ECLI:CZ:US:2022:2.US.2772.21.1
sp. zn. II. ÚS 2772/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Šedkové, zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2021 č. j. 25 Cdo 2387/2020-161 v části, jíž se dovolání odmítá, s návrhem na zrušení §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Podstata ústavní stížnosti, průběh po ní následujícího řízení před obecným soudem a dohoda o narovnání mezi účastníky sporu
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení té části v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu, jíž bylo její dovolání odmítnuto. Měla zato, že odmítavým výrokem bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhovala zrušení §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka (dále též "žalobkyně") domáhala náhrady újmy z ublížení na zdraví, jež jí vznikla úrazem způsobeným nerovností podlahy v prostorách nákupní galerie Atrium v Praze dne 31. 10. 2016. Stěžovatelka uplatnila, pokaždé s úrokem z prodlení, nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v částce 22 182 Kč, nárok na náhradu nákladů spojených s péčí o zdraví (nákladů léčení) ve výši 6 414 Kč a dále nárok na náhradu za bolest ve výši 22 497 Kč. Požadovala též odškodnění ztížení společenského uplatnění ve výši 203 016 Kč a náhradu za nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím, tedy nároky podřaditelné pod §2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z.").
3. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu stěžovatelky zamítl v celém rozsahu, neboť dovodil, že žalovaná Charles Square Center s. r. o. splnila na místě samém jako provozovatel nákupní galerie svou prevenční povinnost při označení nerovnosti podlahy. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozsudek nalézacího soudu potvrdil a ztotožnil se též s jeho právním posouzením věci.
4. Nejvyšší soud, jenž posléze věc meritorně projednal v řízení o dovolání stěžovatelky, rozhodl jedním výrokem rozsudku ze dne 24. 6. 2021 č. j. 25 Cdo 2387/2020-161 současně o všech pěti výše označených nárocích, jejichž přezkum byl dovolatelkou žádán.
5. V první části výroku zrušil rozsudky soudů obou stupňů co do částky celkem 403 016 Kč s příslušenstvím (součet nároků na náhradu ztížení společenského uplatnění a na náhradu nemajetkové újmy) a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že soudy nalézací i odvolací zatížily řízení podstatnou vadou, neboť vycházely při zjištění o označení nerovnosti podlahy jen z fotodokumentace, pořízené žalovanou následujícího dne po úraze žalobkyně, a odmítly provést důkaz výpovědí přímé svědkyně události. Dospěly tedy k nesprávnému názoru z hlediska splnění prevenční povinnosti žalovanou podle §2900 o. z.
6. Ve druhé části výroku rozsudku Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl a jako důvod uvedl, že zbylé žalobkyní uplatněné nároky, a to nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v důsledku úrazu (dále též souhrnně nárok na "ušlý výdělek"), nárok na bolestné a nárok na náhradu nákladů léčení, nepřesahují každý jednotlivě částku 50 000 Kč, a dovolání proti všem třem proto není přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejde navíc ani o vztahy pracovněprávní či ze spotřebitelské smlouvy, spadající pod výluku z peněžního limitu podle téhož ustanovení.
7. Řízení před obecnými soudy tedy pokračovalo; jeho předmětem zůstaly dva nároky na náhradu škody na zdraví se zpochybněným skutkovým i právním základem, zatímco ve vztahu ke zbývajícím třem nárokům zůstal potvrzující rozsudek odvolacího soudu (opřený o dosavadní skutkový i právní základ věci) pravomocný.
8. Stěžovatelka tedy v ústavní stížnosti brojila proti odmítavému výroku rozsudku Nejvyššího soudu. Namítla, že jí byla, v důsledku aplikace §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolacím soudem, odepřena spravedlnost. Nemohla se domoci zrušení rozsudků nižších instancí ve vztahu ke třem z pěti nároků; částka 50 000 Kč tu podle ní vytváří protiústavní překážku. V ústavní stížnosti byl podrobně popsán právní stav věci a připouští se, včetně citací relevantních judikátů, že aplikace předmětného ustanovení o. s. ř. se vyvíjí ve směru nyní sledovaném dovolací instancí. Stěžovatelka však pokládala výklad §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za nerozumný a navrhla Ústavnímu soudu, aby zrušil celé ustanovení pro jeho ústavněprávní deficit.
9. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že do ústavně chráněných práv stěžovatelky zasaženo nebylo a jeho postup ohledně napadené výrokové části rozsudku byl zcela v souladu s již ustálenou judikaturou. Připojil výčet usnesení Ústavního soudu, jež podle jeho názoru podporují koncept rozlišení jednotlivých dílčích nároků na odškodnění újmy na zdraví z hlediska přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, popřípadě zamítl.
10. Stěžovatelka v replice ze dne 20. 1. 2022 zdůraznila nespravedlnost, uplatnila-li pět nároků vycházejících z jednoho úrazu, a v důsledku odmítnutí části dovolání nemůže ohledně tří z nich v řízení pokračovat. Přitom dovolací soud konstatoval, že nižší soudy při dokazování pochybily.
11. Posléze ještě stěžovatelka prostřednictvím svého advokáta ústavní stížnost doplnila podáním ze dne 7. 3. 2022, k němuž připojila kopii svého dovolání.
12. K výzvě Ústavního soudu sdělil dne 19. 4. 2022 právní zástupce stěžovatelky Mgr. Ing. Stanovský, že dává Ústavnímu soudu na vědomí, že ve věci v části, v níž došlo k prolomení právní moci ze strany Nejvyššího soudu, proběhlo dne 14. 12. 2021 jednání Obvodního soudu pro Prahu 2, které bylo odročeno. Poté dne 4. 3. 2022 bylo usnesením téhož soudu č. j. 18 C 162/2017-193 řízení zastaveno po zpětvzetí žaloby stěžovatelkou.
13. Konkrétním důvodem zastavení řízení bylo uzavření mimosoudní dohody mezi stěžovatelkou a žalovanou obchodní korporací. Z odůvodnění usnesení plyne, že v řízení o náhradu škody na zdraví, vedeném o zaplacení částky 403 016 Kč s příslušenstvím proti žalované obchodní korporaci, byla uzavřena dohoda o narovnání. Žalobkyně proto vzala podáním ze dne 11. 2. 2022 svou žalobu v celém rozsahu zpět.
14. Ústavní soud poté vyzval právního zástupce stěžovatelky, aby vysvětlil svůj procesní postup klientky ve vztahu k ústavní stížnosti a zejména objasnil, jaký je obsah a dopad sjednané dohody vůči předmětu ústavní stížnosti (o dalších třech nárocích).
15. Právní zástupce stěžovatelky odpověděl dne 12. 5. 2022. Sdělil Ústavnímu soudu stěžovatelčino stanovisko k významu ústavní stížnosti, na níž tato trvá. Přiložil kopii předmětné dohody o narovnání.
16. Podle stanoviska stěžovatelky je pro ni rozhodnutí Ústavního soudu podstatné, nikoli snad akademické či iluzorní. V případě procesního úspěchu by došlo k potvrzení jejího správného postupu ve věci. Stěžovatelka se řízení před obecnými soudy aktivně účastnila, brala věc velmi osobně a považovala postup obecných soudů za dehonestující. Je proto pro ni podstatné, aby bylo konstatováno, že vymáhala správně a spravedlivě všechny své nároky. Otázku důsledků dohody o narovnání s protistranou považuje v těchto souvislostech "za podružnou".
17. Z připojené kopie dohody o narovnání ze dne se, vedle způsobu narovnání vyplacením určité peněžité částky, zjišťuje znění bodu 4.4.5. V něm se uvádí následující: " žalobkyně se dále zavazuje, že v případě, kdyby Ústavní soud ve věci sp. zn. II. ÚS 2772/21 zrušil žalobkyní napadený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2021 č. j. 25 Cdo 2387/2020-161 v části, v níž bylo dovolání žalobkyně odmítnuto (...), je žalobkyně povinna v této části žalobu v plném rozsahu zpět do 5 dnů od doručení takového rozhodnutí (...), přičemž obě strany se zavazují nepožadovat v takovém případě po sobě náhradu nákladů řízení". Smysl citované pasáže dohody o narovnání je zřejmý a právním zástupcem stěžovatelky ve vyjádření Ústavnímu soudu potvrzený: stěžovatelka zahrnula do dohody o narovnání s protistranou všechny své nároky a pro případ kasačního nálezu Ústavního soudu v její prospěch by v následném řízení před obecnými soudy vzala žalobu zpět.
II.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána právně zastoupenou stěžovatelkou a splněny byly též její formální náležitosti podle §29 až 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud je příslušný k projednání ústavní stížnosti a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost byla podána v otevřené zákonné dvouměsíční lhůtě od doručení rozsudku dovolacího soudu (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a je záhodno dodat, že Ústavní soud tu z hlediska počátku běhu lhůty akcentuje oprávnění stěžovatele žádat ústavní přezkum procesní otázky (přípustnost dovolání), na níž je závislý přístup k dovolacímu soudu a o níž právě dovolací soud rozhodl (v detailech k tomu např. nález ze dne 8. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1922/20 a k důsledkům souběhu ústavní stížnosti do nepřipuštění dovolání a do merita věci viz usnesení ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 79/19, body 8-13).
19. Po zjištění, že účastníci uzavřeli dohodu o narovnání s bezprostředními účinky na předmět ústavní stížnosti (tedy nejen na dva nároky, o nichž řízení znovu otevřel Nejvyšší soud, ale i na tři zbylé, ohledně nichž podala ústavní stížnost), však vyvstala otázka opodstatněnosti této stížnosti - zejména když stěžovatelka nevzala po dohodě o narovnání svou stížnost zpět.
20. Při rozhodování o ústavních stížnostech je Ústavní soud oprávněn v případě, že ústavní stížnosti vyhoví, napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit. V určitých případech však může nastat situace, za níž se spor stává čistě "akademickým". Praxe Ústavního soudu se staví k rozhodování v takové věci odmítavě. Absentuje zde totiž bezprostředně přítomný zásah do základního (ale i podústavního) práva, jež by mohl mít vliv na právní poměry stěžovatele. Jinak vyjádřeno, je-li namítáno porušení základního práva, musí být takové porušení rozhodnutím Ústavního soudu odstranitelné (viz např. usnesení ze dne 2. 8. 2005 sp. zn. I. ÚS 432/04 nebo usnesení ze dne 19. 10. 2021 sp. zn. II. ÚS 1456/20, body 17-19).
21. V nyní posuzované věci Ústavnímu soudu neumožňují důsledky dohody o narovnání, sjednané účastníky civilního sporu, využít své pravomoci. I když by byl rozsudek Nejvyššího soudu v napadené části zrušen, civilní řízení by bylo následně v tomto (zbylém) rozsahu zastaveno, neboť se stěžovatelka k tomu v předmětné dohodě zavázala.
22. V pořadí výkladových a aplikačních principů Evropského soudu pro lidská práva stojí na prvním místě postulát efektivity ochrany lidských práv. Tato ochrana musí být poskytována tak, aby zaručovala práva "praktická a účinná", nikoli práva "teoretická a iluzorní". K formulaci doktríny tu došlo explicitně ve věcech Airey proti Irsku, rozsudek ze dne 9. 10. 1979, č. 6289/73, §24 a Artico proti Itálii, rozsudek ze dne 13. 5. 1980, č. 6694/74, §33 (blíže Kosař, D. in Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 77, 78).
23. Oproti těmto postulátům se stěžovatelka stále domáhá rozhodnutí Ústavního soudu o nárocích, které se již staly předmětem konsensuálního narovnání, a řízení o nich bylo nejen již dříve pravomocně skončeno po odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, ale i nyní z její vůle zastaveno s účinky rei iudicatae.
24. Toto usilování je i z hlediska procesní etiky kontroverzní minimálně ze dvou důvodů. Za prvé, stěžovatelka "spoléhá" na ochotu Ústavního soudu jí vyhovět v řízení o zásadní právní otázce, ač by mohl v její věci - oproti konstantní judikatuře dovolacího soudu - Ústavní soud postavit již nikoli "živé", ale jen kondicionální argumenty. Za druhé, postup právního zástupce (zajisté přičitatelný zastoupené stěžovatelce) se vyznačuje - namísto žádoucího zpětvzetí ústavní stížnosti - opakovaným neuváděním zcela zásadní skutečnosti, jíž bylo sjednané narovnání všech sporných nároků mezi účastníky civilního sporu. Zatímco dohoda o narovnání nabyla účinnost dne 10. 2. 2022, následujícího dne vzala žalobkyně svou žalobu zpět a dne 4. 3. 2022 bylo řízení před soudem prvního stupně zastaveno, právní zástupce stěžovatelky v mezidobí bez dalšího replikoval vyjádření Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a teprve ke dvojí výzvě Ústavního soudu dohodu o narovnání zpřístupnil a její dopad na řízení o ústavní stížnosti "po svém" interpretoval.
25. Ústavní soud má ex constitutione pravomoc posuzovat ústavnost rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci vůči základním právům a svobodám jednotlivců. Při plnění tohoto úkolu je oprávněn předpokládat, že nebude zatěžován ústavními stížnostmi v takových věcech, v nichž - pro odpadnutí jejich předmětu - nápravu (již) zjednat nelze a v nichž by měl podle představ procesní strany vynést a odůvodnit rozhodnutí, jež by však bylo fakticky právním posudkem, nikoli již nálezem.
26. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
27. K ústavní stížnosti připojený návrh stěžovatelky na zrušení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. sdílí v tomto případě osud ústavní stížnosti. Proto byl týmž výrokem odmítnut ze shodných právních důvodů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 31. května 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu