ECLI:CZ:US:2022:2.US.30.22.1
sp. zn. II. ÚS 30/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti JUDr. Radomíra Šimáčka, advokáta, sídlem v Klatovech, Vídeňská 9, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 2289/2021-393 ze dne 20. 10. 2021, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 15 Co 36/2021-357 ze dne 19. 4. 2021 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech č. j. 4 C 264/2018-309 ze dne 7. 10. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se palmární žalobou, podanou k Okresnímu soudu v Klatovech, domáhal po své někdejší klientce zaplacení částky celkem 444 970 Kč s příslušenstvím, a to z titulu neuhrazených faktur, vystavených žalované za poskytování blíže specifikovaných právních služeb. Spolu s tím se po žalované domáhal zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8 041 Kč, vzniklého v souvislosti s prodlením žalované s úhradou částky 50 000 Kč v období od 16. 10. 2016 do 17. 10. 2018. Shora označeným rozsudkem Okresní soud v Klatovech uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli požadovaný kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 8 041 Kč a dále částku ve výši 48 604 Kč s blíže specifikovaným zákonným úrokem z prodlení. Ve zbytku (tj. co do částky 396 366 Kč) žalobu jako nedůvodnou zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy nesprávně posoudily otázku promlčení větší části jeho nároku, jehož se žalobou proti žalované domáhal. Dle svých slov vycházel z toho, že zákon ujednání o splatnosti odměny za zastoupení ve věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 46/2012 nezakazoval, přičemž z judikatury plynulo, že jde o jednání dovolené. S odkazem na ustanovení §101 dřívějšího občanského zákoníku uvedl, že vzhledem k dohodě s žalovanou o splatnosti jejího závazku počala promlčecí doba běžet od 25. 10. 2015, neboť v tento den mohl právo na úhradu odměny poprvé uplatnit u soudu. Stěžovatel soudům vytkl, že nepřihlédly ke všem souvislostem, v jejichž rámci k dohodě s žalovanou o ročním odkladu splatnosti došlo. Stěžovatel rovněž vyjádřil nesouhlas s odmítnutím jeho dovolání ze strany Nejvyššího soudu. Má za to, že v dovolání dostatečně vymezil jeho důvody, pročež dovolací soud měl dovolání připustit a projednat. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud dal ve své judikatuře zřetelně najevo, že spor o výklad podústavního práva nebo o správnost skutkových zjištění a jejich hodnocení se jeho přezkumné pravomoci vymyká, ledaže rozhodnutí soudů představují extrémní exces či jsou zatížena jinými ústavně významnými nedostatky. Nic takového však Ústavní soud v nyní napadených rozhodnutích nezjistil.
Jádro ústavní stížnosti spočívá v polemice s obecnými soudy stran běhu promlčecí doby v závislosti na posouzení případ provázejících okolností. Nejvyšší soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že názor stěžovatele, dle něhož dne 24. 10. 2014 došlo ke sjednání dohody s žalovanou o odložení splatnosti odměny stěžovatele za její zastupování o jeden rok do 25. 10. 2015, pomíjí tu stěžejní skutečnost, že v té době nešlo o existující nárok, poněvadž stěžovatel provedl řádné vyúčtování odměny za poskytnuté služby až ve faktuře ze dne 8. 10. 2018. Teprve vystavením tohoto vyúčtování vznikl stěžovateli nárok na plnění ze strany žalované. Názor dovolacího soudu, že nelze platně odložit splatnost neexistujícího nároku, v ústavní rovině obstojí. Za této situace se dovolací soud nezpronevěřil vlastní judikatuře, potažmo judikatuře ústavního soudu, nepřipustil-li dovolání. Nadto se nemohlo v téže době (tj. k 24. 10. 2014) jednat o existující nárok i z toho důvodu, že řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 46/2012 v době uzavření sporné dohody s žalovanou nadále probíhalo, příkaz klientky stěžovatel podle příkazní smlouvy ještě nesplnil (nedokončil), pročež mu právo na odměnu s ohledem na ustálenou judikaturu (viz např. nalézacím soudem zmíněné judikáty Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1475/2008 či 33 Cdo 4319/2011) příslušet nemohlo. Přitom právě z úkonů v citovaném řízení provedených měla jím účtovaná odměna vzejít. Z obou těchto důvodů bylo nadbytečné zabývat se dále okolnostmi, pro které stěžovatel dle svých slov otálel s vyhotovením řádného vyúčtování svých služeb či pro které mělo dojít k odkladu splatnosti jeho odměny. Soudy tedy nepochybily, pakliže k těmto souvislostem nepřihlédly, resp. se jimi nezabývaly, neboť obě výše uvedené překážky jsou ryze právní povahy, takže by to ničeho nezměnilo na jejich vlivu na osud podstatné části žalobou uplatněného nároku.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu