ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2460.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2460/2021-198
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně L. M. S. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 181, za účasti 1) České republiky - Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Na Florenci 2116/15, 2) Státního statku Jeneč, státního podniku v likvidaci , se sídlem v Praze 6, Třanovského 622/11, IČO 00016918, zastoupeného Mgr. Pavlem Mollerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27, a 3) obce Běšiny, se sídlem v Běšinách 150, IČO 00255211, zastoupené JUDr. Radomírem Šimáčkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 13/9, o vydání nemovitostí a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 248/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. května 2021, č. j. 13 Co 314/2020-162, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.400,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Radomíra Šimáčka, advokáta se sídlem v Klatovech, Vídeňská 9.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní na straně jedné a účastníky 1) a 2) na straně druhé nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soudu v Plzni k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 18. 5. 2021, č. j. 13 Co 314/2020-162, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 26. 8. 2020, č. j. 9 C 248/2019-121 [jímž zamítl „návrh žalobkyně, že se do jejího vlastnictví vydávají dle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), tam označené nemovité věci z knihovní vložky č. XY a č. XY v k. ú. a obci XY a z knihovní vložky č. XY v k. ú. XY, obec XY“ (výrok I.), zamítl „návrh žalobkyně, aby soud v případě, že navrhovanému výroku I. zcela nebo zčásti nevyhoví, že se do vlastnictví žalobkyně nevydávají dle §9 odst. 4 zákona o půdě nemovitosti uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku, a že tímto rozhodnutím není dotčeno právo žalobkyně uplatnit nárok na náhradu ve smyslu příslušných ustanovení zákona o půdě“ (výrok II.), zamítl „návrh žalobkyně, aby soud odložil v souladu s ustanovením §248 odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2003 právní moc rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. SZ SPU 169251/2014, č. j. SPU 360591/2019, PÚ 3113/91, 6176/92, 569/94 - L, až do právní moci rozhodnutí o této žalobě“ (výrok III.), a kterým dále rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit účastníkům 1) až 3) náklady řízení (výroky IV. až VI.)] a rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit účastníkům 1) až 3) náklady odvolacího řízení (výroky II až IV.).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) je ve výroku o věci samé založeno na závěru, že žalobkyně ve vztahu k označeným nemovitým věcem není oprávněnou osobou, a to jak dle §4a zákona o půdě, tak dle §4 téhož zákona, neboť tato otázka byla již pravomocně vyřešena rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. 8. 2017, č. j. 8 C 319/2011-417, ve spojení s (potvrzujícím) rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2018, č. j. 11 Co 424/2017-504 (dovolání proti němu podané odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3594/2018, a ústavní stížnost žalobkyně proti těmto rozhodnutím podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 529/19), s tím, že soud prvního stupně řízení o tom, zda je žalobkyně domnělou oprávněnou osobou, či osobou oprávněnou, správně dle §4a odst. 5 téhož zákona spojil. V tomto (dřívějším) řízení se žalobkyně domáhala, aby soud uznal její nárok jako domnělé oprávněné osoby ve smyslu §4a odst. 3 zákona o půdě, a zároveň, aby určil, že je oprávněnou osobou dle §4 téhož zákona k uplatnění nároku u pozemkového úřadu podle §9 odst. 1 téhož zákona, a to ve vztahu k nemovitým věcem v k. ú. XY (knihovní vložka č. XY a č. XY) a v k. ú. XY (knihovní vložka č. XY), jichž se týkalo částečné zpětvzetí žaloby žalobkyně v řízení vedeném u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 10 C 210/99, přičemž citovanými rozsudky byla žaloba žalobkyně zamítnuta pro důvodně vznesenou námitku promlčení ze strany žalovaných. Odvolací soud dodal, že žalobkyní odkazovaná judikatura Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1061/2006, sp. zn. 28 Cdo 1706/2005 a sp. zn. 28 Cdo 2930/2007), z níž dovozovala, že těmito rozsudky mohlo být pravomocně zamítavě rozhodnuto pouze o jejím nároku jako domnělé oprávněné osoby, již dříve existovala, a nejedná se tedy o žádnou novou aktuální judikaturu. Důvodnou neshledal ani další námitku žalobkyně o nevyhovění jejímu návrhu na zpracování geometrických plánů či srovnávacího sestavení parcel, neboť základ nároku, tj. neexistence nároku žalobkyně jako oprávněné osoby ve vztahu k pozemkovým parcelám identifikovaným dle původního pozemkového katastru, prokazatelně není dán.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu jí tvrzeného nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost spatřuje v posouzení následujících otázek:
1) „zda je správní orgán a soud při rozhodování o uplatněném nároku oprávněné osoby dle zákona o půdě vázán pravomocným rozhodnutím o uplatněném nároku téže osoby jako domnělé oprávněné osoby dle §4a odst. 3 a násl. téhož zákona do té míry, že již nemůže otázku uplatněného nároku oprávněné osoby posuzovat“, která dle jejího mínění nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena a „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu“ (konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1061/2006, sp. zn. 28 Cdo 1706/2005, sp. zn. 28 Cdo 2930/2007, sp. zn. 28 Cdo 1819/2006, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 230/06, a ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 755/06);
2) „zda oprávněná osoba dle §4 odst. 2 zákona o půdě po původních vlastnících, zemřelých před uplynutím lhůty uvedené v §13 zákona o půdě, jejichž nemovitost přešla v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v §6 (dědici, kteří poté co dědictví přijali, představovali vůči třetím osobám spolu se zůstavitelem jediný subjekt a nemovitosti z dědictví byly tak ve skutečnosti odňaty dědicům, když sám zůstavitel, s nímž představovali dědici vůči třetím osobám jediný subjekt, již nemohl být účastníkem občanskoprávních vztahů) může přijít o toto postavení v řízení o uplatněném restitučním nároku před správním orgánem tím, že z opatrnosti uplatní před správním orgánem ještě nárok jako domnělá oprávněná osoba dle §4a zákona o půdě a s tímto nárokem není úspěšná, např. v důsledku vznesených námitek promlčení“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
K otázce ad 1) dovolatelka namítá, že teprve v řízení o žalobním návrhu o vydání nemovitostí podle §9 zákona o půdě může soud jako předběžnou otázku posoudit, zda je oprávněnou osobou (neboť její nárok jako domnělé oprávněné osoby podle §4a zákona o půdě a na určení, že je jako domnělá oprávněná osoba oprávněnou osobou, již byl pravomocně zamítnut z důvodu uplatněných námitek promlčení), a to bez nutnosti zabývat se námitkami promlčení, vznesenými v řízení o nároku žalobkyně jako domnělé oprávněné osoby podle §4a zákona o půdě, a že uplatnění obou jejích nároků u správního orgánu nejen jako oprávněné osoby, ale i jako domnělé oprávněné osoby, „jí bylo přičteno k tíži a její neúspěch s nárokem domnělé oprávněné osoby tak byl důvodem k zamítnutí jejího nároku jako oprávněné osoby“. Dále dovolatelka poukázala na bod 16. usnesení ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1436/18, v němž Ústavní soud neshledal, že by v jím tehdy projednávané věci došlo k bezmyšlenkovité aplikaci §159a odst. 4 o. s. ř., pro niž by nebyly splněny podmínky (jak namítal stěžovatel); v dané věci ovšem „právě k tomuto pochybení došlo“, neboť správní orgán i soud mohly být vázány rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. 8. 2017, č. j. 8 C 319/2011-417, „pouze v otázce uplatněného nároku domnělou oprávněnou osobou, avšak již nikoli v otázce uplatněného nároku oprávněnou osobou, a to za situace, kdy žalobkyně závěry soudní judikatury dokládala, že je přímo zákonem vymezenou oprávněnou osobou dle §4 odst. 2 zákona o půdě po původních vlastnících J. S. a M. F.“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a dále aby odložil právní moc napadeného rozsudku.
Účastnice 3) se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudky soudů obou stupňů a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Vyslovila názor, že pokud - ať již z jakýchkoli důvodů - byla zamítnuta žaloba žalobkyně na určení, že je vztahu k předmětným pozemkům oprávněnou osobou, což je základním předpokladem toho, aby jí pozemky mohly být vydány, nemůže následně úspěšně žádat vydání těchto pozemků.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (k tomu srov. čl. II bod 2. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
K otázce formulované pod bodem 1): Výkladem §135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §159a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. při posouzení významu prejudiciální otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení, mezi týmiž účastníky, se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněném pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005, v němž zdůraznil, že pro soudy je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzuje jako předběžnou otázku mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. V rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, Nejvyšší soud pak vysvětlil, že §135 odst. 2 o. s. ř. je třeba v případě, že půjde o rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s §159a o. s. ř. a že posouzení předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné tehdy, byla-li tato předběžná otázka řešena ve výroku pravomocného rozhodnutí. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1412/2002, ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 612/2007, a usnesení téhož soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3453/2016).
V posuzované věci bylo zjištěno, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. 8. 2017, č. j. 8 C 319/2011-417, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2018, č. j. 11 Co 424/2017-504, byla zamítnuta žaloba na „uznání nároku žalobkyně jako domnělé oprávněné osoby“ (ve smyslu §4a odst. 3 zákona o půdě) k pozemkům v k. ú. XY identifikovaným ve výrokové části rozhodnutí, resp. na určení, že „žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu §4 a 4a odst. 3 zákona o půdě k uplatnění nároku u pozemkového úřadu podle §9 odst. 1 zákona o půdě k označeným nemovitostem“. Citovaná rozhodnutí soudů jsou založena na závěru, že žalobou uplatněné právo nelze žalobkyni přiznat z důvodu jeho promlčení, jehož se v řízení dovolali všichni žalovaní, tj. Státní statek Jeneč, státní podnik v likvidaci, Česká republika - Státní pozemkový úřad, obec Běšiny, a Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (§100, §101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“). Podle zjištění soudů obou stupňů příslušný pozemkový úřad neuznal restituční nárok uplatněný předchůdkyní žalobkyně a rozhodnutím odkázal předchůdkyni žalobkyně coby domnělou oprávněnou osobu s nárokem na soud. Ačkoliv nárok mohl být uplatněn již 12. 5. 1999, žaloba v dané věci byla u soudu podána až 7. 11. 2011, tedy s časovým odstupem delším devíti let od uplynutí tříleté promlčecí doby. V běžící promlčecí době původně podanou žalobu (dne 9. 9. 1999) vzala předchůdkyně žalobkyně ve vztahu k předmětným pozemkům zpět, tedy v řízení řádně nepokračovala, a nedošlo tím ke stavení promlčecí doby (§112 obč. zák.). Uplatnění námitky promlčení ze strany žalovaných přitom nepovažoval odvolací soud za rozporné s dobrými mravy, maje na zřeteli, že marné uplynutí promlčecí doby zavinila výlučně žalobkyně, a žalovaní na něm vinu nenesou. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2018, č. j. 11 Co 424/2017-504, odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 12. 2018, č. j. 28 Cdo 3594/2018-547, a její ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 529/19, jako zjevně neopodstatněná.
Není tudíž pochyb o tom, že byla-li žaloba žalobkyně na uznání jejího nároku jako domnělé oprávněné osoby, resp. na určení, že je oprávněnou osobou k uplatnění nároku u pozemkového úřadu podle §9 odst. 1 zákona o půdě k označeným nemovitostem, ve vztahu mezi účastníky nynějšího sporu již dříve pravomocně (ve výroku rozsudku soudu) zamítnuta z důvodu důvodně vznesené námitky promlčení žalovanými, nemohla být v daném řízení jako předběžná znovu řešena otázka, zda je žalobkyně domnělou oprávněnou osobou, resp. oprávněnou osobou; z tohoto řešení v dřívějším řízení tudíž soudy obou stupňů v dané věci správně vycházely (z čehož rovněž plyne, že žalobkyni ani nesvědčí nárok na vydání předmětných nemovitostí). Za skutkového stavu zjištěného v dané věci proto otázka vázanosti soudu rozhodnutím jiného orgánu (soudu) vydaného v dřívějším řízení (§135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §159a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.) přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (byť tato ustanovení v odůvodnění napadeného rozsudku necitoval), ani od judikatury Ústavního soudu, včetně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1436/18, neodchýlil (z výše uvedených závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je zřejmé, že se ani nejedná o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou, přičemž není žádného důvodu tuto otázku dovolacím soudem posoudit odchylně).
Přiléhavost pak zcela postrádá poukaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1061/2006, ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1706/2005, ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2930/2007, ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1819/2006, a ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017, jakož i na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 230/06, a ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 755/06. V rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1061/2006 se dovolací soud zabýval specifickým případem splnění náležitostí oprávněné osoby podle §4 odst. 2 zákona o půdě (za současné aplikace §547 zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecného zákoníku občanského) u žalobců jako právních nástupců osoby, z jejíhož dědictví byly nemovitosti „vykoupeny“ (odňaty) podle zákona č. 46/1948 Sb. Usnesením sp. zn. IV. ÚS 230/06 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podanou proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1061/2006, přičemž postup obecných soudů shledal jako plně ústavně souladný (výklad §4 zákona o půdě nevykazuje znaky libovůle či dokonce svévole). V rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1706/2005 dovolací soud řešil otázku aktivní věcné legitimace oprávněné osoby dle §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě za velmi specifické situace, kdy oprávněná osoba nepodala dědickou přihlášku do pozůstalosti, která byla následně konfiskována, z důvodu, že v rozhodné době (v období okupace) pracovala v exilové vládě v Londýně; tatáž problematika mezi stejnými účastníky byla dovolacím soudem řešena i v odkazovaném usnesení sp. zn. 28 Cdo 2930/2007. V usnesení sp. zn. 28 Cdo 1819/2006 se dovolací soud zabýval otázkou pasivní legitimace Pozemkového fondu ČR (aplikace §5 zákona o půdě). V rozsudku sp. zn. 28 Cdo 5721/2017 dovolací soud posuzoval, kdy lze rozhodnout rozsudkem pro uznání v řízení o žalobě na nahrazení projevu vůle, spočívajícího v souhlasu státu s převodem náhradních pozemků ve smyslu zákona o půdě. V nálezu sp. zn. I. ÚS 755/06 se Ústavní soud zabýval specifickým sporem, jehož podstatou byl nesouhlas stěžovatele s tím, že mu tzv. „předáním zhodnocení staveb lesních cest“ do jeho vlastnictví bylo žalovaným (vedlejším účastníkem) již plněno (výklad §28 zákona o půdě).
K otázce dovolatelky ad 2): Podle dikce §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí odvolacího soudu závistí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž zdůraznil, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, jestliže dovolatel jako jeho důvod přípustnosti dovolacímu soudu předestírá otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
Dovolatelkou formulovaná otázka ad 2), jež by podle jejího mínění měla zakládat přípustnost dovolání, kritéria stanovená v §237 o. s. ř. nesplňuje, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ani nespočívá, jelikož ji odvolací soud neřešil.
Přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, je vyloučena §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněny (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě rozhodl o dovolání žalobkyně, nebylo již samostatně rozhodováno o jejím návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [§243 písm. b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 9. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu