ECLI:CZ:US:2022:2.US.2617.21.1
sp. zn. II. ÚS 2617/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Ing. Josefa Havrdy, zastoupeného JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem, se sídlem Československé armády 51, Jaroměř, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2021 č. j. 33 Cdo 1656/2021-174, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. prosince 2020 č. j. 47 Co 184/2020-148 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 23. července 2020 č. j. 60 C 12/2019-122, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 27. září 2021 navrhl stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel byl v postavení žalobce účastníkem civilního řízení o zaplacení částky 33 638 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené ceny díla na základě ústně uzavřené smlouvy o dílo mezi vedlejší účastnicí v postavení objednatele a stěžovatelem v postavení zhotovitele. Dílo spočívalo ve vyhotovení stavební části projektové dokumentace pro stavební povolení na stavbu rodinného domu vedlejší účastnice (dále jen "projekt"). Okresní soud napadeným rozhodnutím stěžovatelovu žalobu zamítl, neboť po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí byla (mimo jiné) sjednána podmínka vzniku nároku na cenu díla až vydáním stavebního povolení dle projektu, k čemuž však nedošlo. Stěžovatelem předaný projekt nadto neměl být dle skutkových zjištění okresního soudu ani způsobilým podkladem pro vydání stavebního povolení. Stěžovatel projekt i přes výzvy vedlejší účastnice neopravil, resp. neodstranil jeho vady, a vedlejší účastnice proto od smlouvy o dílo odstoupila (k tomu viz zejm. bod 12 napadeného rozsudku okresního soudu). Vedlejší účastnice následně zadala obdobnou zakázku na projekt u jiného projektanta, kterou zaplatila a stavební povolení na základě nového projektu získala (viz bod 18 napadeného rozsudku okresního soudu) Právně okresní soud věc posoudil tak, že stěžovateli v důsledku platného odstoupení vedlejší účastnice zanikl nárok na cenu díla dle §2005 odst. 1 věty první občanského zákoníku s tím, že tato se neměla s ohledem na okolnosti případu na úkor stěžovatele ani bezdůvodně obohatit dle §2991 odst. 1 občanského zákoníku. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl a přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. Krajský soud k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu přezkoumal a jako věcně správný jej napadeným rozsudkem postupem dle §219 o. s. ř. potvrdil. Krajský soud sice korigoval úvahu okresního soudu o nezpůsobilosti projektu k dosažení jeho sjednaného účelu (tj. vydání stavebního povolení na rodinný dům stěžovatelky), kteroužto považoval přinejmenším za předčasnou, avšak vzhledem k tomu, že ani případně odlišné vyřešení této dílčí otázky by nemohlo vyústit v jiné rozhodnutí o meritu věci, odvoláním napadený rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zamítl jako nepřípustné postupem dle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť shledal, že dovolací argumentace nepředstavuje způsobilý dovolací důvod, když je opřena o tvrzený skutkový stav věci odlišující se od toho, z něhož vycházel odvolací soud. Dovolací soud zdůraznil, že skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení odvolacím soudem, je v dovolacím řízení v zásadě nezpochybnitelný a dovolací soud je povinen z něj vycházet.
4. Stěžovatel se ve stížnosti dovolává primárně práva na spravedlivý proces a zásady rovnosti účastníků. Stížnost je věcně založena na argumentech vadného výkladu zákona a nedostatečného dokazování spolu s jeho nesprávným vyhodnocením, což mělo v důsledku vést k nespravedlnosti napadených rozhodnutí. Stěžovatel se sice okrajově vymezuje také vůči údajným procesním nesrovnalostem v postupu odvolacího soudu, který jej měl opožděným předestřením korigovaného právního názoru znevýhodnit oproti vedlejší účastnici, ale v souhrnu je stížnost hlavně detailním popisem skutkové verze prosazované stěžovatelem, který zřetelně i nadále odmítá jak jednotlivá skutková zjištění obecných soudů, tak jejich celkový závěr o skutkovém základu věci. Bližší ústavněprávní argumentaci ústavní stížnost neobsahuje.
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Přestože hodnota plnění, o nějž v řízení šlo, nedosahovala částku 50 000 Kč, bylo s ohledem na spotřebitelskou povahu smlouvy o dílo uzavřenou mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí dovolání přípustné ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s obsahem napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího. Jak Ústavní soud zdůrazňuje téměř v každém svém rozhodnutí, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem není pokračováním civilního řízení před obecnými soudy, ale zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem. Referenčním kritériem pro případný kasační zásah Ústavního soudu není nesprávnost nebo nezákonnost daného rozhodnutí, opatření či jiného zásahu orgánu veřejné moci, nýbrž až jeho neústavnost ve formě zjištěného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. Obdobně jako Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu, má i Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti za to, že stěžovatel pokračuje v prosté skutkové a právní polemice se závěry prvostupňového a odvolacího soudu. Ústavní soud skutkové závěry obecných soudů přezkoumává jen zcela výjimečně za procesních okolností svoji povahou neudržitelných či extrémních, které však v projednávané věci najevo nevyšly. Ani samotnému právnímu posouzení nelze z ústavněprávního pohledu cokoli vytknout. Napadená rozhodnutí nejsou výrazem soudní libovůle ani nepředstavují žádný myšlenkový či argumentační exces. Napadená rozhodnutí považuje Ústavní soud s ohledem na to, že šlo o právně relativně jednoduchý majetkový spor s danou hodnotou plnění, za přiměřeně odůvodněná, zejm. co do logiky a podrobnosti argumentace. Ústavní soud nijak nezlehčuje procesní postavení stěžovatele, který reálně mohl být v obtížnější pozici než vedlejší účastnice, neboť důkazní břemeno ohledně relevantních skutkových tvrzení tížilo v prvé řadě jeho, ale tento fakt nemá co do činění s ústavností či neústavností proběhnuvšího soudního řízení. Je zjevné, že již s ohledem na ústní formu smlouvy o dílo a navazující (opět zčásti ústní) komunikaci mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, byla předvídatelnost sporu značně oslabena, neboť potencionální výsledky dokazování již co do "pouhého" obsahu smluvních ujednání stran mají v tomto typu sporů široký rozptyl (v závislosti na dostupnosti důkazních prostředků, jejich relevanci či věrohodnosti). Ve sporech, na jejichž začátku nelze spolehlivě vymezit ani to, co mělo být účastníky smluvně ujednáno, podstupují žalobci vědomě zvýšené riziko, že se jim tvrzený smluvní nárok nepodaří prokázat. Přestože odůvodnění napadeného prvostupňového rozsudku přímo nepopisuje interpretační postupy okresního soudu při zjišťování obsahu smlouvy o dílo, poukazuje Ústavní soud při zohlednění postavení vedlejší účastnice jakožto spotřebitelky také na zásadu priority výkladu smlouvy pro spotřebitele nejpříznivějšího [k tomu viz §1812 odst. 1 občanského zákoníku a dále např. nález ze dne 23. listopadu 2017 sp. zn. I ÚS 2063/17 (N 217/87 SbNU 493), dostupný na http://nalus.usoud.cz]. K otázce případného nároku na vydání bezdůvodného obohacení souvisejícího se zánikem smlouvy o dílo odstoupením se obecné soudy rovněž vyjádřily, přičemž ani k těmto jejich závěrům nelze mít z ústavněprávního pohledu žádné podstatné výhrady. Dle názoru Ústavního soudu sice nelze v poměrech projednávané věci spolehlivě vyloučit, že vedlejší účastnice anebo třetí osoby pro ni pracující (projektanti jednotlivých profesí) mohli vycházet a patrně v nějaké míře i těžit z výsledků práce stěžovatele (bez ohledu na to, v jakém konkrétním parametru tato byla či nebyla vadná), ale mezi touto úvahou a prokázáním vzniku nároku na vydání bezdůvodného obohacení (právě) u vedlejší účastnice je značný prostor, který nelze snadno překlenout jen zjištěním toho, že profesní projekty pravděpodobně vycházejí z řešení stavební části rodinného domu původně navrženého stěžovatelem. Z napadených rozhodnutí ani ústavní stížnosti např. neplyne, že by mělo být zjištěno, že vedlejší účastnice ostatním na (celé) zakázce participujícím projektantům zaplatila nižší odměny, než jaké by jim jinak měla zaplatit nebýt projektu stěžovatele. V podrobnostech pak Ústavní soud k věcným námitkám stěžovatele odkazuje na zejména na body 11 až 13 odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud stěžovatel namítá, že mu byl právní názor odvolacího soudu částečně korigující právní názor soudu prvního stupně sdělen až v průběhu jednání před odvolacím soudem, pak lze uvést, že jde o zákonný a standardní postup, který nezakládá tzv. překvapivé rozhodnutí. Ústavnímu soudu vlastně ani není zřejmé, kdy jindy by se tak (dle stěžovatele správně) mělo stát. Pakliže byl stěžovatel během odvolacího řízení zastoupen advokátem, tím spíše nelze v daném postupu spatřovat žádné nedovolené zvýhodnění vedlejší účastnice "vytvářením tlaku na bezprostřední reakci", když žalující strana jistě měla možnost požádat soud o přerušení jednání za účelem porady advokáta s klientem a zvážení dalších procesních kroků (doplnění skutkových tvrzení, důkazních návrhů či právní argumentace). Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele nepovažuje jednání před odvolacím soudem za "konec" odvolacího řízení, nýbrž za jeho ústřední fázi (pakliže tedy odvolací soud nerozhoduje bez nařízení jednání). Z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí neplynou žádné jiné důvody, které by měly nasvědčovat možnému porušení principů spravedlivého procesu v neprospěch stěžovatele.
8. Ústavní soud tedy shrnuje, že obecné soudy se projednávanou věcí řádně zabývaly a dosažené závěry odpovídajícím způsobem odůvodnily. Ústavní soud nezjistil, že by si soudy při vydání napadených rozhodnutí počínaly způsobem, který by přesáhl meze, které lze označit za ústavně konformní. Napadená rozhodnutí nejsou zatížena ústavněprávně relevantní aplikační či interpretační libovůlí. Napadená rozhodnutí nezasáhla do stěžovatelova práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani do zásady rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu