ECLI:CZ:US:2022:2.US.309.22.1
sp. zn. II. ÚS 309/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky P. L., zastoupené JUDr. Petrem Sýkorou, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 555/31, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2021, č. j. 100 Co 319/2021-1723 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro porušení jejích práv zakotvených v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále v čl. 32 odst. 1 Listiny a v čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že napadeným rozhodnutím bylo taktéž porušeno právo vedlejší účastnice (nezletilé dcery), zastoupené před obecnými soudy kolizním opatrovníkem Městem Chomutov, Zborovská 4602, Chomutov, dle 32 odst. 1 Listiny a v čl. 3 odst. 1, 2 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva").
2. Usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. 9. 2021, č. j. 25 P 50/2019-1653 bylo nařízeno předběžné opatření, kterým byl upraven styk nezletilé vedlejší účastnice s otcem K. M. (dále jen "vedlejší účastník"), a to tak, že vedlejšímu účastníkovi byl umožněn styk s nezletilou dcerou každý lichý týden v roce od pátku 18:00 hodin do neděle do 18:00 s určeným místem předáním a převzetím na adrese X. Tím bylo změněno usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 2. 2019, č. j. 25 Nc 111/2016-22 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2019, č. j. 100 Co 111/2019-40. Ve svém odůvodnění soud uvedl, že zde byla prokázána potřeba zatímní úpravy poměrů nezletilé vedlejší účastnice, jelikož vedlejší účastník nerespektoval povinnou školní docházku nezletilé a neumisťoval ji do školního zařízení, čímž bylo narušené povinné školní vzdělávání nezletilé vedlejší účastnice.
3. Proti tomuto rozhodnutí podal vedlejší účastník včasné odvolání, ve kterém vyjádřil absolutní nesouhlas s omezením jeho styku s nezletilou vedlejší účastnicí. Ve svém rozhodnutí uvedl, že nezletilá byla šokovaná a zdrcená, když měla po tak krátkém čase od otce odejít. V odvolání dále uvádí, že matka nezletilou bez jeho souhlasu přestěhovala do cca 150 km vzdáleného místa, kde měla nezletilá rovněž navštěvovat školní zařízení. I když vedlejší účastník podal návrh na určení školy, první jednání ve věci bylo nařízeno až na červen 2021. Vedlejší účastník ve svém odvolání dále poukazuje na průtahy v řízení, nečinnost soudu a dále na arogantní jednání soudkyně. Tyto okolnosti pak vedly k dohodě mezi školou, kterou nezletilá navštěvovala a vedlejším účastníkem, že ten bude nezletilou vyučovat doma, přičemž materiály k výuce mu budou zasílané prostřednictvím matky. Dle vedlejšího účastníka ale matka nezletilé, tedy stěžovatelka, tuto dohodu nerespektovala a vedlejšímu účastníkovi nepředávala žádné učivo ani informace týkající se školy. Vedlejší účastník ve svém odvolání rovněž tvrdí, že matka zanedbává zdraví nezletilé, neboť ji nedoprovází na potřebná vyšetření.
4. Dle odvolacího soudu nebyly splněny předpoklady pro vydání předběžného opatření, jelikož nebyla prokázána naléhavá potřeba omezit styk otce s nezletilou a nezletilé vedlejší účastnici nehrozí při současném nastavení žádné nebezpečí. Odvolací soud má dále za to, že otec nezletilé jednal se souhlasem školy a výuku nezletilé zabezpečoval. Odvolací soud ve svém usnesení vnímá, že je potřebné zachovat prezenční výuku nezletilé, ale za legitimní považuje rovněž nárok otce na zachování rozsahu styku. Odvolací soud má rovněž za to, že stěžovatelka jakožto matka nerespektuje otce jako rovnocenného rodiče a v rozhodování o zásadních záležitostech nezletilé nepostupuje ve shodě s ním.
II. Ústavní stížnost
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje v první řadě na to, že bylo zasaženo její právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života zakotvené v čl. 10 odst. 2 Listiny, dále právo na ochranu rodiny vyplývající z čl. 32 odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka uvádí, že odvolací soud protiústavně zasahoval do jejího rozhodování o jejím dalším rodinném životě a místu bydlení, jelikož dle odvolacího soudu by změna faktického bydliště stěžovatelky a nezletilé mohla mít negativní vliv na hodnocení matčiny způsobilosti. Dle slov stěžovatelky je jakákoliv dohoda s vedlejším účastníkem jakožto otcem nezletilé prakticky nemožná a ke změně bydliště nezletilé přistoupila po konzultaci s Orgánem sociálně právní ochrany dětí. Stěžovatelka dále argumentuje tím, že zajišťuje na své náklady dopravu nezletilé vedlejší účastnice a dále, že vede uspořádaný rodinný život.
6. Rovněž byly porušeny i práva nezletilé vedlejší účastnice, a to právo na ochranu rodinného života dle 32 odst. 1 Listiny a porušeno bylo i právo nezletilé vyplývající z čl. 3 odst. 1, 2 Úmluvy. Dle názoru stěžovatelky má zameškávání školní docházky špatný vliv na její soukromý život, jelikož je jí znemožněno stýkat se se svými vrstevníky a být součástí kolektivu. To stěžovatelka vnímá jako nerespektování nejlepšího zájmu dítěte.
III. Posouzení Ústavním soudem
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou. Jak vyplývá z dosavadní judikatury [viz např. nález ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1204/21], Ústavní soud není možné považovat za součást soustavy soudů (čl. 91. odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu tedy oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. To platí i ve věcech rodinněprávních, v nichž Ústavní soud zasahuje pouze v případech skutečně extrémních. Je na obecných soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření. Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti [viz např. nález ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 3296/17 nebo usnesení ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3080/21].
11. Nadto přezkum předběžných opatření musí zohledňovat jeho prozatímní povahu [viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4164/18 ze dne 5. 3. 2019]. Při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků soudního řízení s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho nařízení navíc často vychází pouze z dílčích či neúplných zjištění a je ovlivněno požadavkem, aby na jeho základě došlo mezi účastníky řízení co nejrychleji k úpravě vzájemných poměrů. V souladu s výše uvedenými základními východisky nepřísluší Ústavnímu soudu, aby přehodnocoval názory obecných soudů stran důvodnosti návrhu na nařízení předběžného opatření či prodloužení doby jeho trvání. Jeho přezkum se v podstatě soustředí jen na to, jestli předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), jestli bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole.
12. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k problematice úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem z ústavněprávní perspektivy. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014].
13. Při posuzování samotného nejlepšího zájmu dítěte Ústavní soud opakuje, že koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. Výbor pro práva dítěte v Obecném komentáři č. 14 formuloval následující faktory, které je nutné brát v potaz při formulování nejlepšího zájmu dítěte: postoj dítěte, identitu dítěte, zachování rodinného prostředí a udržování vazeb, péči o ochranu a bezpečí dítěte, příslušnost dítěte ke zranitelné skupině dětí, právo dítěte na zdraví, právo dítěte na vzdělání [nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014]. Ústavní soud v tomto případě neshledal, že by napadené rozhodnutí mělo být v rozporu s nejlepším zájmem dítěte. Stěžovatelkou napadené rozhodnutí je dostatečně odůvodněno a vychází z podrobného zjištění skutkového stavu. Odvolací soud se též obšírně zabýval nejlepším zájmem dotčeného dítěte.
14. Odvolací soud postupoval plně v souladu se zájmem nezletilé tím, že zvrátil zúžení styku s nezletilou opatřením prvostupňového soudu. Založil tak nezletilé mj. reálnou možnost udržovat a rozvíjet vztah ke svému otci. Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu byla skutečnost, že byť nemá dítě u otce zajištěnou prezenční výuku, v projednávaném případě otec zajišťuje realizaci domácí výuky nikoliv svévolně, ale dle předem zjištěných a sjednaných požadavků školy a se souhlasem školního zařízení, které nezletilá navštěvuje. Odvolací soud se tak nemohl ztotožnit s prvostupňovým soudem, že je na místě styk otce zúžit, aby byla prezenční výuka zajištěna. Do závěru odvolacího soudu, že matka nerespektuje otce jako rovnocenného rodiče, nepostupuje v zásadních záležitostech nezletilé jako je volba bydliště, volba školy apod., nemá Ústavní soud v rámci omezeného přezkumu ústavnosti opatření důvod zasahovat. Jestliže jeden z rodičů přistoupí náhle a svévolně ke změně bydliště do vzdálenosti, která zásadním způsobem ztěžuje široký podíl na péči druhého z rodičů, je časové a finanční zatížení tohoto rodiče dopravou dítěte do místa předání v nyní přezkoumávaném prozatímním opatření zcela legitimní.
15. Stran námitky porušení práva na spravedlivý proces má Ústavní soud za to, že závěry soudů v dané věci byly dostatečně zdůvodněné a racionální, soudy podání v této věci stanoveným postupem projednaly a rozhodly o něm. Ústavní soud v této věci dále připomíná, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat jako právo na úspěch v soudním řízení [viz např. nález ze dne 17. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 36/93]. O porušení práva na spravedlivý proces by se jednalo, zejména pokud by byla komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu nebo pokud by zůstal soud bez zákonného důvodu nečinný. To však není případ stěžovatelky.
16. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky garantovaných v čl. 10 odst. 2 Listiny, dále v čl. 32 odst. 1 Listiny a v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud rovněž neshledal porušení ústavně zaručených práv nezletilé vedlejší účastnice dle 32 odst. 1 Listiny a v čl. 3 odst. 1, 2 Úmluvy.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadenému rozhodnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu