ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.931.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 931/2021
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného Ing. D. D. , narozeného XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Andrejem Haladou, advokátem se sídlem v Trnavě, Kapitulská 21, Slovenská republika, proti povinné M. J. , narozené XY, bytem XY, identifikační číslo osoby XY, za účasti manžela povinné V. J. , narozeného XY, bytem XY, společně zastoupenými Mgr. Květou Pechouškovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, a za účasti vydražitelky J. C. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Halahijou, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1844/28, pro 55 176 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Dalimila Miky, LL.M., Exekutorský úřad Klatovy, pod sp. zn. 120 EX 24795/10, o dovolání povinné a manžela povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. července 2020, sp. zn. 5 Co 127/2020, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1/ Ve shora označené věci soudní exekutor JUDr. Dalimil Mika, LL.M., Exekutorský úřad Klatovy (dále „soudní exekutor“), usnesením ze dne 27. 11. 2019,
č. j. 120 EX 24795/10-289, udělil za nejvyšší podání 890 000 Kč příklep vydražitelce J. C. (dále rovněž „vydražitelka“) k nemovité věci ve vlastnictví manžela povinné, a to bytu č. jednotky 11 v budově č. p. XY v XY, jež je součástí parcely č. XY, s podílem na společných částech domu a pozemku v rozsahu 5849/72620; byt je zapsán na listu vlastnictví č. XY a budova spolu s parcelou na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro obec a katastrální území XY (dále „nemovitá věc“).
2/ Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 31. 7. 2020, sp. zn. 5 Co 127/2020, k odvolání povinné a jejího manžela usnesení soudního exekutora potvrdil. Vyšel ze zjištění, že posuzovaná exekuce byla nařízena usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále „okresní soud“) ze dne 28. 6. 2010, č. j. 10 EXE 2481/2010-10, za účelem vymožení pohledávky oprávněného ve výši 55 176 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného platebního rozkazu okresní soudu ze dne 29. 3. 2010, č. j. 19 C 15/2010-32 (dále rovněž „exekuční titul“). Povinná a manžel povinné se v řízení o odvolání proti usnesení o příklepu domáhají změny či zrušení usnesení soudního exekutora a částečného zastavení exekuce z důvodu, že zvolený způsob exekuce prodejem nemovité věci ve vlastnictví manžela povinné je způsobem zjevně nevhodným vzhledem k výši vymáhané pohledávky.
3/ Odvolací soud s odkazem na příslušné znění zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex. řád“), především dovodil, že se zřetelem ke vzniku závazku povinné za trvání manželství lze exekučně postihnout rovněž majetek, který by tvořil součást společného jmění manželů, ačkoli povinná a její manžel jeho zákonem stanovený rozsah smluvně zúžili. Podotkl, že v daném případě ani nenastal žádný z předpokladů umožňujících podat vůči oprávněnému návrh na vyloučení majetku z exekuce podle §267 odst. 1, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012
(dále „o. s. ř.“). Námitku co do nepřiměřenosti způsobu prováděné exekuce nepovažoval při rozhodování o odvolání proti usnesení o příklepu za relevantní.
4/ Usnesení odvolacího soudu napadli povinná a její manžel dovoláním, jehož přípustnost spatřovali v tom, že se odvolací soud při řešení rozhodných právních otázek odchýlil od dovolateli konkretizované rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.). Tyto otázky jsou z obsahu dovolání patrné v podobě oponentury vůči závěru odvolacího soudu, podle kterého nelze v řízení o odvolání proti usnesení o příklepu namítat nepřiměřenost způsobu provádění exekuce, jakož i nesouhlasu dovolatelů s tím, že odvolací soud věcně rozhodoval o odvolání navzdory účinkům spojeným se zahájením insolvenčního řízení.
5/ Rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolatelé spatřují v tom, že odvolací soud nepřihlédl k námitce nepřiměřenosti exekuce coby obraně způsobilé i v řízení o odvolání proti usnesení o příklepu. Jestliže v době dražebního jednání existovaly důvody pro zastavení exekuce, bylo povinností odvolacího soudu usnesení o příklepu změnit tak, že se příklep neuděluje. Odvolací soud se však takovou námitkou odmítl zabývat, čímž nerespektoval nález Ústavního soudu ze dne 15. srpna 2019, sp. zn. II. ÚS 4072/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2018, sp. zn. 20 Cdo 4138/2017, a usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 3. dubna 2019, sp. zn. 20 Cdo 4357/2018.
6/ Podle názoru dovolatelů rovněž okamžik zahájení insolvenčního řízení vůči povinné po udělení příklepu v exekuční dražbě bránil odvolacímu soudu, aby o věci rozhodl; učinil-li tak navzdory účinkům spojeným se zahájením insolvenčního řízení, odchýlil se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (rozsudku ze dne 31. května 2006, sp. zn. 29 Odo 332/2004, usnesení ze dne 26. června 2013, sp. zn. 20 Cdo 3794/2012, a usnesení
ze dne 14. dubna 2004, sp. zn. 20 Cdo 2372/2003).
7/ Oprávněný ve svém vyjádření k dovolatelem předestřeným otázkám uvedl, že napadené usnesení odvolacího soudu považuje vzhledem k přiměřenosti způsobu vedení exekuce za správné, řádně odůvodněné, srozumitelné a přesvědčivé. Navrhl proto, aby dovolání povinné a jejího manžela Nejvyšší soud zamítl.
8/ Vydražitelka ve svém vyjádření k dovolání vyjádřila nesouhlas s tvrzením, že prováděný způsob exekuce je nepřiměřený. Závazek povinné vznikl již před více než deseti lety a nebyl-li doposud vymožen, nezbylo, než prodat nemovitou věc bývalého manžela povinné; ostatně jiný způsob provedení exekuce, jímž by bylo možné pohledávku oprávněného uspokojit, zde není. Za správný označila závěr odvolacího soudu, že exekuci lze vést na majetek patřící do společného jmění manželů pro vymožení dluhu vzniklého za trvání manželství jen jednomu z manželů. Podání insolvenčního návrhu ze strany povinné považuje za snahu zabránit provedení exekuce. Pro zrušení příklepu a vydání nemovité věci do insolvenčního řízení, kde bude znovu (jen) zpeněžena, nevidí žádný důvod; do majetkové podstaty povinné ostatně může připadnout přímo výtěžek získaný z prodeje v exekuci.
9/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinné a jejího manžela podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanými účastníky exekučního řízení (viz §36 odst. 1 a odst. 2 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
10/ Dovolatelé předně namítali, že provedení exekuce bránilo ustanovení §109 odst. 1 písm. c/ věty první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „insolvenční zákon“), podle něhož výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze po zahájení insolvenčního řízení nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést.
11/ Z insolvenčního spisu vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 46 INS 27839/2019, se podává, že na návrh povinné bylo dne 28. 11. 2019 zahájeno insolvenční řízení; insolvenční soud následně usnesením ze dne 5. 12. 2019, č. j. KSCB 46 INS 27839/2019-A-8, krom jiného zjistil úpadek povinné, povolil řešení jejího úpadku oddlužením a ustanovil jí insolvenčního správce - společnost VRŠANSKÝ a spol., v. o. s. (se sídlem v Teplicích, Kollárova 1879/11, identifikační číslo osoby 25466763; dále „insolvenční správce“). Ze soupisu majetkové podstaty zveřejněného v insolvenčním rejstříku dne 23. 10. 2020 (dále „soupis majetkové podstaty“) dále vyplývá, že povinná nedisponuje žádným majetkem nad rámec věcí osobní potřeby a běžného vybavení domácnosti.
12/ Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře opakovaně vyslovil závěr, že a) exekuční soud (soudní exekutor) je povinen zdržet se po zahájení insolvenčního řízení (po dobu trvání účinků s tím spojených) všech úkonů, jimiž má být výkon rozhodnutí bezprostředně realizován (viz též §46 odst. 7 ex. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013), a b) že udělení příklepu je považováno za jeden z úkonů směřujících k provedení exekuce. Jestliže by tudíž odvolací soud o odvolání proti rozhodnutí o udělení příklepu vůbec rozhodoval v době, kdy již nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, dostal by se do rozporu s judikatorním výkladem ustanovení §109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2006, sp. zn. 29 Odo 332/2004, uveřejněný pod číslem 54/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016, sp. zn. 31 Cdo 1714/2013, uveřejněné pod číslem 56/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013, sp. zn. 20 Cdo 3794/2012).
13/ V posuzované věci ke shora zmíněné situaci nedošlo, z čehož plyne, že dovolateli ohlášená rozhodovací praxe dovolacího soudu nemůže být přiléhavá. Z citovaného §109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona je totiž nepochybné, že v důsledku zahájeného insolvenčního řízení nelze provést pouze takovou exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty. Naopak, je-li v exekuci zpeněžován majetek, který není ve vlastnictví insolvenčního dlužníka (tj. osoby, vůči níž bylo insolvenční řízení zahájeno) či který nenáleží do majetkové podstaty, nejsou se zahájením insolvenčního řízení spojeny žádné účinky či překážky, které by provedení exekuce bránily (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 37/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2018, sp. zn. 20 Cdo 367/2018).
14/ Vztaženo na poměry projednávané věci nebyl a není exekucí postižen majetek ve vlastnictví insolvenčního dlužníka (povinné), nýbrž majetek, který na základě smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů (provedeného notářským zápisem ze dne 6. 10. 2009) připadl do výlučného vlastnictví (bývalého) manžela povinné a který se - toliko však pro účely exekuce (viz §42 odst. 1 věta druhá ex. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012) a nikoli insolvenčního řízení - považuje za majetek patřící do společného jmění manželů; rovněž na takový majetek (zde nemovitou věc) lze exekuci vést, jde-li o vymožení závazku vzniklého za trvání manželství jen jednomu z manželů (jako v případě dluhu povinné vymáhaného v rámci této exekuce).
15/ Ohledně posouzení druhého možného předpokladu (přináležitosti exekvovaného majetku k majetkové podstatě) je rozhodující, že insolvenční návrh podala sama povinná jako dlužník; do majetkové podstaty proto náleží pouze majetek, který patřil povinné k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení
(tj. ke dni 28. 11. 2019), jakož i majetek, který nabyla v průběhu insolvenčního řízení (viz §205 odst. 1 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2014). Ani z takového majetku však není dluh povinné v této exekuci uspokojován.
16/ Nejvyšší soud přitom již dříve ozřejmil, že ani z obecných (principiálních) ustanovení insolvenčního zákona se příslušnost exekvovaného majetku - jestliže nejsou splněny podmínky §205 odst. 1 insolvenčního zákona - k majetkové podstatě zakládat nemůže (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 37/2012). Pro účely posuzované věci to znamená, že výlučný majetek manžela povinné (přičemž v insolvenci je toliko povinná), jenž je v exekuci postihován na základě §42 odst. 1 ex. řádu ve znění do 31. 12. 2012 (resp. §262a odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném
do 31. 12. 2012) jako majetek považovaný za součást společného jmění manželů, nenáleží podle §205 odst. 1 insolvenčního zákona do majetkové podstaty povinné.
17/ Odvolací soud za tohoto stavu nepochybil, a neocitl se proto v kolizi s judikaturou Nejvyššího soudu, rozhodoval-li (věcně) o odvolání povinné a jejího manžela proti usnesení o příklepu na vydraženou nemovitou věc ve vlastnictví manžela povinné, neboť je určující, že na majetek manžela povinné nebylo a není vedeno insolvenční řízení a že vydražená nemovitá věc tudíž nebyla zařazena do majetkové podstaty, ačkoli v době vydání napadeného usnesení odvolacího soudu již vůči samotné povinné nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení.
18/ Rovněž kritika dovolatelů (a s ní spjatá otázka), že se odvolací soud v řízení o příklepu nevypořádal s námitkou nepřiměřenosti způsobu prováděné exekuce, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
19/ Podle ustanovení §337h odst. 3 věty první o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 (ve znění zákona č. 396/2012 Sb.) po vydání usnesení o příklepu nebo usnesení o předražku nelze zastavit výkon rozhodnutí.
20/ Podle §336k odst. 4 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013) odvolací soud usnesení o příklepu změní tak, že se příklep neuděluje, jestliže v řízení došlo k takovým vadám, že se odvolatel nemohl zúčastnit dražby, nebo jestliže byl příklep udělen proto, že při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby došlo k porušení zákona. Ze stejných důvodů změní odvolací soud i usnesení o předražku. Ustanovení §219a se nepoužije.
21/ Podle §52 odst. 1 ex. řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu
22/ Pro exekuční fázi udělení příklepu v dražbě Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi především zdůraznil, že odvolání proti usnesení o příklepu může být podle §336k o. s. ř. podáno jen z důvodů zde zvláště uvedených. Nejde-li však o námitku, že v řízení došlo k takovým vadám, které odvolateli zabránily účastnit se dražby, nebo že při nařízení dražebního jednání či při provedení dražby došlo k porušení zákona, nebude se jí moci odvolací soud - v této fázi exekuce - zabývat. Vysvětlil dále, že podání návrhu na zastavení exekuce (před termínem konání dražebního jednání) samo o sobě nebrání tomu, aby dražba řádně proběhla. Odročit dražební jednání je však třeba vždy, jestliže je pravděpodobné, že návrhu soud vyhoví. Odvolací soud je povinen v rámci řízení o odvolání proti usnesení o příklepu posoudit též námitku povinného, že byl dán důvod pro zastavení exekuce. V případě důvodnosti takové námitky potom odvolací soud změní usnesení soudního exekutora o udělení příklepu tak, že se příklep neuděluje; byl-li totiž udělen příklep i přes existenci důvodu pro zastavení exekuce, došlo při dražebním jednání podle §336k odst. 4 o. s. ř. k porušení zákona. Ustanovení §337h odst. 3 věty první o. s. ř. tudíž netvoří překážku posouzení existence případných okolností, pro které by exekuce měla být zastavena, ale brání tomu, aby se tak dělo v dílčím řízení o zastavení exekuce. Z tohoto důvodu se v řízení o odvolání proti usnesení o příklepu přednostně (oproti řízení o zastavení exekuce) posoudí důvody pro zastavení exekuce podle §268 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2011, sp. zn. 20 Cdo 108/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2017, sp. zn. 20 Cdo 3688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2019, sp. zn. 20 Cdo 3985/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2019, sp. zn. 20 Cdo 477/2019).
23/ Uvedené rozhodovací praxi přisvědčil Ústavní soud nálezem ze dne 15. srpna 2019, sp. zn. II. ÚS 4072/18 (na nějž ostatně dovolatelé odkazují), v němž vyjádřil závěr,
že samo podání návrhu na zastavení exekuce není podmínkou pro to, aby se odvolací soud v řízení o odvolání proti usnesení o udělení příklepu mohl zabývat námitkou, že je dán důvod pro zastavení exekuce.
24/ Dopad takto definované judikatury do poměrů nyní posuzované věci je ovšem s ohledem ke skutečnosti, že dovolatelé jako důvod pro zastavení exekuce namítají pouze nepřiměřenost způsobu provedení exekuce, zásadně limitován.
25/ Nejvyšší soud totiž současně ustálil rozhodovací praxi v závěru, že způsobilou obranou proti nepřiměřenému rozsahu exekuce je návrh na částečné zastavení exekuce podle §268 odst. 4 o. s. ř., byla-li nařízena v rozsahu širším, než jaký postačuje k uspokojení oprávněného. Je přitom zcela věcí povinného, aby tvrdil a prokázal (nevyplývá-li tato skutečnost již z obsahu spisu), že zvolený způsob provedení exekuce je zřejmě nevhodný a že zde existuje jiný exekučně postižitelný majetek, jehož postižení bude účinnější a povede v kratší době k naplnění účelu exekučního řízení, jímž je uskutečnění subjektivního práva oprávněné osoby, tj. uspokojení vymáhané pohledávky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2013, sp. zn. 20 Cdo 3642/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2015, sp. zn. 26 Cdo 53/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 5350/2014).
26/ Z uvedeného je zřejmé, že citovaná rozhodovací praxe reaguje na případy svojí podstatou odlišné, neboť obrana spočívající v nepřiměřenosti prováděné exekuce je oproti obvyklým důvodům pro zastavení exekuce (§268 odst. 1 o. s. ř.) použitelná pouze tehdy, je-li pohledávka oprávněného vymáhána řádně a po právu (tj. tehdy, nejde-li např. o některou z vad spojených s exekučním titulem podle §268 odst. 1 písm. a/ a b/, a ani o ostatní vady, které má ustanovení §268 odst. 1 o. s. ř. na mysli) a poukazuje-li povinný toliko na skutečnost, že - oproti soudním exekutorem zvolenému - je k dispozici jiný a lepší způsob provedení exekuce, z něhož bude nárok oprávněného bezpečně uspokojen a který bude zároveň lépe naplňovat hledisko přiměřenosti zásahu do majetkové sféry povinného.
27/ S ohledem na zásadu vigilantibus iura scripta sunt , jakož i z pohledu čistě logického, lze ve smyslu předchozích úvah spravedlivě požadovat, aby povinný uvedenou obranu proti nepřiměřenému způsobu provádění exekuce uplatnil již v okamžiku, kdy se seznámí s vydáním exekučního příkazu soudním exekutorem (viz §47 a násl. ex. řádu), anebo alespoň v době tomu co možná nejbližší. Z tohoto důvodu bylo v minulosti Nejvyšším soudem judikováno, že učiní-li povinný v řízení o odvolání proti usnesení o příklepu na dražených nemovitých věcech pouze prosté prohlášení, že zvolený způsob provedení exekuce je zjevně nevhodný (nepřiměřený), aniž by sám jiný způsob jako vhodnější nabízel, nelze než takovou obranu v dané fázi exekuce vzhledem k §336k odst. 4 o. s. ř. považovat za úkon mající bezdůvodně oddálit provedení exekuce. Odvolací soud k ní proto - na rozdíl od běžných důvodů pro zastavení exekuce (§268 odst. 1 o. s. ř.) - zásadně přihlížet nemá,
ledaže by šlo o okolnost vycházející přímo ze spisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2018, sp. zn. 20 Cdo 1698/2018, či usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 10. září 2018, sp. zn. 20 Cdo 5801/2017, které nebylo v uvedených závěrech nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4072/18 dotčeno).
28/ Z průběhu posuzovaného exekučního řízení je proto zcela rozhodné zjištění, že dovolatelé v odvolání proti rozhodnutí soudního exekutora o příklepu a rovněž v dovolání neuvedli žádný majetek, který by mohl vhodněji nahradit draženou nemovitou věc ve vlastnictví manžela povinné a jenž by prokazoval nepřiměřenost vedené exekuce, nýbrž jen ohlásili, že vzhledem k výši vymáhané pohledávky není přiměřeným způsobem provedení exekuce prodej nemovitého majetku.
29/ V širších souvislostech Nejvyšší soud ani na základě obsahu exekučního spisu nepochybuje, že takový majetek ve skutečnosti k dispozici není, což ostatně v řízení o zastavení exekuce nepřímo potvrdil okresní soud usnesením ze dne 18. 8. 2020,
č. j. 10 EXE 2481/2010-36, uzavřel-li, že exekuce je vedena více než deset let, exekuční příkaz byl vydán před osmi lety a do současnosti pohledávka oprávněného nebyla ani z části uspokojena. Totožný závěr lze učinit i pouhým náhledem do soupisu majetkové podstaty povinné pořízeného v insolvenčním řízení, z něhož se podává, že povinná žádný (exekučně postižitelný a oproti nemovité věci vhodnější) majetek nevlastní.
30/ Nelze konečně pominout, že při posuzování vhodnosti způsobu provedení exekuce je případný nepoměr výše pohledávky a ceny nemovitostí pouze jedním, v zákoně výslovně uvedeným, kritériem vhodnosti. Skutečnost, že cena nemovitosti povinné, z jejíhož prodeje má být oprávněný uspokojen, značně přesahuje výši vymáhané pohledávky s příslušenstvím, sama o sobě nepostačuje k závěru, že zvolený způsob provedení exekuce prodejem nemovitost povinné je zřejmě nevhodný, jestliže pohledávku oprávněného nelze buďto vůbec anebo v přiměřené době uspokojit jiným způsobem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2015, sp. zn. 26 Cdo 53/2015, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 15. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 5350/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2018, sp. zn. 20 Cdo 367/2018).
31/ Protože dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a dovolateli přednesená argumentace není způsobilá zpochybnit jeho správnost, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
32/ O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. června 2021
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu