ECLI:CZ:US:2022:2.US.3127.22.1
sp. zn. II. ÚS 3127/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaroslava Fenyka jako soudce zpravodaje o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace A MOBIL - mobilní telefony s. r. o., se sídlem Kaznějovská 1221/31, Plzeň, zastoupené Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou, Ph.D., advokátem se sídlem Velké náměstí 7/12, Písek, proti výrokům I. a II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2022 č. j. 19 Co 268/2022-384, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní korporace Baroch Sobota, advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Belgická 642/15, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení výroků I. a II. v záhlaví citovaného rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") rozsudkem ze dne 25. 1. 2022 č. j. 26 C 230/2018-318 (dále jen "rozsudek nalézacího soudu") zamítl žalobu stěžovatelky, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 14 282 292,44 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů nalézacího řízení částku 304 436 Kč a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované (obchodní korporaci Generali Česká Pojišťovna a. s., se sídlem Spálená 175/16, Praha 1) částku ve výši 248 719 Kč (výrok II.). Proti rozsudku nalézacího soudu podala stěžovatelka odvolání. Protože však stěžovatelka nezaplatila soudní poplatek, rozhodl nalézací soud usnesením ze dne 1. 7. 2022 č. j. 26 C 230/2018-330 (dále jen "usnesení nalézacího soudu") tak, že se řízení o odvolání zastavuje (výrok I.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
3. Proti usnesení nalézacího soudu (v celém rozsahu) podala stěžovatelka odvolání. V záhlaví citovaným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesení nalézacího soudu potvrdil v části výroku I., jímž nalézací soud zastavil řízení o odvolání stěžovatelky do nákladového výroku (II.) rozsudku nalézacího soudu, a ve výroku II. o nákladech řízení (výrok I.). Odvolací soud dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení vedlejší účastnici částku 30 625,10 Kč (výrok II.) a rozhodl tak, že stěžovatelka a vedlejší účastník na straně žalované nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud v rozhodnutí zrekapituloval obsah soudního spisu, ze kterého se podává, že nalézací soud vyzval stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání. Na uvedenou výzvu stěžovatelka reagovala podáním žádosti o osvobození od soudních poplatků, které nebylo vyhověno. Proto byla stěžovatelka znovu vyzvána k zaplacení soudního poplatku, avšak ten nebyl ve stanovené lhůtě uhrazen. Zastavil-li za této situace nalézací soud řízení o odvolání, postupoval podle odvolacího soudu v souladu se zákonem. Odvolací soud současně neshledal důvodné odvolací námitky stěžovatelky. K těm uvedl, že na správnosti postupu nalézacího soudu nemohlo nic změnit podání stěžovatelky, kterým až po uplynutí lhůty stanovené soudem k zaplacení soudního poplatku disponovala s odvoláním, resp. vzala zpět odvolání do výroku I. (o věci samé) rozsudku nalézacího soudu a odůvodnila odvolání do výroku II. téhož rozsudku (o nákladech řízení). Dále odvolací soud vyložil (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019 č. j. 32 Cdo 4581/2018-74), že již není možný postup dovolený před novelou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, provedenou zákonem č. 296/2017 Sb., kdy měl poplatník k dispozici ještě další lhůtu k zaplacení soudního poplatku. Pokud tedy účastník nezaplatí poplatek ve lhůtě stanovené soudem, "vše pro něj (i soud) končí", tudíž nemá ani možnost zvrátit rozhodnutí nalézacího soudu o zastavení odvolacího řízení dalšími procesními úkony.
III. Argumentace stěžovatelky
4. Vůči napadenému výroku I. v záhlaví citovaného usnesení stěžovatelka dělí svoji argumentaci do dvou okruhů. Za prvé, odvolací soud v rámci výroku I. posoudil jako věcně správný výrok usnesení nalézacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky nahradit náklady nalézacího řízení vedlejší účastnici ve výši 304 436 Kč. Avšak obecné soudy přitom nezohlednily skutečnost, že právní zastoupení vedlejší účastnice (advokátní kanceláře) bylo poskytováno jejím spolupracujícím advokátem, který je součástí advokátní kanceláře a jejím faktickým zaměstnancem. Vedlejší účastnici přiznané právo na náhradu nákladů řízení tak představuje majetkový prospěch, který byl uplatněn v rozporu se smyslem a účelem náhrady nákladů řízení. Za druhé, obecné soudy při rozhodování o nákladech řízení nezohlednily povahu daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH"). Jejím přiznáním totiž nedošlo ke kompenzaci DPH pro vedlejší účastnici, ale ke zvýšení odměny za právní zastoupení advokátem. Stěžovatelka dále rozvíjí úvahu o smyslu a povaze DPH, načež dospívá k závěru, že za situace, kdy personálně propojené osoby měly nárok na úhradu DPH, ačkoli je zřejmé, že v případě řádného vyúčtování mohou DPH nárokovat v rámci příslušného daňového přiznání, DPH se tak stává další odměnou nad rámec přiznaných nákladů řízení, které ovšem nemusí nikomu vyúčtovat.
5. Vůči napadenému výroku II. v záhlaví citovaného usnesení stěžovatelka namítá, že při výpočtu výše náhrady nákladů odvolacího řízení odvolací soud zcela excesivně vyšel nikoli z hodnoty projednávané věci, jíž byl nákladový výrok ve výši 304 436 Kč, ale z hodnoty projednávané věci před nalézacím soudem ve výši 14 282 292,44 Kč. Z odvolání stěžovatelky je podle ní najisto postaveno, že předmětem odvolání je odvolání právě proti nákladovému výroku ve výši 304 436 Kč. V takovém případě má být odměna za úkon snížena o polovinu [podle §11 odst. 2 písm. c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. I kdyby stěžovatelka připustila, že má mít vedlejší účastnice nárok na náhradu DPH (což si nemyslí), pak by přiznaná odměna měla tedy činit celkem 6 134,70 Kč, což je o 24 490,40 Kč méně, než bylo vedlejší účastnici přiznáno (30 625,10 Kč).
IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené výroky v záhlaví citovaného usnesení z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud není povolán k zasahování do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. K argumentaci stěžovatelky vůči výroku I. v záhlaví citovaného usnesení Ústavní soud uvádí, že ta se zjevně míjí s podstatou tohoto výroku. Předmětným výrokem totiž odvolací soud "pouze" potvrdil výrok I. usnesení nalézacího soudu v části, kterou bylo zastaveno řízení o odvolání stěžovatelky do nákladového výroku (II.) rozsudku nalézacího soudu. Odvolací soud se tak vůbec nezabýval (a ani zabývat nemohl) věcnou správností výroku II. rozsudku nalézacího soudu (jímž byla stěžovatelce uložena mimo jiné povinnost zaplatit na náhradě nákladů nalézacího řízení vedlejší účastnici částku 304 436 Kč), proti němuž stěžovatelka argumentačně brojí. Odvolací soud posuzoval jen to, zda nalézací soud při zastavení odvolacího řízení nepochybil, načež dospěl k řádně odůvodněnému závěru, že nikoli - vůči tomuto posouzení však stěžovatelka ničeho nenamítá. V této části proto považuje Ústavní soud argumentaci stěžovatelky (polemizující s přiznanou náhradou nákladů nalézacího řízení) za nepřípadnou, a tudíž zjevně neopodstatněnou.
10. Ústavní soud se proto blíže zabýval pouze tou částí argumentace stěžovatelky, jíž brojí proti nákladovému výroku II. v záhlaví citovaného usnesení. V této souvislosti Ústavní soud předesílá, že samotný "spor" o náhradu nákladů řízení, ačkoli může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Z toho pak plyne rezervovaný postoj Ústavního soudu k přezkumu náhradově nákladových výroků [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) nebo nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Pochybení při rozhodování o nákladech řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze např. tehdy, je-li v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [srov. nález ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07 (N 81/49 SbNU 177) nebo nález ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20].
11. V nyní projednávané věci jde navíc vzhledem k předmětné částce (30 625,10 Kč, resp. 24 490,40 Kč coby stěžovatelkou zpochybňovanému rozdílu v přiznané výši náhradu nákladů řízení) o tzv. bagatelní věc [přinejmenším z pohledu dovolacího řízení, nehledě na skutečnost, že dovolání pouze proti nákladovému výroku je nepřípustné ex lege - §238 odst. 1 písm. h) a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů]. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)].
12. V minulosti připustil Ústavní soud ústavněprávní přezkum i u tzv. bagatelních věcí pouze ve výjimečných (excesivních) případech, např. dopustí-li se orgán veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastala kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva, zpravidla práva na soudní ochranu [srov. např. nález ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583)]. Ústavní soud tak učinil vždy s ohledem na intenzitu faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, resp. na jeho majetkové poměry, příp. s ohledem na jiné okolnosti daného případu [srov. např. nálezy ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 262/16 (N 241/83 SbNU 747) a ze dne 15. 11. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1132/22 či usnesení ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. III. ÚS 4038/17]. Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes "bagatelnost" částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (srov. nález ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20).
13. Pokud tedy Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky důvody, pro které by bylo nezbytné zrušení napadeného výroku II. v záhlaví citovaného usnesení, dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci nebyly zjištěny žádné okolnosti hodné zvláštního zřetele ve shora uvedeném smyslu, které by teprve odůvodňovaly kasační zásah Ústavního soudu. Ostatně ani sama stěžovatelka žádné takové okolnosti neuvádí.
14. Nadto Ústavní soud uvádí, že odvolací soud při určování tarifní hodnoty sporu vyšel ze stěžovatelkou žalované částky (tj. částky 14 282 292,44 Kč) zjevně z toho důvodu, že stěžovatelka podala odvolání proti rozsudku nalézacího soudu v celém rozsahu (včetně do meritorního výroku I.). Teprve poté, co uplynula (dodatečná) lhůta k zaplacení soudního poplatku, vzala stěžovatelka své odvolání částečně (co do meritorního výroku I. rozsudku nalézacího soudu) zpět, což - jak odvolací soud vysvětlil - již nemohlo mít vliv na závěr nalézacího soudu o zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Odvolací soud za takové situace sice v mezích procesně omezeného rámce potvrdil usnesení nalézacího soudu pouze v té části, ve které zastavil řízení o odvolání proti (nákladovému) výroku II. rozsudku nalézacího soudu, nicméně rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu k odvolacímu řízení jako celku (tj. v rozsahu, v jakém bylo odvolací řízení stěžovatelkou zahájeno a nalézacím soudem zastaveno). V uvedeném postupu neshledává Ústavní soud takový kvalifikovaný exces, jež by - vzhledem k tomu, že jde o bagatelní věc v otázce nákladů řízení - danou věc posouval do ústavněprávně významné roviny. Pouhý nesouhlas stěžovatelky se závěry odvolacího soudu na tom nemůže nic změnit.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu