ECLI:CZ:US:2022:2.US.2695.21.1
sp. zn. II. ÚS 2695/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Martinem Zástěrou, advokátem AZ LEGAL, advokátní kancelář, s.r.o., se sídlem Radhošťská 1942/2, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2021 č. j. 24 Cdo 1071/2021-274, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2020 č. j. 28 Co 102/2020-226 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. listopadu 2019 č. j. 46 C 531/2018-172, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 4. října 2021 navrhl stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 2 Listiny a na vlastnictví majetku a jeho ochranu dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel byl v postavení žalobce účastníkem civilního řízení vedeném proti Nadaci X (dále jen "vedlejší účastnice"), v němž se žalobou domáhal určení, že v roce 2015 zesnulá A. M. (dále jen "zůstavitelka") je vlastníkem v žalobě specifikovaného pozemku v k.ú. Vinohrady, obec P., jehož součástí je stavba budovy užívané jako bytový dům. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "soud prvního stupně") určovací žalobu napadeným rozsudkem zamítl a přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně u stěžovatele shledal naléhavý právní zájem na podání žaloby, když stěžovatel měl být povolán za dědice zůstavitelky závětí jí sepsanou v roce 2000, přičemž však v daném dědickém řízení s ním nakonec nebylo jednáno jako s účastníkem z důvodu, že majetek, k jehož dědění byl žalobce závětí původně povolán, již v době smrti zůstavitelky nebyl v jejím vlastnictví. Soud prvního stupně dospěl v této souvislosti k závěru, že stěžovatel nemá jinou zákonnou možnost, jak se domáhat svých práv, než podáním dané žaloby na určení, že zůstavitelka je vlastníkem dané nemovitosti (a že tato tedy spadá do dědictví). Skutkový základ sporu pak spočíval dle zjištění soudu prvního stupně v následujícím. V roce 2012 byla zůstavitelka (ještě jako vlastník dané nemovitosti) z důvodu těžké demence zbavena soudem způsobilosti k právním úkonům. V roce 2013 jí byl jako opatrovník ustanoven její bratranec pan L. M. (dále jen "opatrovník"). Opatrovník v zastoupení zůstavitelky následně ještě v roce 2013 založil vedlejší účastnici (jakožto nadaci, vůči níž tedy zůstavitelka byla v pozici zakladatelky) a danou nemovitost vložil do jejího nadačního jmění ve formě nepeněžitého majetkového vkladu. Tato právní jednání byla pravomocně schválena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. října 2013 sp. zn. 28 P 62/2012 (dále jen "rozsudek o schválení úkonů"). Stěžovatel v žalobě tvrdil neplatnost rozsudku o schválení úkonů pro rozpor s dobrými mravy. Soud prvního stupně dospěl v napadeném rozsudku (stručně řečeno) k právnímu závěru, že pravomocným rozsudkem o schválení úkonů je vázán ve smyslu §135 odst. 2 ve spojení s §159a odst. 3 o. s. ř. a nepřísluší mu jej přezkoumávat. Na zřízení vedlejší účastnice a vložení dané nemovitosti do jejího nadačního jmění je nutno pohlížet jako by jej učinila přímo zůstavitelka za života. I pořizovatel závěti, kterou již bylo ve prospěch určitého obmyšleného testováno, může do konce svého života s daným majetkem volně nakládat. Pokud zřízení vedlejší účastnice a vložení dané nemovitosti do jejího nadačního jmění byly rozsudkem o schválení úkonů opatrovnickým soudem shledány za jednání v zájmu zůstavitelky, došlo k přechodu vlastnického práva k nemovitosti na vedlejší účastnici po právu. K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem tak, že prvostupňový rozsudek v meritorním výroku jako věcně správný potvrdil, změnil jeho nákladový výrok co do výše náhrady nákladů řízení a přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením věci. Tvrzení stěžovatele o údajném zištném jednání opatrovníka označil odvolací soud za spekulativní a nepodložená s tím, že skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, svědčí o naprostém opaku. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen "dovolací soud"). Dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné postupem dle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť shledal, že napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí na řešení dovolatelem zformulovaných právních otázek, tj. zda opatrovníkem učiněné (tehdy) předmětné právní úkony směřovaly k jeho obohacení či k vyvedení dotčeného majetku zůstavitelky (formou vložení tohoto majetku) do nadačního jmění vedlejší účastnice. Nadto dle názoru dovolacího soudu stěžovatel v dovolání vychází ze skutkových tvrzení, která jsou odlišná od skutkových zjištění, z nichž při rozhodování vycházel v souladu se soudem prvního stupně i odvolací soud.
4. Stěžovatel se ve stížnosti dovolává primárně práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu. Stížnost je věcně založena na argumentech neústavního výkladu procesních norem týkajících se závaznosti soudního rozhodnutí vydaném v občanském soudním řízení opatrovnickým soudem. Stěžovatel brojí proti závěru, který vyslovily všechny ve věci rozhodujících obecné soudy o tom, že (zde citována formulace z napadeného usnesení dovolacího soudu) "...došlo-li pravomocně soudem ke schválení předmětného právního úkonu týkajícího se nemovitého majetku za osobu (tehdy) omezenou ve způsobilosti k právním úkonům, je - s přihlédnutím k §135 odst. 2 a §159a odst. 3 o. s. ř. - objektivně vyloučeno, aby v (následně závětním dědicem zaktivizovaném) řízení o určení, že tentýž nemovitý majetek byl ke dni smrti ve vlastnictví zůstavitele (poznámka dovolacího soudu: v posuzované věci žalobce žalobní petit sice zformuloval poněkud odlišně, nicméně na podstatě věci to již ničeho nemění), byla jako předběžná posuzována otázka platnosti takového majetkoprávního úkonu či snad podmínek pro schválení tohoto právního úkonu za osobu (tehdy) omezenou ve způsobilosti k právním úkonům." Tento výklad je dle názoru stěžovatele neústavní, neboť stěžovatel nebyl účastníkem řízení o schválení právního jednání opatrovnickým soudem a neměl tak žádnou možnost (zejm. svými tvrzeními či důkazními návrhy) aktivně ovlivnit jeho výsledek, přestože se jeho důsledky promítají do jeho majetkoprávní sféry. Dle stěžovatele měly obecné soudy platnost zřízení vedlejší účastnice opatrovníkem za zůstavitelku a vložení dané nemovitostí do nadačního jmění vedlejší účastnice (znovu) v reakci na jeho argumentaci posoudit jako předběžnou otázku v řízení o určovací žalobě stěžovatele a tyto své závěry řádně odůvodnit. A bylo by to právě posouzení této předběžné otázky, které by bývalo mělo dle stěžovatele pro "předmět sporu a jeho výsledek zcela zásadní vliv". Tím, že tak obecné soudy neučinily, resp. že při této úvaze postupovaly nedovoleně formalistickým způsobem a bez dostatečného zohlednění možných zásahů do základních práv stěžovatele, mu upřely "samotné věcné projednání jeho nároku" a navíc legalizovaly obejití skutečné poslední vůle zůstavitelky opatrovníkem. Následkem tohoto údajně neústavního výkladu procesních norem mělo pak dojít rovněž k zásahu do stěžovatelova ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, neboť měl jako závětní dědic "legitimní očekávání, že nabyde vlastnické právo" k dané nemovitosti právě v rámci dědictví po zůstavitelce.
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s obsahem napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího. Jak Ústavní soud zdůrazňuje téměř v každém svém rozhodnutí, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem není pokračováním civilního řízení před obecnými soudy, ale zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem. Referenčním kritériem pro případný kasační zásah Ústavního soudu není nesprávnost nebo nezákonnost daného rozhodnutí, opatření či jiného zásahu orgánu veřejné moci, nýbrž až jeho neústavnost ve formě zjištěného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. Stížnost stěžovatele je založena na polemice s právními závěry všech ve věci rozhodujících obecných soudů o nemožnosti znovuotevření přezkumu jak platnosti právního jednání (dříve právního úkonu) učiněného opatrovníkem v postavení zákonného zástupce za nesvéprávnou osobu (dříve osobu omezenou či zbavenou způsobilosti k právním úkonům), pokud toto jednání již jednou bylo pravomocně opatrovnickým soudem schváleno, tak přezkumu podmínek samotného soudního schvalování takového úkonu. Ústavní soud konstantně judikuje, že výklad a aplikace běžných zákonů je především úkolem obecných soudů v čele s dovolacím soudem, neboť tato rozhodovací činnost zásadně nevykazuje ústavněprávní dimenzi [k tomu srov. např. nález ze dne 3. září 2012 zn. IV. ÚS 2372/11 (N 146/66 SbNU 219), nález ze dne 22. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357), nebo nález ze dne 29. září 2010 sp. zn. I. ÚS 1052/10 (N 206/58 SbNU 857); vše dostupné též na http://nalus.usoud.cz]. Ústavnímu soudu tak zpravidla nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález ze dne 21. května 2008 sp. zn. I. ÚS 1056/07 (N 94/49 SbNU 409, nález ze dne 3. května 2006 sp. zn. I. ÚS 351/05 (N 94/41 SbNU 253), nebo nález ze dne 21. března 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647)]. Ústavní soud však rovněž opakovaně vyslovil, že pokud při interpretaci (popř. aplikaci) podústavního práva obecnými soudy dojde k takovému excesu, který svoji s intenzitou představuje zásah do určitého základního práva či svobody, je dán podklad pro jeho kasační zásah v rámci ústavního přezkumu. Ústavní soud při posuzování excesu použití podústavního práva klade důraz na intenzitu pochybení při rozhodování obecných soudů a závažnosti následků (materiálního) porušení základního práva či svobody - k tomu srov. např. nález ze dne 1. června 2020 sp. zn. II. ÚS 3845/19, zejm. body 21 až 23 a další prejudikaturu tam citovanou.
8. V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že k žádnému (ústavně) nepřijatelnému interpretačnímu či aplikačnímu excesu v projednávané věci nedošlo a že výklad a aplikaci zákona provedené obecnými soudy je na místě respektovat. Závěry obecných soudů předně svědčí principu ochrany právní jistoty, který je jedním ze základních předpokladů materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Úvaha, že by dědicové, popř. osoby přicházející v úvahu jako případní dědicové, měli být oprávněni z důvodu (jakkoli legitimního) tvrzeného očekávání dědické sukcese dosáhnout nového posouzení platnosti úkonů opatrovníka zůstavitele již jednou opatrovnickým soudem pravomocně schválených, by s tímto principem byla v hrubém rozporu. Na danou opatrovnickou dispozici s majetkem opatrovance se v právním styku spoléhá celá řada třetích osob, které vychází z předpokladu její platnosti. Tato důvěra v (nově) soudně schválené majetkové uspořádání dle názoru Ústavního soudu převažuje nad případným očekáváním osob spoléhajících se na pokračování trvání (dřívějších) majetkových poměrů na straně opatrovance. Úvahy stěžovatele pak nejsou opodstatněny ani věcně, neboť nelze akceptovat premisu, z níž stěžovatel patrně vychází, že by (celý) obsah poslední vůle zůstavitelky projevený v její závěti měl (nutně) zůstat ve svém důsledku nedotčen pozdějšími dispozicemi s jejím majetkem. Jak uvedly již obecné soudy: na jednání opatrovníka je nutno pohlížet jako by jej učinila přímo zůstavitelka, která měla i s věcmi, ohledně nichž testovala v závěti, možnost do konce svého života svobodně nakládat. Pořizovatel závěti není jejím obsahem v dispozičních právech ohledně svého majetku omezen. Dle názoru Ústavního soudu by pak výklad předestřený stěžovatelem mohl při jeho zobecnění vést až k absurdním důsledkům, kdy by dědicové měli být schopni znovuotevírat právní věci již vyřešené za života zůstavitelů v pravomocně ukončených soudních řízeních, v nichž jako účastníci vystupovali zůstavitelé (nikoli tedy ještě "budoucí" dědicové) s argumentací, že v důsledku rozhodnutí vydaného v daném soudním řízení nezdědili majetek, jenž nebýt onoho rozhodnutí zdědit měli (či mohli), pokud by se jim bývalo při hájení či prosazování takto ušlého nároku dostalo práv účastníků řízení. Takový stav by se Ústavnímu soudu jevil jako neudržitelný a (přinejmenším nepřímo) obcházející překážku rei iudicatae skrze předběžné otázky, které by se ale svým obsahem či podstatou kryly s merity již rozhodnutých věcí.
9. Nadto musí Ústavní soud konstatovat, že ačkoli se sám konkrétními okolnostmi případu nijak podrobněji (a procesně relevantně) nezaobíral, nejeví se mu především po prostudování bodu 5 napadeného rozsudku soudu prvního stupně (který se týkal celkových skutkových závěrů soudu), stěžovatelova verze věci prezentovaná v ústavní stížnosti včetně popisu subjektivní stránky jednání jednotlivých aktérů tak jednoznačně. Jak kupříkladu plyne z uvedeného bodu rozsudku, opatrovnický soud v reakci na inciativu stěžovatele ucházejícího se vedle pana L. M. rovněž o funkci opatrovníka stěžovatelky vyložil, proč jej z důvodu jeho minulého počínání při správě záležitostí zůstavitelky nepovažoval za osobu vhodnou pro výkon této funkce. V rámci dědického řízení po zůstavitelce pak bylo předloženo celkem šest závětí. Je zjevné, že vztahové a další souvislosti celé věci byly výrazně komplikovanější a fakt, že v dané věci šlo v konečném efektu o kontrolu a potažmo i vlastnictví nemovitého majetku značné hodnoty, patrně hrál ve věci nezanedbatelnou roli.
10. Ústavní soud tedy shrnuje, že nezjistil, že by si soudy při vydání napadených rozhodnutí počínaly způsobem, který by přesáhl meze, které lze označit za ústavně konformní. Obecné soudy se projednávanou věcí v potřebné míře zabývaly a dosažené závěry odpovídajícím způsobem odůvodnily. Napadená rozhodnutí nejsou výrazem soudní libovůle ani nepředstavují žádný myšlenkový či argumentační exces. Ustanovení §135 odst. 2 ve spojení s §159a odst. 3 o. s. ř. byla v dané věci aplikována adekvátně. Napadená rozhodnutí tudíž nezasáhla do stěžovatelových práv na spravedlivý proces či soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny). K tvrzenému zásahu do práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny, Ústavní soud uvádí, že pokud neshledal porušení ústavně zaručených práv procesní povahy, nelze uvažovat ani o porušení (povahou substantivního) práva na vlastnictví majetku, které by mohlo v úvahu přicházet až jako konsekvence případně nespravedlivého soudního řízení nebo při odepření spravedlnosti s negativním dopadem do majetkové sféry stěžovatele. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu