ECLI:CZ:US:2022:2.US.2952.22.1
sp. zn. II. ÚS 2952/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky E. R., t. č. ve vazbě ve Vazební věznici České Budějovice, zastoupené Mgr. Kateřinou Vávrovou, advokátkou, se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2022 č. j. 11 To 77/2022-4551 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. září 2022 č. j. 20 T 16/2022-4497, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení, neboť podle jejího názoru jejich vydáním soudy porušily její ústavně zaručená práva uvedená v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 2 odst. 3 Ústavy. Na stěžovatelku byla dne 22. 4. 2022 podaná u Krajského soudu v Českých Budějovicích obžaloba, ve které je stíhána pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Její trestní stíhání je vedeno vazebně od 18. 5. 2021, když stěžovatelka byla ke dni podání této ústavní stížnosti ve vazbě sedmnáct měsíců. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2022 č. j. 11 To 77/2022-4551 byla zamítnuta stížnost stěžovatelky podaná proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 9. 2022 č. j. 20 T 16/2022-4497, kterým bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatelky ve vazbě podle §72 odst. 3 tr. řádu, z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu za současného nepřijetí písemného slibu obviněné dle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu a nestanovení dohledu probačního úředníka dle §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
2. Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti namítá údajnou neústavnost rozhodování ve vztahu k důvodnosti trestního stíhání v rozsahu, které je proti její osobě vedeno, a to konkrétně ohledně kvalifikovaných skutkových podstat §283 trestního zákoníku ve třetím a čtvrtém odstavci. Stěžovatelka je přesvědčena, že dosud zjištěné skutečnosti v její trestní věci neodpovídají aktuální právní kvalifikaci stíhaného jednání. Stěžovatelka od počátku poukazuje na skutečnost, že kvalifikace skutku, pro který je stíhána, prý není přiléhavá. Stíhání pro zločin dle §283 odst. 3 a 4 trestního zákoníku je podstatným momentem pro shledávání vazebního důvodu zejména dle §67 písm. a) trestního řádu, když je stěžovatelka ohrožena trestní sazbou 10-18 let. Stěžovatelka nemůže souhlasit s obsahem odůvodnění vazebních soudů, zejména s rozhodnutím předcházejícím napadenému usnesení, že se dopouštěla trestné činnosti nejméně od roku 2016. Minimálně do roku 2020 údajně nejsou v trestním spise důkazy o tom, že by konkrétně stěžovatelka byla zapojena do trestné činnosti ostatních spoluobžalovaných, natož pak z trestné činnosti profitovala, rozhodně ne v rozsahu, jak uvádí obžaloba. Vazební soudy dle názoru stěžovatelky přejímají skutkové závěry obžaloby, aniž by se zabývaly tím, jaká byla skutečná participace jednotlivých obžalovaných na trestné činnosti.
3. Stěžovatelka je toho názoru, že tvrzené důvody vazby jsou nedostatečné a jsou v rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky. Pro shledání důvodného podezření je nezbytná existence konkrétní skutečnosti, která vyvolává obavu, že nastane vazební důvod. Výklad takových skutečností je věcí obecných soudů, které však dle názoru stěžovatelky dostatečný výklad neučinily. Stěžovatelka byla ve vazbě ponechána z důvodu podle §67 písm. a) a c) tr. řádu. Vrchní soud sice v malé míře korigoval náhled krajského soudu, avšak dle názoru stěžovatelky tak učinil nedostatečně, nevzal mimo jiné v úvahu plynutí času, jak vyjadřuje například judikatura Evropského soudu pro lidská práva a dle názoru stěžovatelky nejsou na místě ani pochyby o jejím charakteru a pracovní morálce, když opakovaně poukazuje na své předchozí zaměstnání, její trvalé zařazení v pracovním procesu a rovněž dosavadní bezúhonnost. Stěžovatelka prý nemá žádný majetek ani kontakty v zahraničí, žádné její jednání nenasvědčuje úmyslu utéct nebo se skrývat, zároveň disponuje příslibem práce, tudíž by nebyla motivována k prodeji drog jako zdroji výdělku.
4. Podle stěžovatelky nelze přisvědčit ani argumentům, že by neplnila své pracovní povinnosti, že nemá dostatečnou sebekontrolu apod. Sama v dobré víře uvedla pravdivě, po jakou dobu užívá omamné látky - bylo tak po značnou dobu, kdy spolehlivě plnila své povinnosti plynoucí z pracovněprávního vztahu. Dle názoru stěžovatelky skutečnost, že je či byla uživatelkou omamných látek není v jejím případě takovou závažnou konkrétní skutečností, která by vedle hrozby vysokého trestu naplňovala důvodnou obavu, že uprchne nebo se bude skrývat. Stěžovatelka rovněž poukázala na postup krajského soudu při rozhodování o její vazbě, když tak činil podle ní zcela neopodstatněně na počátku jednacího dne, přičemž byli na tento den předvolání svědci, konkrétně týkající se její osoby. Soudem pak bylo rozhodnutí o ponechání stěžovatelky ve vazbě odůvodněno mimo jiné tím, že od doby předchozího rozhodování nedošlo ke změně v důkazní situaci. Pokud by soud vyčkal s rozhodováním po výsleších svědků, pak by již byl nucen například pracovat s výpovědí svědka P. D., který uvedl, že počet případů, kdy měl údajně od stěžovatelky nakoupit pervitin, střílel od boku, přičemž se jedná o osobu, která denně užívá pervitin, naposledy večer před svým výslechem u soudu. Dále by se musel soud vypořádat s výpovědí svědka R. V., který rovněž nebyl schopen určit údajné zakoupené množství pervitinu, a rozsah trestné činnosti stěžovatelky prý není potvrzen ani výpovědí Š. Š. a J. M.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k argumentaci stěžovatelky v ústavní stížnosti nutno zejména připomenout, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení, je věcí především obecných soudů. Zásah Ústavního soudu je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku; viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2005 sp.zn. IV. ÚS 689/05.
6. Ve zkoumané věci stěžovatelka Ústavní soud v zásadě žádá, aby napadená rozhodnutí podrobil detailnímu věcnému přezkumu. K takovému zásahu Ústavního soudu však není důvod, neboť obecné soudy vysvětlily, proč shledaly vzetí stěžovatelky do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu nezbytným, přičemž své závěry založily na konkrétních skutečnostech. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu založené na existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení, jak je vysloveno již výše. V dané věci soudy konstatovaly, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchala obviněná, a s ohledem na osobu obviněné, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhána, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.
7. Vrchní soud v Praze mimo jiné uvedl, že v daném případě docházelo k dlouhodobému, rozsáhlému a vysokým finančním ziskem motivovanému nakládání s psychotropní látkou (pervitinem) ve formě organizované výroby a distribuce, a že se na těchto aktivitách vědomě podílela i stěžovatelka. Důkazně to bylo podpořeno provedenými domovními prohlídkami, odposlechy, znaleckými posudky a výpověďmi mnoha osob. Soudy rovněž podrobně popsaly, proč stále existuje důvodná obava, že stěžovatelka po propuštění na svobodu uprchne nebo se bude skrývat či pokračovat v trestné činnosti. Tyto argumenty není třeba jen poněkud jinými slovy opakovat. Ani skutečnost, že se stěžovatelka se závěry soudů neztotožňuje, není sama o sobě důvodem k tomu, aby je Ústavní soud přehodnocoval. Možno jen doplnit, že k naplnění zákonného důvodu vazby a tím i k ústavněprávně souladnému odůvodnění může stačit v závislosti na individuálních okolnostech konkrétního případu i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu obviněného, ale i další okolnosti případu, mj. charakter trestné činnosti či hrozící vysoký trest; srov. např. usnesení Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 876/12.
8. Ústavní stížnost tedy byla podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu