ECLI:CZ:US:2022:2.US.2799.22.1
sp. zn. II. ÚS 2799/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Róberta Pagáče, právně zastoupeného Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem, sídlem Údolní 8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 1720/2022-156 ze dne 13. 7. 2022, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 8 Cmo 199/2021-108 ze dne 19. 1. 2022, a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 18 Cm 371/2020-75 ze dne 27. 5. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 10. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu zásahu do práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel (menšinový akcionář) vede před Krajským soudem v Brně několik soudních řízení, v nichž se domáhá vyslovení neplatnosti valných hromad vedlejší účastnice ze dne 27. 6. 2008, ze dne 25. 6. 2010 a 15. 9. 2020. Z ústavní stížnosti se podává, že zatímco o prvních dvou návrzích nebylo do dne podání ústavní stížnosti rozhodnuto, o návrhu stěžovatele na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady vedlejší účastnice bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně.
Stěžovatel je toho názoru, že přijaté usnesení je v rozporu s právními předpisy, stanovami a dobrými mravy. Krajský soud podle stěžovatele pochybil, když nepřerušil soudní řízení do doby, než bude rozhodnuto o návrzích na vyslovení neplatnosti usnesení přijatých na valných hromadách dne 27. 6. 2008 a 25. 6. 2010. Případné zneplatnění napadených usnesení má podle stěžovatele přímý dopad do akcionářské struktury vedlejší účastnice v důsledku čehož akcionář Ing. Vogeltanz nesplňuje podmínku pro označení hlavního akcionáře.
Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Brně návrh stěžovatele na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady ze dne 15. 9. 2020 zamítl, a to bez toho, aniž by vyhodnotil vztah projednávaného návrhu k dříve zahájeným řízením o určení neplatnosti usnesení valných hromad, o nichž nebylo obecnými soudy doposud rozhodnuto.
K podanému odvolání Vrchní soud v Olomouci rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Následně podané dovolání Nejvyšší soud odmítl, a to přes to, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 22 Cdo 572/2014 a sp. zn. 22 Cdo 1868/2014). Stěžovatel je toho názoru, že platnost usnesení přijatých na valných hromadách je třeba posuzovat vždy chronologicky, nikoliv podle libovůle obecných soudů. Určení neplatnosti jednoho usnesení valné hromady může vyústit v neplatnost usnesení přijatých na navazujících valných hromadách a poškození práva stěžovatele, jako menšinového akcionáře. Obecné soudy nezohlednily ve svém rozhodování časovou souslednost jednotlivých soudních řízení zahájených na návrh stěžovatele. Dle jeho názoru, má výsledek dříve zahájených řízení přímý dopad do akcionářské struktury vedlejšího účastníka - mohou existovat procesní postupy, v důsledku kterých by hlavní akcionář nesplňoval podmínky pro vytěsnění menšinových akcionářů. V souvislosti s uvedeným poukázal stěžovatel na rozdílný přístup Vrchního soudu v Olomouci, který v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valných hromad vedlejší účastnice konaných dne 6. 6. 2008 a 27. 6. 2008 rozhodl tak, že výsledek řízení může mít vliv na postavení Ing. Vogeltanze jako hlavního akcionáře, stejně tak na uvedené může mít vliv, zda následně došlo k platnému snížení základního kapitálu.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Právě zmíněný institut zjevné neopodstatněnosti v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí (resp. jiného zásahu orgánu) veřejné moci z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud neshledal.
Ústřední námitkou stěžovatele je nesouhlas s tím, že obecné soudy rozhodly o jeho návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady ze dne 15. 9. 2020 dříve, než bylo rozhodnuto o návrzích na neplatnost valné hromady ze dne 27. 6. 2010 a 25. 6. 2010. K uvedenému lze uvést, že z ústavněprávního hlediska je podstatnou ta skutečnost, že se Vrchní soud v Olomouci touto námitkou zabýval, a to v odst. 15 napadeného usnesení. Samotná skutečnost, že právní názor vrchního soudu se liší od právního názoru stěžovatele, napadené usnesení protiústavním nečiní.
V souvislosti s uvedeným považuje Ústavní soud za přiléhavé poukázat též na odůvodnění Nejvyššího soudu, který konstatoval, že dovolatel na argumentaci obsaženou ve shora citovaném odstavci usnesení vrchního soudu reagoval až v doplnění dovolání ze dne 2. 6. 2022, pročež bylo dovolání v tomto rozsahu považováno za opožděně podané. Tuto argumentaci Nejvyššího soudu stěžovatel nijak nezpochybnil. Viděno z materiálního úhlu pohledu tak stěžovatel nevyčerpal efektivně opravné prostředky mající k dispozici, což je v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu