ECLI:CZ:US:2022:2.US.2971.22.1
sp. zn. II. ÚS 2971/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Jany Kocmanové, zastoupené JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou, sídlem Svitavská 1, Blansko, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Blansku č. j. 2 C 201/2019-103 ze dne 29. 4. 2021, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 37 Co 203/2021-151 ze dne 22. 2. 2022 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2188/2022-182 ze dne 24. 8. 2022; za účasti Okresního soudu v Blansku, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její základní práva zaručená v čl. 5, čl. 7 odst. 1, čl. 10, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelka je právní nástupkyní své matky. Ta v roce 2011 svému vnukovi (synovi bratra stěžovatelky) darovala rodinný dům s pozemkem s tím, že jí bylo zřízeno věcné břemeno užívání nemovitostí a vnuk se zavázal o babičku starat. V září 2019 vyzvala babička vnuka k vrácení daru, což zdůvodnila tím, že se k ní vnuk choval nepřístojně. Konkrétně o ni neměl řádně pečovat, omezil její právo užívání nemovitostí tím, že do domu na dva měsíce nastěhoval svou matku (snachu babičky), pokusil se babičku vystěhovat do pečovatelského domu a uzamykal jí skříně s oblečením. Vnuk na výzvu nereagoval, proto se babička domáhala určení svého vlastnictví k nemovitostem žalobou. Poté, co v prosinci 2019 zemřela, nahradila ji v pozici žalobkyně stěžovatelka.
3. Okresní soud v Blansku žalobu stěžovatelky zamítl. Došel k závěru, že babička vnukovi platně odeslala výzvu k vrácení daru a popsala v ní jednání, které mu vytýká. Toto jednání nicméně nenaplňuje podmínky hrubého porušení dobrých mravů vůči obdarovanému, jak je vymezuje §630 na věc dopadajícího zákona č. 40/1964 Sb. (občanský zákoník). Po provedeném dokazování nalézací soud zjistil, že ne všechny vnukovy aktivity dle všeho naplňovaly subjektivní představu babičky (ovlivněnou navíc špatným zdravotním stavem a vysokým věkem) o vhodnosti péče, některé mohly být dokonce nevyžádané, to ale nutně neústí v překročení hranic hrubého porušení dobrých mravů. Naopak snahou vnuka bylo dle soudu spíše babičce pomoci, ať se již jednalo o nastěhování snachy po návratu babičky z nemocnice (nutnost se o ni celodenně starat), nebo vyřizování žádosti o umístění babičky do pečovatelského domu (opět s cílem zajistit jí lepší péči). Z dokazování také vyplynul zřejmý rozkol mezi částí rodiny zastoupenou stěžovatelkou a částí rodiny kolem jejího bratra. Stěžovatelka se proti rozsudku odvolala, ale Krajský soud v Brně potvrdil závěry nalézacího soudu jako skutkově a právně přiléhavé. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, neboť podle něj napadalo pouze skutkový stav věci.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Stěžovatelka s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Vymezuje se zejména proti postupu Nejvyššího soudu, který odmítl posoudit v dovolání formulovanou otázku, zda (zkráceně) omezení dárce v užívání předmětu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Učinil tak s odůvodněním, že není možné považovat tuto otázku za právní pouze proto, že takovou věc v shodném skutkovém terénu ještě neřešil. Stěžovatelka se domnívá, že při aplikaci zjištěného skutkového stavu na právní normu s relativně neurčitou hypotézou by v takovém případě dovolání nebylo přípustné nikdy, neboť by vždy mířilo do skutkové okolnosti případu. Podle stěžovatelky byl naopak skutkový stav v řízení nesporný (vnuk nastěhoval do nemovitostí snachu babičky) a stěžovatelka reálně namítala nesprávné právní posouzení. Dále je rozporováno, že soudy zbytečně posuzovaly (ne)prospěšnost řady aktivit vnuka vůči babičce, ačkoliv tato tvrzení hrála v žalobě toliko podpůrnou roli. Méně pozornosti přitom soudy zaměřily na klíčový prvek případu, totiž zásadní omezení věcného břemene práva užívání, když musela babička po dva měsíce trpět přítomnost své snachy. Ve výsledku tento nepřípustný zásah do základních práv babičce způsobil duševní a fyzické útrapy a ve svém důsledku v podstatě vedl k jejímu úmrtí. Popírá ideu spravedlnosti, aby soudy neumožnily odvolat dar vůči osobě, která dárkyni poškodila takto závažným způsobem.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud v projednávaném případě takový zásah neshledal.
9. Jádro argumentace stěžovatelky spočívá v námitce, že obecné soudy (zejména pak Nejvyšší soud) v řízení chybně považovaly charakter dočasného nastěhování snachy k babičce za skutkovou otázku. Podle stěžovatelky však šlo o otázku právní, ve stručnosti je přesvědčena, že každé takové "narušení domovní svobody" by mělo být kvalifikováno jako hrubé porušení dobrých mravů. Z toho plyne rovněž její tvrzení o nespornosti skutkového stavu. Ústavní soud se s tímto pojetím sporu neztotožňuje. Ve skutečnosti je totiž zřejmé, že skutkové okolnosti případu jsou vždy pro posouzení naplnění podmínky hrubého porušení dobrých mravů klíčové, což ostatně zdůrazňuje konstantní judikatura Nejvyššího soudu (viz četná rozhodnutí citovaná v napadeném usnesení dovolacího soudu) i Ústavního soudu (za všechny srov. nález sp. zn. III. ÚS 2700/15 ze dne 8. 11. 2016). Ve vztahu k navrácení daru je pak vhodné dodat, že hodnocení chování obdarovaného musí být založeno na objektivních základech, pocit dárce není rozhodující (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3362/10 ze dne 8. 9. 2010).
10. Na základě těchto východisek nelze souhlasit s tezí stěžovatelky, že každé omezení věcného břemene výlučného užívání daru (nemovitosti) by ve výsledku mělo automaticky představovat důvod pro odvolání daru. Toto pojetí by přinášelo absurdní důsledky: například by zpětně mohla požadovat navrácení darovaného domu (s právem užívání) dárkyně, u které by přespal při víkendové návštěvě obdarovaný s rodinou. Postačilo by, že by posléze dárkyně nabyla přesvědčení, že tato návštěva ji nebyla ku prospěchu a vlastně s ní zpětně nesouhlasila. S přihlédnutím k přezkoumávanému řízení je pak zjevné, že v rozporu s názorem stěžovatelky na skutkových okolnostech případu mezi stranami shoda nepanovala. Zatímco stěžovatelka nastěhování snachy na dva měsíce vykresluje v podstatě jako úmyslnou snahu vnuka babičku týrat a zdravotně jí ublížit, vnuk naopak tentýž krok ospravedlňuje snahou poskytnout babičce nepřetržitou péči po jejím návratu z nemocnice ve chvíli, kdy vhodnější pečující osobu nesehnal. Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat, který z konkurujících si pohledů více odpovídá realitě, skutkové hodnocení je výsadním úkolem obecných soudů. Nalézací soud na základě provedených důkazů upřednostnil vnukovu verzi událostí a své úvahy odpovídajícím způsobem odůvodnil (viz zejména bod 33 rozsudku nalézacího soudu), přičemž Ústavní soud na tomto posouzení neshledává nic excesivního ani svévolného. Zároveň soud prvního stupně vysvětlil (srov. bod 37 jeho rozsudku), v čem se jednání vnuka lišilo od chování dárce v jiném srovnatelném případu, na který poukázala stěžovatelka a ve kterém obdarovaný excesivně omezoval věcné břemeno užívání dárce. Toto porovnávání mimochodem přesně odpovídá (a potvrzuje platnost) shora předestřeného rámce posuzování naplnění (objektivizovaných) podmínek hrubého porušení dobrých mravů. V neposlední řadě pokud jde o stěžovatelkou poukazované zbytečné zaměřování se nalézacího soudu na jiné údajně poškozující aktivity vnuka vůči babičce, nezbývá než konstatovat, že obecný soud v tomto směru pouze reagoval na tvrzení uvedená v žalobě. Jestliže v ní stěžovatelka (byť pouze "pro kontext případu") zdůrazňovala řadu pochybení vnuka typu neposekání trávy na pozemku v roce 2001, těžko může nyní považovat za porušení svých základních práv skutečnost, že soud tato tvrzení řešil a následně k nim také odpovídajícím způsobem (ne)přihlédl.
11. Ústavní soud s ohledem na uvedené uzavírá, že proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu