ECLI:CZ:US:2022:2.US.2686.21.1
sp. zn. II. ÚS 2686/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného Mgr. Evou Doložílkovou, LL.M., advokátkou sídlem Slepá 85, Šestajovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. července 2021 č. j. 8 Afs 155/2019-46, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2019 č. j. 43 Af 7/2018-39, a proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 6. prosince 2017 č. j. 52302/17/5200-10421-709494, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V záhlaví uvedeným rozhodnutím Odvolací finanční ředitelství změnilo rozhodnutí prvostupňového správce daně tak, že se stěžovateli vyměřuje za zdaňovací období roku 2016 daň ve výši 85 200 Kč, daňová ztráta ve výši 0 Kč a daňový bonus podle §35c zákona o daních z příjmů ve výši 0 Kč a bylo mu uloženo zaplatit kladný rozdíl mezi vyměřenou daní a daní tvrzenou v daňovém přiznání ve výši 23 304 Kč. Napadené rozhodnutí Odvolací finanční ředitelství odůvodnilo tím, že stěžovatel neměl nárok na daňové zvýhodnění na vyživované dítě dle ustanovení §35c odst. 1 zákona o daních z příjmů a slevu za umístění dítěte dle §35ba odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů, neboť u něj nebyla splněna podmínka společně hospodařící domácnosti s vyživovaným dítětem, a to ve vztahu k jeho nezletilé dceři, která byla rozhodnutím soudu svěřena do péče matky. Následně stěžovatel podal proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") žalobu, která byla v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodná zamítnuta. Krajský soud shodně se správcem daně byl toho názoru, že zákon o daních z příjmů vychází z příslušnosti dítěte k jedné společně hospodařící domácnosti a souběžnou existenci více domácností jednoho dítěte nepředpokládá a neřeší. Následně podanou kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou zamítl, neboť konstatoval, že závěr krajského soudu - že stěžovatel nemá právo na slevu za umístění a na daňové zvýhodnění na vyživované dítě, protože s ním nezletilá dcera nežila ve společné hospodařící domácnosti - je správný.
II.
3. Stěžovatel je přesvědčen, že zákon o daních z příjmů nevylučuje, aby dítě bylo členem společně hospodařící domácnosti obou rodičů, kteří společně nežijí. Nesouhlasí tak se závěrem Nejvyššího správního soudu, podle kterého pro účely uplatnění slevy za umístění a daňového zvýhodnění může být vyživované dítě členem pouze jedné společně hospodařící domácnosti. Uvedený závěr Nejvyššího správního soudu označuje za výklad právní normy v rozporu se zákonem. Podle stěžovatele totiž výklad právní normy zakotvující podmínky pro uplatnění daňového zvýhodnění je jasný a neposkytuje prostor pro kladení dalších podpůrných, upřesňujících či dodatečných podmínek.
4. Stěžovatel v této souvislosti tvrdí, že stěžejním argumentem Nejvyššího správního soudu k jeho závěru je obava ze znevýhodnění či dokonce diskriminace tzv. úplných rodin a odkazuje přitom na bod 35. odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Podle stěžovatele však nelze na základě příslušné právní úpravy takové morální upřednostnění tzv. úplné rodiny činit. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by uplatněním daňového zvýhodnění "dvakrát" u dětí rozvedených rodičů byly jakkoliv poškozeny zájmy tzv. úplných rodin.
5. Stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu dále vytýká, že svůj závěr opřel o určité skutkové předpoklady (opět zejména bod 35. odůvodnění napadeného rozsudku), jejichž správnost a zakotvení v realitě však nezaložil na konkrétních zjištěních či dokazování a ani jinak je neověřil. Jde jednak o tvrzení, že dítě zpravidla navštěvuje jedno a totéž předškolní zařízení po dobu jeho pobytu u obou rodičů. Přitom ani v případě stěžovatele uvedené neplatí a jeho nezletilá dcera navštěvuje dvě mateřské školy, jak v místě bydliště matky, tak i otce. Dalším podle stěžovatele mylným předpokladem Nejvyššího správního soudu je jeho představa o tom, jak funguje ekonomická stránka péče o děti, které jsou členy samostatných společně hospodařících domácností obou rodičů. Velmi často má takové dítě plnohodnotné zázemí u obou rodičů.
6. Odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je podle stěžovatele rovněž na některých místech nejasné a vnitřně rozporné. Na jednu stranu Nejvyšší správní soud vylučuje, aby bylo dítě pro účely daňového zvýhodnění posuzováno jako součást dvou společně hospodařících domácností a na stranu druhou v případě střídavé a společné péče Nejvyšší správní soud připouští možnost, aby uplatnění daného daňového zvýhodnění bylo určeno dohodou rodičů nebo dokonce rozhodováním správce daně, který ale nevede řízení ve vztahu ke dvěma daňovým subjektům v rámci spojeného řízení. Nejvyšší správní soud přitom připouští, že podmínky společně hospodařící domácnosti mohou být splněny ve vztahu k oběma rodičům.
7. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel dodává, že jím preferovaný výklad předmětné právní úpravy neznamená bezbřehé zdvojování daňového zvýhodnění u každého dítěte, jehož rodiče spolu nežijí ve společné domácnosti.
III.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
9. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
10. Těžištěm sporu, jak jej identifikovali také správní soudy i sám stěžovatel, je otázka, zda měl stěžovatel právo na uplatnění slevy na dani za umístění a daňového zvýhodnění ve vztahu ke své nezletilé dceři, která byla rozhodnutím soudu svěřena do péče její matky, přičemž pro vyřešení této otázky je klíčový výklad pojmu "společně hospodařící domácnosti" podle §21e odst. 4 zákona o daních z příjmů.
11. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se u Ústavního soudu domáhá přehodnocení právních závěrů správních soudů. Pokračuje dále v polemice se správními soudy, a především opakuje a rozvádí obdobné argumenty, se kterými se již správní soudy dostatečně vypořádaly. K uvedenému Ústavní soud připomíná, že interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou zásadně samostatnou záležitostí soudů obecných. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu tedy nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva; ve smyslu §12 soudního řádu správního je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování především povolán.
12. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli, že by výklad předmětné právní úpravy byl "zcela jasný a jednoznačný" v tom smyslu, že by pouze jediný připadal v úvahu. Jedna z podmínek pro uplatnění slevy na dani za umístění a daňového zvýhodnění za dítě je v daném případě situována na interpretaci pojmu - "společně hospodařící domácnost", což z povahy věci vytváří pro rozhodující soud potažmo správní orgán určitý prostor pro jeho výklad, resp. výklad hledisek, kterými je tento pojem v zákoně definován. To současně implikuje i určité zúžení prostoru pro hodnocení jeho rozhodnutí z pozic věcné správnosti, a tím spíše pak z hledisek "správnosti" ústavněprávní.
13. Výjimku v obecné rovině představují situace, kdy interpretace podústavního práva, již soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně koliduje s všeobecně (konsensuálně) akceptovaným chápáním dotčených právních institutů, event. představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (čímž činí na jeho základě vydané rozhodnutí nepředvídatelným excesem), případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění. Takto formulované podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci však splněny nejsou.
14. Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli, že jazykový výklad dané právní úpravy nasvědčuje spíše tomu, že zákon o daních z příjmů umožňuje být členem více než jedné společné hospodařící domácnosti. Nicméně Nejvyšší správní soud nezůstal toliko u jazykového výkladu, nýbrž dále na základě zejména výkladu historického a teleologického dospěl k závěru, že dítě může být pro účely dané právní úpravy členem pouze jedné společně hospodařící domácnosti. K tomu Ústavní soud připomíná, že z jeho ustálené judikatury vyplývá, že jazykový výklad - sám o sobě - nemusí být dostačující. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že "jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.)" - (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 aj.).
15. Namítá-li stěžovatel, že Nejvyšší správní soud "morálně upřednostňuje tzv. úplné rodiny", brojí tím stěžovatel v podstatě právě proti teleologickému výkladu příslušné právní úpravy, resp. úvahám Nejvyššího správního soudu nad účelem a smyslem slevy za umístění a daňové zvýhodnění na vyživované dítě.
16. Po seznámení se s danou argumentací prostřednictvím teleologického výkladu Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud adekvátně, dostatečným způsobem, jakož i na racionální a logické základně, odůvodnil svůj závěr, že příslušné daňové výhody může uplatnit vždy pouze jeden z rodičů bez ohledu na to, zda rodiče spolu žijí nebo nežijí ve společně hospodařící domácnosti. Na relativně obsáhlé odůvodnění Nejvyššího správního soudu lze uspokojivě odkázat; přinejmenším platí - a to je v kontextu ústavněprávního přezkumu významné - že rozhodné právní názory jsou obhajitelné, a naopak významné není, že jim lze oponovat.
17. Namítá-li stěžovatel nepravdivost některých skutkových předpokladů Nejvyššího správního soudu, Ústavní soud upozorňuje, že i Nejvyšší správní soud si je v odůvodnění napadeného rozsudku vědom, že v některých takových případech dítě navštěvuje více než jedno předškolní zařízení a na žádném místě nepopírá, že dítě mívá plnohodnotné zázemí u obou rodičů. Nejvyšší správní soud nicméně vychází z toho, že nelze říci, že by náklady rodičů v takových případech byly dvojnásobné oproti úplným rodinám (po dobu pobytu dítěte u druhého z rodičů klesají náklady na stravu dítěte jednomu z rodičů, náklady za umístění dítěte v předškolním zařízení se oběma rodičům buď poměrně, nebo alespoň částečně sníží v rozsahu, ve kterém v daném měsíci bude dítě navštěvovat druhé předškolní zařízení - bod 35. napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu), v rámci kterých mohou být daňové výhody uplatněny pouze jednou.
18. Ústavní soud k uvedenému opakuje, že z hlediska posouzení ústavnosti není samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež správní soudy a potažmo správní orgány pokládaly při daném výkladu za určující, může být hodnocen též odlišně, jak ostatně činí i stěžovatel svými námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1887/09 ze dne 31. 3. 2011). Nadto, jak Nejvyšší správní soud s odkazem na judikaturu Ústavního soudu v napadeném rozsudku připomněl, daňová úprava nemusí být vždy zcela racionální (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 29/08) a je na zákonodárci, aby upravil zákon o daních z příjmů tak, aby více odpovídal různorodosti životních situací v případě neúplných rodin (bod 39. rozsudku Nejvyššího správního soudu).
19. S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu