ECLI:CZ:US:2022:2.US.2945.21.1
sp. zn. II. ÚS 2945/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Obce Ludvíkovice, se sídlem Ludvíkovice 71, zastoupené Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem se sídlem Dlouhá 3458/2A, Ústí nad Labem, proti usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 31. srpna 2021, č. j. 0 Nt 62/2021-4, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Okresního soudu v Děčíně uvedeného v záhlaví, neboť tvrdí, že jím došlo k dotčení jejích ústavně zaručených práv.
2. Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil následující. Dne 17. 6. 2021 policejní orgán zahájil úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu porušování povinnosti při správě cizího majetku dne §220 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle §256 odst. 1 trestního zákoníku, kterých se měl dopustit dosud neznámý pachatel. V rámci tohoto trestního řízení vedeného u Policie ČR, KŘP Ústeckého kraje, SKPV, Územní odbor Děčín, oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), pod č. j. KRPU-207105-61/TČ-2020-040281, byla stěžovatelka policejním orgánem vyzvána dle §78 trestního řádu k předložení specifikovaných dokumentů (zejména zápisů z jednání rady a zastupitelstva a smluv). Stěžovatelka požadované dokumenty nepředložila. Policejní orgán jí proto usnesením ze dne 29. 6. 2021, č. j. KRPU-207105-61/TČ-2020-040281, uložil pořádkovou pokutu ve výši 20 000 Kč. Proti usnesení stěžovatelka podala stížnost, kterou Okresní soud v Děčíně napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
3. Stěžovatelka se opakovaně hájí odkazem na zásadu zákazu sebeobviňování ("nemo tenetur se ipsum accusare"). Prostřednictvím starosty tvrdí, že nebezpečí trestního postihu hrozí všem osobám, u nichž připadá v úvahu, že by se na vyřízení výzvy za stěžovatelku podílely. Policejní orgán k obraně stěžovatelky uvedl, že starosta je jakožto statutární zástupce obce povinen hájit zájmy obce nikoli zájmy své či jiných zástupců úřadu, stavět je do role podezřelých osob a tím odůvodňovat neuposlechnutí výzvy s odkazem na uvedenou zásadu. Policejní orgán dodal, že žádná osoba ani stěžovatelka dosud nebyla označena jako podezřelá. Obdobně soud ve svém odůvodnění uvedl, že v dané věci chybí podmínka směřování prověřování proti konkrétní osobě. Z dosavadního postupu není zřejmé, že požadované dokumenty budou použity vůči konkrétní osobě, proto podle názoru soudu nelze všechny osoby, u kterých by podezření mohlo vzniknout, předem vyloučit z povinnosti výzvě vyhovět.
4. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem, že starosta nemůže za dané situace hájit své zájmy. Pokud by splněním výzvy sebe ohrozil trestním stíháním, nelze mu právo výzvě nevyhovět odepřít. Ačkoli se starosta nedomnívá, že by se trestné činnosti dopustil, z obecné praxe orgánů činných v trestním řízení dovozuje dvě možné varianty vývoje trestního řízení. Tvrdí, že orgány činné v trestním řízení volí extenzivní výklad rozsahu protiprávního jednání a faktem je, že stíhanými osobami běžně bývají zastupitelé i zaměstnanci obcí. Podezření se přitom velmi často rozplyne v soudním stádiu řízení, ale řada osob je reálně riziku trestního stíhání vystavena.
5. Stěžovatelka je menší obec, kde by výzvu vedle starosty či místostarosty mohla vyřídit pouze jediná administrativní pracovnice - účetní. Výzvě reálně nelze vyhovět bez součinnosti starosty. Podle názoru stěžovatelky nelze ani bez označení konkrétní podezřelé osoby odepřít osobám, u nichž trestní stíhání připadá v úvahu odepřít možnost vyhnout se sebeobviňování. Stěžovatelka dodává, že opakovaně čelí trestním oznámení ze strany (většinou) anonymních oznamovatelů a zpracování odpovědí policejnímu orgánu velmi ochromuje její činnost. Stěžovatelka může být i sama trestněprávně odpovědná a hrozí jí odpovědnost i za správní delikt.
II.
6. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
7. Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelky, že orgány činné v trestním řízení uložením pořádkové pokuty za nepředložení požadovaných listin porušily základní právo neobviňovat sám sebe zakotvené v čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
8. Geneze ústavního zakotvení práva neobviňovat sám sebe, jako jednoho z požadavků spravedlivého procesu, do systému základních práv a svobod je dostatečně popsána v odst. 7. a násl. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10 (ST 30/59 SbNU 595; 439/2010 Sb.).
9. V Úmluvě právo nevypovídat a neobviňovat sám sebe není výslovně formulováno, nicméně z judikatury Evropského soudu pro lidská práva k článku 6 odst. 1 Úmluvy bez pochyb plyne (srov. mimo jiné např. rozsudek velkého senátu ze dne 29. 6. 2007 ve věci O´Halloran a Francis proti Spojenému Království, stížnosti č. 15809/02 a 25624/02,), že toto základní právo spojené s principem presumpce neviny je obecně uznáváno Evropským soudem i právními systémy smluvních stran, byť se nejedná o právo absolutní a názory na jeho obsah se v průběhu času v jeho judikatuře vyvíjí.
10. Původně odmítavé stanovisko Evropského soudu pro lidská práva k možnosti vynucovat poskytování dokumentů obchodních společností plynoucí z jeho rozsudku ze dne 25. 2. 1993 ve věci Funke proti Francii (stížnost č. 10828/84) bylo zjevně překonáno rozsudkem velkého senátu ze dne 17. 12. 1996 ve věci Saunders proti Spojenému Království (stížnost č. 19187/91), kde v odst. 69. jmenovaný soud výslovně uvedl, že právo neobviňovat sám sebe je primárně spojeno s respektováním vůle obviněné osoby nevypovídat. Jako obecně uznávané právo v právních systémech smluvních stran Úmluvy i jinde nevztahuje se na užití dokumentů, jež mohou být od obviněného získány donucením, existujících nezávisle na vůli obviněného, jako např. dokumentů získaných na základě příkazu k prohlídce, vzorků dechu, krve, moči a krevní tkáně pro účely testování DNA (srov. též odst. 12. nesouhlasného stanoviska soudce Martense, k němuž se připojil soudce Kuris).
11. Obdobným vývojem prošla i judikatura Ústavního soudu, jak plyne z výše již citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10, jež postavilo najisto, že na úkony dle §114 trestního řádu, spočívající v sejmutí pachové stopy, odebrání vzorku vlasů a bukálního stěru, jejichž cílem je získání objektivně existujících důkazů pro forenzní vyšetření a které nevyžadují aktivní jednání obviněného či podezřelého, ale toliko strpění jejich provedení, nelze pohlížet jako na úkony, jimiž by byl obviněný či podezřelý donucován k ústavně nepřípustnému sebeobviňování. K zajištění součinnosti obviněného či podezřelého při opatřování těchto důkazů je tudíž možno užít zákonných donucovacích prostředků. Podstatné argumenty pro tento závěr plénum uvedlo v odst. 12., dle něhož "[r]ůzný režim získávání důkazů z hlediska práva neusvědčovat sám sebe se opírá o odlišný charakter výpovědi a uvedených důkazů. Posledně jmenované existují objektivně, nezávisle na vůli obviněného, při jejich opatřování je sice postupováno proti vůli obviněného, nevyžaduje se však po něm jeho aktivní součinnost, ale pouze strpění donucovacích úkonů. Naproti tomu výpověď, slovo, neexistuje objektivně, nezávisle na vůli obviněného, a lze je získat jen proti vůli obviněného, je-li tato zlomena fyzickým nebo psychickým donucením, tj. jen když se poníží důstojnost člověka jako svobodné bytosti ... ."
12. Výše uvedená judikatura Evropského soudu pro lidská práva stejně jako judikatura Ústavního soudu v podstatě sledovala judikaturu Nejvyššího soudu USA, která od přijetí pátého dodatku (r. 1791) k ústavě, zajišťujícího jednotlivci právo odmítnout usvědčovat sám sebe v trestním řízení vlastní svědeckou výpovědí, také prošla vývojem, jež vyústil do rozsudku ve věci Braswell proti USA [Braswell v. United States, 487 U.S. 99, 108 S.Ct. 2284, 101 L.Ed.2d 98 (1988), 493)], podle něhož držitel obchodních knih a dokladů obchodní společnosti nemůže odporovat donucení směřujícímu k jejich vydání tvrzením, že vydání samo o sobě by bylo pro něj sebeobviňující. V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud USA též uvedl: "Dále poznamenáváme, že přiznáním dobrodiní plynoucího z pátého dodatku ve prospěch držitelů záznamů kolektivních společností by mělo neblahý dopad na vládní snahu stíhat ´kriminalitu bílých límečků´, jeden z nejzávažnějších problémů, s nimiž jsou konfrontovány úřady prosazující dodržování zákona. Větší část důkazů o nezákonné činnosti organizace nebo jejích zástupců se obvykle nachází v oficiálních záznamech a dokumentech takové společnosti. Měly-li by být tyto neosobní záznamy zastřeny závojem výsady, efektivní prosazování mnohých federálních a státních zákonů by bylo nemožné. ... Pokud by držitelé takových dokumentů uplatňovali výsadu, bylo by mařeno nejenom úsilí těchto úřadů o prosazení zákona vůči jednotlivcům ale také při stíhání organizací" (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 158/13).
13. Veškerá judikatura vyjadřující se k zákazu sebeobviňování je hledáním rovnováhy mezi veřejným zájmem na kontrole dodržování právních předpisů, na odhalování a trestání protiprávní činnosti a zájmem na zachování spravedlivého procesu. V tomto směru je nutné odlišovat situace, kdy důkazy (zde listiny) objektivně existují, jejichž opatřování či strpění opatření nelze považovat za porušení zákazu sebeobviňování od vynucení aktivního konání (např. podání výpovědi). Jinak řečeno, pokud statutární orgán obchodní (či jiné) společnosti nebo představitelé či zaměstnanci obce poskytnou záznamy a dokumenty vztahující se k podnikání či hospodaření této právnické osoby, jejich jednání nezakládá svědecké sebeobvinění; jsou nicméně chráněni proti obviňování sebe sama vlastním ústním svědectvím.
14. Jelikož požadované dokumenty o hospodaření stěžovatelky existovaly (byly dohledatelné v archivovaných materiálech), nebyl dle přesvědčení Ústavního soudu v projednávaném případě jakýkoliv důvod neaplikovat shora uvedené stanovisko pléna i na předmětné objektivně existující věci stěžovatelky v tom smyslu, že jejich vydání mohlo být ústavně souladně dosaženo i nepřímým donucováním uložením pokuty. Ústavní stížnost stěžovatelky tudíž byla posouzena jako zjevně neopodstatněná. Nelze přitom přehlédnout, že podstatná část argumentace v ústavní stížnosti se vztahuje k využití principu nemo tenetur ve vztahu k osobě starosty obce a dalších fyzických osob v zaměstnaneckém poměru k ní a nikoli přímo stěžovatelkou. Taková argumentace však v řízení o ústavní stížnosti podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které je zacíleno na poskytnutí ochrany subjektivního ústavně zaručeného práva nebo svobody stěžovatele vůči konkrétnímu jím tvrzenému zásahu orgánu veřejné moci nemůže ve věci ústavní stížnosti podané stěžovatelkou uspět.
15. Pro teoretickou možnost ohrožení stěžovatelky samotné podezřením (obviněním) ze spáchání správního deliktu či trestného činu, které jak se upozorňuje v závěru ústavní stížnosti, připadá rovněž v úvahu, lze doplnit odkaz na judikaturu Evropského soudního dvora a Nejvyššího správního soudu. Při jisté míře zobecnění vyplývá z této judikatury, zejména rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 10 1989, Orkem v. Komise (374/87, Recueil) a rozsudku Tribunálu ze dne 20. 2. 2001, Mannesmannröhren-Werke AG v. Komise (T-112/98), že orgán dohledu je i pod hrozbou sankce oprávněn zavázat účastníka řízení k tomu, aby poskytl veškeré potřebné informace vztahující se ke skutkovému stavu, které jsou mu známy, a aby mu předal případně příslušné dokumenty, jež má k dispozici, a to i tehdy, když mohou sloužit k prokázání protiprávního jednání vůči němu samotnému nebo vůči jinému subjektu. Přiznání absolutního práva nevypovídat by totiž zašlo za hranice toho, co je nezbytné pro zachování práva na obhajobu, a představovalo by neodůvodněnou překážku výkonu dohledové pravomoci. Ve vztahu k sebeobviňování formuloval Tribunál důležitý závěr: "Povinnost odpovědět na čistě skutkové otázky položené Komisí a vyhovět jejím žádostem o předložení již předtím existujících dokumentů nemůže vést k porušení zásady dodržování práva na obhajobu nebo práva na spravedlivý proces. Nic totiž nebrání adresátovi v tom, aby v dalším průběhu správního řízení nebo během řízení před soudem Společenství prokázal, vykonávaje tak své právo na obhajobu, že skutkové okolnosti vylíčené v jeho odpovědích nebo předané dokumenty mají jiný význam, nežli jaký jim přikládá Komise" (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2015, č. j. 6 As 159/2014-52, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3179/2015, odmítl jako zjevně neopodstatněnou).
16. K tvrzení stěžovatelky, že je její činnost opakovaně předmětem řady trestních oznámení, přičemž zpracování odpovědí na výzvy policejních orgánů ji velmi zatěžuje, lze připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1017/15. Podle něj v případech podání nepravdivých trestních oznámení, v nichž oznamovatel nebyl odsouzen pro křivé obvinění, připadá v úvahu občanskoprávní odpovědnost za vzniklou újmu, a to i v tehdy, kdy újma vznikla následným postupem orgánů státu kupř. nedůvodným obviněným. Tím spíše je dle Ústavního soudu nezbytné, aby taková možnost existovala v případech osob, vůči kterým obvinění ani nebylo vzneseno.
17. S ohledem na výše uvedené odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu