ECLI:CZ:US:2022:2.US.3020.21.1
sp. zn. II. ÚS 3020/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Kozmy, zastoupeného Mgr. Janem Koptišem, advokátem společnosti Rada, Čutková & Koptiš advokátní kancelář, s.r.o. se sídlem Široká 432/11, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. června 2021 sp. zn. 5 Co 1486/2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 11. listopadu 2021, navrhl stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tím, že jím mělo být zasaženo do jemu ústavně zaručených práv na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost obsahovala rovněž nijak neodůvodněný návrh na odložení vykonatelnosti napadeného soudního rozhodnutí.
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsah napadeného rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí plyne, že stěžovatel byl v postavení povinného účastníkem exekučního řízení vedeného pod sp. zn. 212 E 650/07 soudním exekutorem JUDr. Erikem Smolou, Exekutorský úřad Strakonice, příslušenstvím (dále jen "soudní exekutor"). Exekuční řízení bylo vedeno za účelem vymožení peněžité pohledávky s jistinou ve výši 8 401 Kč a došlo v něm k vydražení nemovité věci - jednotky se způsobem využití "jiný nebytový prostor" v obci S., která byla ve vlastnictví povinného. Usnesením soudního exekutora ze dne 11. září 2000 č. j. 212 EX 650/07-72 (dále jen "usnesení o příklepu") bylo rozhodnuto o (i) udělení příklepu určenému vydražiteli, a dále o (ii) povinnosti tohoto vydražitele zaplatit nejvyšší podání ve výši 908 334 Kč v určené lhůtě s tím, že se na toto nejvyšší podání započítává vydražitelem složená jistota ve výši 60 000 Kč. Proti usnesení o příklepu podal stěžovatel odvolání, ve kterém jako odvolací důvod namítal, že neobdržel dražební vyhlášku a nevěděl tak o konání dražby. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") odvoláním napadené usnesení o příklepu jako věcně správné potvrdil, neboť shledal odvolání nedůvodným. Jak dle názoru krajského soudu vyplynulo z příslušného exekučního spisu, dražební vyhláška byla stěžovateli řádně doručována do vlastních rukou na doručovací adresu, kterou tento uvedl a na kterou požadoval doručovat úřední písemnosti. Stěžovatel nebyl při doručování zásilky poštovní doručovatelkou zastižen a byla mu tak zanechána v místě doručování odpovídající výzva. Z údajů v doručence krajský soud zjistil, že vzhledem k tomu, že si stěžovatel jakožto adresát zásilku v úložní době nevyzvedl, byla vložena do jím užívané poštovní schránky a ve smyslu §49 odst. 4 o. s. ř. se považovala za doručenou desátým dnem ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí. S poznámkou stěžovatele obsaženou v odvolání, že exekutor také porušil povinnost vést exekuci přiměřeným způsobem, se krajský soud vypořádal tak, že uvedl, že přiměřenost vedení exekuce lze řešit toliko v řízení o zastavení exekuce a nikoli v rámci odvolacího řízení o odvolání proti rozhodnutí o udělení příklepu. V poučení krajský soud uvedl, že proti napadenému usnesení lze podat dovolání za podmínek uvedených v §237 o. s. ř. Dovolání, které si stěžovatel proti napadenému usnesení podal, odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. října 2021 sp. zn. 20 Cdo 2680/2021 jako objektivně nepřípustné, neboť dovolání směřovalo proti usnesení odvolacího soudu vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že přípustnost dovolání nezaloží ani nesprávné poučení odvolacího soudu.
4. Stěžovatel se ve stručné ústavní stížnosti dovolává výše uvedených ústavně garantovaných práv a přitom odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. srpna 2019 sp. zn. II. ÚS 4072/18 (veškerá rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyjádřil závěr, že samo podání návrhu na zastavení exekuce není podmínkou pro to, aby se odvolací soud v řízení o odvolání proti usnesení o udělení příklepu mohl zabývat námitkou, že je dán důvod pro zastavení exekuce. Ústavní soud v citovaném nálezu rovněž dospěl k závěru, že ačkoliv po vydání usnesení o příklepu není možné zastavit výkon rozhodnutí, obecné soudy jsou povinny se v řízení o odvolání proti usnesení o příklepu meritorně zabývat námitkou, že v době dražby existoval důvod pro zastavení exekuce, o kterém exekutor či soud věděl či měl vědět, bez ohledu na to, zda byl podán i návrh na zastavení exekuce. Je-li tato námitka důvodná, je třeba změnit usnesení o příklepu tak, že se příklep neuděluje. Stěžovatel má za to, že v jeho věci šlo o obdobnou situaci a krajský soud tím, že se meritorně nezabýval jeho poznámkou o tom, že exekuce je vedena nepřiměřeným způsobem, porušil čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti bez jakéhokoli bližšího odůvodnění brojí proti tomu, že jeho "odvolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost", nicméně taková procesní situace se ze zbývajícího obsahu ústavní stížnosti nepodává, ani neplyne z přiložených listin (zejm. z napadeného usnesení krajského soudu). Ústavní soud se tak touto námitkou nemohl zabývat. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že nemá za to, že by snad stěžovatel mohl mít na mysli napadat usnesení Nejvyššího soudu, neboť usnesení není jako napadené rozhodnutí označeno ani v petitu ústavní stížnosti, její rubrice či jejím odůvodnění (také v plné moci zmocněného advokáta je za napadané rozhodnutí výslovně označeno jen usnesení krajského soudu).
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Lhůtu pro podání ústavní stížnosti je s ohledem na nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat proti napadenému usnesení dovolání nutno považovat za zachovanou: odmítavé usnesení dovolacího soudu ze dne 6. října 2021, kterým byl stěžovateli sdělen závěr o objektivní nepřípustnosti dovolání proti usnesení krajského soudu, bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 12. října 2021, přičemž ústavní stížnost byla podána již dne 11. listopadu 2021. Nesprávné poučení o dovolání ze strany krajského soudu nelze klást k tíži stěžovateli a případným odmítnutím ústavní stížnosti pro opožděnost by došlo k nedovolenému omezení práva na přístup k soudu (k tomu srov. např. nález ze dne 11. června 2019 sp. zn. II. ÚS 1467/18 nebo nález ze dne 26. září 2018 sp. zn. I. ÚS 1820/18).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadeným rozhodnutím, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před obecnými soudy, nýbrž zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem.
8. Na případ stěžovatele závěry vyslovené v nálezu sp. zn. II. ÚS 4072/18 způsobem, který razí stěžovatel, dle názoru Ústavního soudu nedopadají. Daný nález se předně vyslovuje k ústavně konformnímu výkladu §337h odst. 3 věty první o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 (po novelizaci provedené zákonem č. 396/2012 Sb.) - exekuční řízení v tehdy souzené věci bylo zahájeno až v roce 2015. V nyní projednávané věci vycházel s ohledem na zahájení exekuce v roce 2007 krajský soud z právní úpravy obsažené v o. s. ř. dle stavu ke dni 31. prosince 2012, v níž dané ustanovení absentuje. Protože napadené usnesení neobsahuje výslovný odkaz na relevantní přechodná ustanovení, odkazuje nyní pro úplnost Ústavní soud stěžovatele na bod 1 přechodných ustanovení obsažených v čl. II zákona č. 396/2012 Sb., který stanovil, že řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů. Nadto byla ve věci řešené uvedeným nálezem nepřiměřenost exekuce tvrzena přímo jako odvolací důvod v odvolání proti usnesení o příklepu, přičemž již v předchozích fázích byly danému soudnímu exekutorovi a následně i v odvolacím řízení vůči obecnému soudu stěžovatelem tvrzeny dostatečně konkrétní skutečnosti ohledně (dokonce vícero) možných alternativních způsobů uspokojení vymáhané pohledávky. Stěžovatel byl v dané věci procesně aktivní a splnil povinnost tvrzení. Právě za těchto okolností dospěl Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 4072/18 k závěru, že námitka nepřiměřené způsobu exekuce může být odvolacím důvodem proti usnesení o příklepu a má být meritorně projednána. Ve věci stěžovatele bylo odvolacím důvodem nedoručení dražební vyhlášky, který krajský soud dle názoru Ústavního soudu řádně vypořádal (koneckonců ani stěžovatel v ústavní stížnosti proti tomuto způsobu posouzení odvolacího důvodu ničeho nenamítá). Pokud vedle odvolacího důvodu stěžovatel do odvolání pouze uvedl "poznámku", že exekuce není vedena přiměřeně, nebylo by dle názoru Ústavního soudu ani v případě použitelnosti aktuální právní úpravy obsažené v §337h odst. 3 o. s. ř. možno toliko na základě toho, že krajský soud tuto námitku meritorně blíže nezkoumal, dospět k závěru o porušení zásad spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Byť by Ústavní soud nevolil natolik kategorickou formulaci jako krajský soud, pak co do podstaty a výsledku vypořádání "poznámky" o nepřiměřenosti exekuce mu dle názoru Ústavního soudu není z pohledu ústavních záruk cokoli zásadního vytknout. Ústavní soud má za to, že výrazně přiléhavější intepretace nálezu sp. zn. II. ÚS 4072/18 se odráží v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2021 sp. zn. 20 Cdo 931/2021 (dostupné na http://nsoud.cz), které již přinejmenším zčásti na daný nález reaguje. Ústavní soud ani v projednávané věci nezpochybňuje fakt, že mezi celkovou výší vymáhané pohledávky (tj. souhrnu jistiny a příslušenství), jejíž aktuální výše v době dražby mohla i dle tvrzení stěžovatele činit řádově desítky tisíc korun českých, a hodnotou vydraženého nebytového prostoru panovala značná diskrepance, nicméně jen na základě tohoto stavu rozhodně nelze učinit závěr o nepřiměřenosti konkrétního způsobu vedení exekuce. Z údajů obsažených v usnesení o příklepu je patrné, že v době dražby šlo o exekuci trvající zhruba 13 let, přičemž až do dražby nebyla pohledávka oprávněného po právu zcela uspokojena (k tomu srov. např. body 29 a 30 usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 931/2021). V momentě exekučního řízení, v němž se již řeší udělení (či neudělení) příklepu v proběhnuvší dražbě, by dle názoru Ústavního soudu bylo v rozporu s veřejným zájmem na provedení exekuce (tj. na faktickém vynucení vykonatelné povinnosti), principem právní jistoty a zásadou vigilantibus iura scripta sunt meritorně přezkoumávat povahou paušální a nedostatečně konkrétně odůvodněné námitky směřující proti dražbě jakožto konkrétnímu způsobu provedení té které exekuce (k tomu viz např. bod 27 usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 931/2021). V dané věci neexistují jen práva a oprávněné zájmy povinného, nýbrž i práva a oprávněné zájmy oprávněného a v této fázi exekučního řízení již i práva a oprávněné zájmy vydražitele. Svoji námitku nepřiměřené exekuce mohl stěžovatel procesně plnohodnotně uplatnit spolu s uvedením dostatečných skutkových tvrzení v předchozích etapách exekučního řízení za stavu, kdy jsou tato tvrzení vyhodnotitelná reálném čase a bez vážnějších dopadů do práv a povinností třetích osob. Ostatně je-li dražba provedena v souladu se zákonem, zejm. je-li provedena transparentním způsobem a odpovídá-li nejvyšší podání obvyklé ceně předmětu dražby s přihlédnutím ke všem okolnostem věci (což v souzené věci rozporováno nebylo), je i v případě, kdy hodnota předmětu dražby výrazně převyšuje výši vymáhané pohledávky, přímý dopad do práv a hospodářské sféry povinného limitován tím, že zbytek výtěžku je mu po uspokojení všech vymáhaných pohledávek v přiměřené lhůtě vyplacen.
9. Ústavní soud shrnuje, že napadené rozhodnutí považuje za výraz nezávislého soudního rozhodování, které ve svém důsledku nevybočilo z ústavněprávních mantinelů, a protože v napadeném rozhodnutí neshledal žádnou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele, o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení krajského soudu byl návrhem akcesorickým, který sdílí právní osud návrhu ve věci samé a Ústavní soud o něm zvláště nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu