ECLI:CZ:US:2022:2.US.2861.22.1
sp. zn. II. ÚS 2861/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. R. H., zastoupeného JUDr. Evou Ondřejovou, LL.M., Ph.D., advokátkou, sídlem Příčná 8, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 0 P 4/2018-840 ze dne 27. 6. 2022, a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 262/2022-898 ze dne 10. 8. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 10. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a souvisejících rozhodnutí, stěžovatel má na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 11. 2017, č. j. 14 Nc 1454/2016-143, ve střídavé péči tři nezletilé děti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 2. 2019, č. j. 0 P 4/2018-295, resp. rozsudkem odvolacího Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2019, č. j. 17 Co 169/2019-352, bylo mj. stanoveno výživné pro stěžovatelova syna A. ve výši 12 000 Kč měsíčně. Později bylo výživné pro A. rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2022, č. j. 17 Co 38/2022-732, zvýšeno na částku 37 000 Kč. Městský soud nově do výše výživného promítl náklady spojené se zajištěním docházky syna A. do školy X. Stěžovatel později podal návrh na snížení výživného otce a zvýšení výživného matky k nezletilým dětem. Zároveň podal návrh na nařízení předběžného opatření, kterým se domáhal snížení výživného pro syna A. na původní částku 12 000 Kč měsíčně. Dle stěžovatele totiž od doby původního rozhodnutí došlo k podstatné změně poměrů ve smyslu §923 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, neboť se školou byla uzavřena nová smlouva, na základě které mohly být vystaveny dvě faktury na každého z rodičů zvlášť s polovinou úhrady (na rozdíl od předchozí praxe, kdy škola vystavovala pouze jednu fakturu na celou částku). Stěžovatel proto jednorázově uhradil svůj podíl na školném na celý následující školní rok. Důvod pro hrazení zvýšeného výživného tedy zcela odpadl. Obvodní soud pro Prahu 4 stěžovatelův návrh zamítl usnesením ze dne 27. 6. 2022, č. j. 0 P 4/2018-840. Dle obvodního soudu od rozhodnutí městského soudu, jímž bylo výživné zvýšeno, žádná podstatná změna nenastala. Předběžným opatřením navíc dle §76 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, může být stanovena povinnost platit výživné v nezbytné míře. O tento případ se však nyní nejedná, neboť výživné již v nezbytné míře na základě dřívějšího rozhodnutí hrazeno je. Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu potvrdil usnesením ze dne 10. 8. 2022, č. j. 17 Co 262/2022-898, přičemž se ztotožnil se závěry obvodního soudu a doplnil, že ke změně výše výživného může dojít pouze v řízení o věci samé po provedeném dokazování, nikoliv formou předběžného opatření.
Stěžovatel se domnívá, že v záhlaví uvedenými soudními rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 Listiny základních lidských práv a svobod a došlo k porušení zásady rovnosti stran dle čl. 1 a 37 Listiny základních práv a svobod. Zásah do ústavně garantovaných práv stěžovatel spatřuje zejména v nesprávném posouzení otázky podstatné změny poměrů a v rozdílném nahlížení soudů na majetkovou situaci otce a matky. Z toho důvodu se ústavní stížností domáhá zrušení uvedených rozhodnutí.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Ve vztahu k předběžnému opatření Ústavní soud ustáleně vychází z názoru, že posouzení podmínek pro jeho vydání je věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy). Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem (srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 221/98, nález ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 189/01, nebo nález ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 375/2000). Existenci zásahu, jenž by odůvodňoval uplatnění kasační pravomoci, Ústavní soud v nyní posuzovaném případě neshledal.
Stěžovatelovy námitky směřují především proti posouzení otázky změny poměrů a majetkové situace otce. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 24. 3. 2022, č. j. 17 Co 38/2022-732, jímž bylo dříve stanovené výživné zvýšeno na částku 37 000 Kč měsíčně, uvedl, že důvodem pro zvýšení není změna majetkových poměrů ani jednoho z rodičů, nýbrž pouze potřeba finančně zajistit školní docházku syna A. Obvodní soud svoje rozhodnutí o zamítnutí návrhu na snížení výživného prostřednictvím předběžného opatření odůvodnil tak, že při předchozím zvýšení výživného městský soud zohlednil celkovou majetkovou situaci obou rodičů, přičemž od doby rozhodnutí městského soudu žádná podstatná změna nenastala. Tento závěr je zjevně v rozporu s odůvodněním rozsudku městského soudu, dle kterého bylo zvýšení nutné pouze z důvodu potřeby hradit školné, které však již v době podání stěžovatelova návrhu na snížení výživného bylo uhrazeno na celý školní rok. Jediný důvod pro zvýšení tedy odpadl. Tento nedostatek neodstranil ani odvolací soud, který se se závěry obvodního soudu ztotožnil. Stěžovateli je tedy třeba dát za pravdu, že odůvodnění obecných soudů je v tomto ohledu problematické.
Navzdory výše uvedenému však Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledává zásah dosahující intenzity, jež by odůvodňovala uplatnění jeho kasační pravomoci. Z napadeného usnesení městského soudu (a částečně také z usnesení obvodního soudu) je totiž zřejmé, že dle jejich názoru předběžným opatřením nelze měnit výši výživného, jež byla dříve stanovena pravomocným soudním rozhodnutím. Městský soud výslovně uvedl, že výši výživného lze změnit pouze v řízení o věci samé po provedeném dokazování. Ani odlišné posouzení změn poměrů a majetkové situace stěžovatele by tedy v nynějším případě nic nezměnilo. Ve vztahu k tomuto stanovisku o nemožnosti změny výše výživného prostřednictvím předběžného opatření ústavní stížnost neobsahuje žádnou argumentaci. Ústavní soud proto pouze konstatuje, že tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou (srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2010, č. j. 14 Co 64/2010-508, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 116/2011), ke které se přiklání převážná část literatury (např. Jirsa, J. §76. In: Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha I. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019. Obdobně Levý, J. §76. In: Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022. Odlišně např. Hrnčiřík, V. Předběžná opatření v civilním řízení. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 208-209.). Ke stejnému závěru opakovaně dochází také Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3706/14, nebo usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 823/18), neboť smyslem příslušného ustanovení §76 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu je řešení situace, kdy prozatím neexistuje žádné rozhodnutí o výživném a některý z rodičů svou vyživovací povinnost sám od sebe neplní, v důsledku čehož dochází ke zhoršení situace nezletilého dítěte. Vzhledem k tomuto účelu by institut předběžného opatření neměl být rozšiřován na situace, kdy se v důsledku tvrzené změny poměrů stěžovatel snaží ještě před novým rozhodnutím soudu ve věci dosáhnout snížení soudem již dříve stanoveného výživného. Předběžným opatřením lze poskytnout prozatímní ochranu oprávněnému uložením povinnosti druhému účastníkovi, není však určeno ke zmírňování určité povinnosti, která byla již v minulosti soudním rozhodnutím stanovena. Ústavní soud v nyní posuzovaném případě neshledal žádný důvod, proč by se měl od dříve učiněných závěrů odchýlit. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatele dosahujícímu míry, jež by odůvodňovala uplatnění kasační pravomoci.
Ve světle řečeného tedy Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu