnutích jsou srozumitelně a logicky odůvodněny a reagují na samou podstatu námitek stěžovatelky. Jde-li o samotný obsah závěrů obecných soudů, pro Ústavní soud je rozhodné, že se obecné soudy soustředily na zjištění, zda se stěžovatelka na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila a tuto částku musí vydat i s příslušenstvím. Dané úvahy přitom jsou řádně odůvodněny, vycházejí z náležitě posouzených okolností posuzované věci a nepředstavují exces, nejsou důsledkem libovůle či svévole. Dané závěry je proto nutné považovat za projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti; právní závěry napadených rozhodnutí nestojí v kontrapozici se závěry jeho jiných rozhodnutí.
12. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu