ECLI:CZ:US:2022:2.US.2568.22.1
sp. zn. II. ÚS 2568/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky N. Š., právně zastoupené Mgr. Petrou Radzovou, advokátkou se sídlem V Jámě 699/1, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2022, č. j. 70 Co 122/2022-1228, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. prosince 2021, č. j 0 P 110/2018-1180, 26 P a Nc 380/2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.
2. Stěžovatelkou napadená rozhodnutí obecných soudů byla vydána v řízení o určení výživného pro nezletilého syna stěžovatelky. Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným rozsudkem ze dne 13. 12. 2021, č. j 0 P 110/2018-1180, 26 P a Nc 380/2021, určil, že je otec nezletilého povinen přispívat na jeho výživu částkou 12 500 Kč měsíčně od 1. 3. 2018 (výrok I.), že nedoplatek na výživném nevznikl (výrok II.) a stěžovatelce (matce) se výživné nestanovuje (výrok III.), dále rozhodl o znalečném a dalších nákladech řízení (výroky IV., V. a VI.). Stěžovatelka podala proti rozsudku obvodního soudu odvolání. Namítala, že je rozsudek nepřezkoumatelný, neboť z něj nelze vyčíst, jakým způsobem dospěl obvodní soud k částce 12 500 Kč, a dále že obvodní soud nevzal v potaz zákonné pravidlo, podle kterého má nezletilý právo na shodnou životní úroveň u obou rodičů. Stěžovatelka argumentovala také judikaturou Ústavního soudu, podle níž nestačí vycházet jen z odůvodněných potřeb nezletilého dítěte, ale zejména z možností a majetkových poměrů povinného rodiče s tím, že výše výživného by měla mít určité hranice dané smyslem a účelem výživného a měla by být zaměřena i na tvorbu úspor k zajištění případného studia či startovního bydlení.
3. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 12. 5. 2022, č. j 70 Co 122/2022-1228, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že otec je povinen na výživu nezletilého přispívat v období od 1. 2. 2018 do 30. 10. 2021 měsíčně částkou 33 000 Kč a počínaje 1. 11. 2021 měsíčně částkou 16 500 Kč, ve výroku II. tak, že otec je povinen uhradit nedoplatek na výživném ve výši 20 500 Kč, a ve výroku III. tak, že stěžovatelka (matka) je povinna na výživu nezletilého přispívat měsíčně částkou 1 500 Kč počínaje 1. 11. 2021, a zároveň uhradit otci nedoplatek na výživném za období od 1. 11. 2021 do 30. 4. 2022 ve výši 9 000 Kč. Dále městský soud rozhodl o nákladech řízení (výroky II., III. a IV.). Výživné otce stanovil městský soud nejen s ohledem na jeho příjmy vyplývající z daňových přiznání, ale rovněž s ohledem na výnosy z cenných papírů. Pro výpočet použil městský soud orientační tabulky pro stanovení výživného vydané Ministerstvem spravedlnosti za účelem sjednocení rozhodovací praxe soudů. Na rozdíl od obvodního soudu městský soud shledal, že je nepřijatelné neurčit vyživovací povinnost stěžovatelce jen z toho důvodu, že má otec podstatně vyšší příjmy a majetek, neboť nezletilý je svěřen oběma rodičům do střídavé péče, a je proto nepochybně v jeho zájmu, aby byla zakotvena pevná pravidla vyživovací povinnosti obou rodičů. Při určení výše výživného stěžovatelce však městský soud zohlednil podstatnou rozdílnost majetkových poměrů rodičů.
4. Podrobnější obsah napadených rozhodnutí není nutno blíže rekapitulovat, neboť jak závěry obou soudů, tak i průběh řízení jsou účastníkům známy.
5. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů a namítá, že byla napadenými rozhodnutími zasažena její ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 32 Listiny základních práv a svobod a z čl. 36 Listiny.
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka vyčerpala ostatní prostředky k ochraně svých práv.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, jakož i obsah napadených rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry opatrovnických soudů. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů v opatrovnických věcech v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí těchto soudů. Stěžovatelka nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť její námitky obsažené v ústavní stížnosti mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž opatrovnické soudy založily svá rozhodnutí. Stěžovatelka tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny pravomocného rozhodnutí těchto soudů.
11. Řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o děti či stanovení výživného. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu.
12. Ústavní soud ve své judikatuře zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jsou v souladu s výše nastíněnými východisky a nezjistil v nich žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci. Námitkami stěžovatelky se obecné soudy řádně zabývaly a pečlivě je ve svých odůvodněních vypořádaly. Z napadených rozhodnutí se podává, jaká skutková zjištění a skutkové závěry soudy učinily a jak věc posoudily po právní stránce. Mezi skutkovými a právními závěry přitom není dán extrémní rozpor a napadená rozhodnutí jsou ústavně akceptovatelná, a to tím spíše, že se vztahují k otázkám, do nichž je Ústavní soud oprávněn a povinen zasahovat pouze v extrémních případech, o což se však v daném případě nejedná. Oba obecné soudy dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem svá rozhodnutí odůvodnily a Ústavní soud neshledal v jejich rozhodnutích žádná kvalifikovaná pochybení, jež by byla způsobilá zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu