ECLI:CZ:US:2022:2.US.3010.21.1
sp. zn. II. ÚS 3010/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Lizy Monique Stern, zastoupené JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem Vídeňská 181, Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021 č. j. 28 Cdo 2460/2021-198, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2021 č. j. 13 Co 314/2020-162 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 26. 8. 2020 č. j. 9 C 248/2019-121, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku zaručené čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení čl. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelka je dědičkou a procesní nástupkyní paní Věry Sternové, která v roce 1991 uplatnila restituční nárok na vydání nemovitostí patřících původnímu zbytkovému statku v B., zapsaných v pozemkových knihách jako vlastnictví jejího tchána zemřelého v Terezíně během druhé světové války, Izidora Sterna. Vůči některým nemovitostem byl její restituční nárok uznán rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. 3. 2011 sp. zn. 10 C 210/99. Ve vztahu k v posuzovaném řízení řešeným nemovitostem vzala žalobkyně původní žalobu, podanou dne 9. 9. 1999, zpět. Následně, žalobou podanou dne 7. 11. 2011, se u nalézacího soudu domáhala uznání svého nároku jako domnělé oprávněné osoby ve smyslu §4a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a určení, že je oprávněnou osobou k uplatnění nároku u pozemkového úřadu podle §9 odst. 1 zákona o půdě. Žaloba však byla nalézacím soudem rozsudkem ze dne 28. 8. 2017 sp. zn. 8 C 319/2011 zamítnuta z důvodu promlčení nároku.
3. V posuzovaném řízení se stěžovatelka u nalézacího soudu domáhala žalobou podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu tak, že v návrhu specifikované nemovitosti v katastrálním území B. a Ú. se vydávají do vlastnictví stěžovatelky. Nalézací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil; v záhlaví označeným usnesením pak Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
5. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že se Nejvyšší soud nezabýval judikaturou, na kterou v řízení poukazovala, resp. se s ní nedostatečně vypořádal. Stěžovatelka má za to, že jí v řízení uškodila skutečnost, že z opatrnosti uplatnila svůj nárok nejen jako oprávněná osoba, ale i jako domnělá oprávněná osoba. Domnívá se, že se jedná o zjevnou nespravedlnost, kterou zákonodárce nezamýšlel. Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, dle které se obecné soudy nemají spoléhat na výsledek řízení o uznání nároku domnělé oprávněné osoby. Právě k tomuto pochybení v řízení došlo, neboť nebyly splněny podmínky pro aplikaci §159a odst. 4 občanského soudního řádu. Restituční předpisy mají před obecnými právními předpisy přednost, osoby povinné by tak neměly mít možnost chránit svá práva pomocí obecných prostředků ochrany, tedy uplatněním námitek promlčení. Závěrem stěžovatelka uvádí, že napadená rozhodnutí zakládají nerovnost, a to mezi žijícími vlastníky a dědici.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
9. V posuzované věci Ústavní soud žádnou vadu dosahující ústavní úrovně neshledal. Jak již bylo stěžovatelce podrobně vysvětleno obecnými soudy, byla-li žaloba stěžovatelky na uznání jejího nároku jako domnělé oprávněné osoby, resp. na určení, že je oprávněnou osobou k uplatnění nároku u pozemkového úřadu podle §9 odst. 1 zákona o půdě k označeným nemovitostem, ve vztahu mezi účastníky nynějšího sporu již dříve pravomocně (ve výroku rozsudku soudu) zamítnuta z důvodu důvodně vznesené námitky promlčení žalovanými, nemohla být v daném řízení jako předběžná znovu řešena otázka, zda je žalobkyně domnělou oprávněnou osobou, resp. oprávněnou osobou. K zamítnutí žaloby přistoupil nalézací soud ve věci sp. zn. 8 C 319/2011 proto, že restituční nárok paní Věry Sternové byl pravomocně zamítnut Ústředním pozemkovým úřadem dne 27. 4. 1999 (rozhodnutí bylo paní Sternové doručeno dne 11. 5. 1999), žalobu na uznání svého nároku jako domnělé osoby, resp. na určení, že je oprávněnou osobou, však paní Sternová podala až dne 7. 11. 2011. Závěr, že právo domnělé oprávněné osoby na uznání restitučního nároku patří k restitučním nárokům majetkové povahy, a podléhá proto obecné tříleté promlčecí době, obecné soudy řádně odůvodnily a odkázaly na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu (viz zejména str. 8-14 rozsudku nalézacího soudu sp. zn. 8 C 319/2011). Jejich závěry byly aprobovány Ústavním soudem usnesením ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 529/19. Na uvedených závěrech nemůže ničeho změnit ani stěžovatelkou odkazovaná judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu, jejíž nepřiléhavost již obecné soudy řádně vypořádaly.
10. S ohledem na uvedené Ústavní soud uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu