ECLI:CZ:US:2022:2.US.2985.21.1
sp. zn. II. ÚS 2985/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného Mgr. Lucií Diasovou Vejvodovou, advokátkou se sídlem Na Hřebenech II 1062, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2021 č. j. 101 Co 187/2021-383, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že napadeným rozhodnutím obecného soudu byla porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 32 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze.
2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze, jakož i z dalšího přiloženého materiálu, se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl spor stěžovatele (otce) a M. M., matky nezletilé M. Š., o změnu úpravy poměrů. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 24. 2. 2017 č. j. 0 P 199/2015-214, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017 č. j. 23 Co 231/2017-285, byl změněn původní rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 8. 12. 2015 č. j. 0 P 199/2015-17, jímž byla nezletilá svěřena do výlučné péče matky, a to tak, že byla svěřena do střídavé péče obou rodičů a otci i matce bylo stanoveno výživné. V dalším řízení Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 27. 5. 2021 č. j. 0 P 199/2015 - 331 zamítl jak návrh matky na svěření nezletilé do její výlučné péče, tak i návrh na změnu výživného (výrok I.). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
3. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že nezletilou svěřil do střídavé péče rodičů, přičemž její rozsah podrobně specifikoval ve výrokové části (pro stručnost si Ústavní soud dovoluje na výrok napadeného rozsudku odkázat). Současně soud upravil výši výživného - otci stanovil výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně a matce ve výši 2 500 Kč měsíčně. Při svém rozhodování soud vycházel zejména z výpovědi nezletilé před odvolacím soudem, přičemž dospěl k závěru, že odvolání matky nezletilé je zčásti důvodné. V řízení bylo podle soudu prokázáno, že od předchozí úpravy poměrů nastala změna v poměrech nezletilé, která je starší, ve věci se byla schopna sama vyjádřit a přesvědčivě formulovat svá stanoviska. Nezletilá si konzistentně přeje být ve větší míře s matkou. Dále uvedla, že otec jí brání v častějších telefonických kontaktech s matkou, při hovorech a předávání nezletilé spolu rodiče prakticky nekomunikují, jejich vztahy jsou velmi špatné. Sama nezletilá otci v minulosti sdělila, že by chtěla být více s matkou, avšak otec jí sdělil, že je třeba respektovat rozhodnutí soudu a jakýkoliv širší styk s matkou, včetně prázdninových výletů, jí nedovolil. Odvolací soud proto při svém rozhodování vycházel z kritéria nejlepšího zájmu dítěte, když navíc nezletilá v daném případě své potřeby a přání osobně prezentovala, včetně četnosti střídání péče obou rodičů. S ohledem na vyšší věk nezletilé a změnu výše příjmů obou rodičů stanovil soud rovněž nově vyživovací povinnost matky i otce. V závěru odůvodnění soud apeloval na rodiče, aby se naučili vzájemně komunikovat bezkonfliktně a respektovali, že nezletilá má prokazatelně vytvořeny vazby k nim oběma a boj mezi nimi jen zvyšuje pocit nejistoty nezletilé a poškozuji ji v jejím psychickém vývoji.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že odvolací soud ve věci neposkytl dostatečnou ochranu jeho právům a neprovedl navrhované důkazy, tudíž nemohl dostatečně zjistit skutkový stav. Poukazuje rovněž na nepřiměřenou zátěž nezletilé při výslechu u soudu a na překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu. Brojí rovněž proti popisu výpovědi nezletilé ze strany odvolacího soudu a nesouhlasí s tím, že by její výpověď byla konzistentní. Podstatnou část ústavní stížnosti poté představují odkazy na judikaturu Ústavního soudu k problematice práva nezletilého být slyšen či vyhodnocování kritérií nutných při rozhodování ve věci péče o nezletilé.
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Ústavní soud proto přistupuje k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech upravených zákonem o rodině, resp. rodinných věcech nově upravených občanským zákoníkem zvláště restriktivně. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, a pečlivě uvážily, jaký výchovný model je pro děti nejvhodnější, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dětí do střídavé péče rodičů, případně jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilých dětí s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2055/19 ze dne 7. 10. 2019). Jsou to totiž právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci.
7. Ústavní soud konstantně judikuje, že klíčovým kritériem, které soudy musejí brát při rozhodování obecně ve věcech péče o děti v potaz, je nejlepší zájem dítěte, který je však definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte. Vztáhne-li nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy (popř. i judikaturu soudů) přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní (k tomu srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2821/18 ze dne 16. 4. 2019). Z uvedeného plyne, že celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O takový případ se však nyní nejedná. V posuzované věci odvolací soud vycházel z provedených důkazů, zejména z výpovědi samotné nezletilé. V odůvodněné napadeného rozsudku jasně uvedl, jaké důvody jej vedly ke změně rozsudku soudu prvního stupně. Napadené rozhodnutí přitom odůvodnil způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti.
8. Na závěr je podle Ústavního soudu vhodné rovněž připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683). Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.).
9. Kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit stěžovatelem namítané porušení práv, tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2022
David Uhlíř
předseda senátu