ECLI:CZ:US:2022:2.US.2920.21.1
sp. zn. II. ÚS 2920/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní o ústavní stěžovatelky V. K., zastoupené Mgr. Monikou Kratinovou, advokátkou, se sídlem Hlavní třída 15, Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. srpna 2021 č. j. 16 Co 53/2021-193, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 31. října 2021 navrhla stěžovatelka postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tím, že jím mělo být zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, a to konkrétně do práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny a práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsah napadeného rozhodnutí jsou stěžovatelce dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatelka byla v postavení žalované účastnicí civilního řízení o určení neúčinnosti právních jednání, které proti ní v červnu 2018 zahájily (při zastoupení matkou jako zákonnou zástupkyní) dvě nezletilé děti z prvního manželství jejího tehdejšího partnera (dnes již patrně manžela) J. K. Nezletilé žalobkyně jsou ročníky narození X a Y a jejich otec na výživném v době rozhodování obecných soudů dlužil přes 90 tis. Kč. Za účelem vymožení výživného byla v době rozhodování obecných soudů proti otci vedena exekuce. Otec nezletilých žalobkyň má se stěžovatelkou další nezletilé dítě. Právní jednání, jejichž neúčinnosti se v postavení zkrácených věřitelů nezletilé žalobkyně domáhaly, spočívaly v bezúplatných převodech pozemku, jehož součástí je rodinný dům, dalšího souvisejícího pozemku a samostatné stavby garáže, které realizovaly jejich otec v postavení dárce a stěžovatelka v postavení obdarované dvěma darovacími smlouvami z dubna a května 2016. Okresní soud ve Frýdku-Místku po provedeném dokazování odpůrčí žalobu zamítl jako opožděnou proto, že byla podána po uplynutí dvouleté prekluzivní lhůty ve smyslu §590 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku, popř. dvouleté prekluzivní lhůty ve smyslu §591 občanského zákoníku, byť by jinak podmínky pro vyslovení relativní neúčinnosti bývaly byly dle jeho právního názoru dány. Žádné z účastnic okresní soud nepřiznal náhradu nákladů řízení postupem dle §150 o. s. ř. Přestože měla stěžovatelka ve věci úspěch, shledal okresní soud důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení plynoucí z konkrétních okolností případu (zejm. věk žalobkyň a jejich nevýdělečnost, obohacení stěžovatelky darovacími smlouvami, ztížení vymáhání pohledávek na výživném za otcem žalobkyně). Rozsudek soudu prvního stupně napadly v plném rozsahu odvoláním obě nezletilé žalobkyně a jeho nákladový výrok napadla odvoláním i stěžovatelka. Nezletilé žalobkyně své odvolání později vzaly zpět, a to z důvodu insolvenčního řízení vedeného proti jejich otci a s ním souvisejícího řízení o odpůrčí žalobě podané ohledně týchž bezúplatných převodů nemovitostí insolvenčním správcem (postupem dle §242 insolvenčního zákona). Krajský soud tak řízení o odvolání žalobkyň zastavil. Nákladový výrok rozsudku okresního soudu napadený odvoláním stěžovatelky krajský soud jako věcně správný dle §219 o. s. ř. potvrdil, když se ztotožnil s náhledem okresního soudu na důvody hodné zvláštního zřetele, přičemž úvahy okresního soudu ještě více rozvedl, zasadil do kontextu věci včetně průběhu řízení v prvním stupni (viz bod 13 napadeného usnesení). Zároveň krajský soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, jejichž náhradu nepřiznal žádné z účastnic, neboť měl za to, že výsledek odvolacího řízení lze hodnotit pro všechny účastnice jako srovnatelný ve smyslu §142 odst. 2 o. s. ř.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že potvrzením nákladového výroku prvostupňového rozsudku krajským soudem došlo k zásahu do jejích výše uvedených základních práv. Jakoukoli bližší ústavněprávní argumentaci stěžovatelka ve stížnosti nenabízí. Lze shrnout, že podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právními závěry soudů ohledně zákonných podmínek pro aplikaci §150 o. s. ř. Stěžovatelka věcně namítá, že žalobkyním mělo být již od počátku patrné, že žaloba bude vyhodnocena jako opožděná. I pokud jim tato skutečnost známa nebyla, měly být nejpozději během prvostupňového řízení schopny rozpoznat zřejmou bezúspěšnost uplatňování jim údajně svědčícího práva, změnit svůj postoj a vzít žalobu zpět, což neučinily a věc dovedly až k meritornímu rozhodnutí. Ve skutečnosti tak žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovatelce ve věci dány nebyly a nelze na ní spravedlivě požadovat, aby tyto náklady nesla ze svého.
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejích práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsah ústavní stížností napadeného usnesení a jemu předcházejícího rozsudku okresního soudu, a dospěl k závěru, že stěžovatelčina ústavní stížností je zjevně neopodstatněným návrhem.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je téměř výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy spíše podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Shora uvedené závěry o omezeném přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení potom platí tím spíše pro rozhodování podle ustanovení §150 o. s. ř., které při existenci důvodů hodných zvláštního zřetele umožňuje soudu výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti úspěšnému účastníkovi nepřiznat. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, však zcela přísluší soudům civilním, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto mohou posoudit, zda využijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv [k tomu viz např. nález ze dne 24. května 2000 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165), dostupný také na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud ověřil, že oba obecné soudy se otázkou náhrady nákladů řízení v potřebné míře zabývaly, byť okresní soud relativně stručně. Oba soudy však v souhrnu dostatečně jasně a srozumitelně objasnily, proč shledaly důvody hodné zvláštního zřetele, pro které bylo možno zcela (plně) nepřiznat stěžovatelce náhradu nákladů prvostupňového řízení. Ostatně ani k samotné správnosti tohoto závěru Ústavní nemá žádné výhrady - tento závěr se mu jeví jako přiléhavý. Okolnosti darování výše uvedených nemovitostí daný soudní přezkum zasluhovaly. Žádnou nespravedlnost, natož nespravedlnost v intenzitě, které by mohla mít ústavní konsekvence, ve sporném nákladovém výroku Ústavní soud nespatřuje. Pokud jde o poukaz stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu týkající se aplikace ustanovení o. s. ř. o nákladech řízení (tj. stěžovatelkou zmiňované nálezy ze dne 5. června 2008 sp. zn. IV. ÚS 1391/0 a ze dne 11. června 2009 sp. zn. II. ÚS 2811/08; neboť stěžovatelkou označený nález ze dne 17. prosince 2019 sp. zn. I. ÚS 748/19 se týkal neúměrného krácení odměny obhájce v trestním řízení a na posuzovanou věc tak dle názoru Ústavního soudu nedopadá ani podpůrně) lze uvést, že k použití judikatorních závěrů nelze přistupovat mechanicky či je aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Nelze odhlédnout od toho, že každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí zdánlivě odlišného právního závěru, který však ve své podstatě odlišný není, neboť je jen založen na vyhodnocení individuálních okolností, které činí věci nesrovnatelnými (v posuzované věci šlo o majetkové či výdělkové poměry účastníků, jejich věk, typ uplatněného nároku a okolnosti jeho vzniku, průběh řízení).
9. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Napadená rozhodnutí nejsou zatížena ani ústavněprávně relevantní aplikační či interpretační libovůlí. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu