ECLI:CZ:US:2022:2.US.3135.21.1
sp. zn. II. ÚS 3135/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře, a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem Purkyňova 15, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021 č. j. 3 Tdo 696/2021-312 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2021 č. j. 50 To 350/2020-275, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 9. 2020 č. j. 8 T 112/2019-249 uznán vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Trestného jednání se dopustil během potyčky se sousedem J. S. ohledně venčení psa. Za trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu tří let. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil rozsudek nalézacího soudu a rozhodl, že stěžovatel se uznává vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 trestního zákoníku a odsuzuje se k trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu dvou let. Dovolání bylo Nejvyšším soudem v záhlaví uvedeným usnesením odmítnuto.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jeho vina nebyla obecnými soudy prokázána nade vší rozumnou pochybnost. Poukazuje na rozporuplnost výpovědi poškozeného, závěry znaleckého posudku a irelevantnost výpovědi některých svědků. Má za to, že se obecné soudy při posouzení případu nechaly bezdůvodně ovlivnit vysokým věkem poškozeného, aniž by zohlednily jeho skutečný fyzický stav. V ústavní stížnosti nabízí alternativní verzi skutkového děje, přičemž zdůrazňuje, že každý případ vyvolávající sebemenší důkazní pochybnost, má být vyložen ve prospěch obviněného.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. V řízení o ústavní stížnosti se nelze domáhat zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem [§2 odst. 5, 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů], přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Pouze pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (za všechny srv. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1996, dostupný tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz/Search).
8. Těžiště argumentace stěžovatele se dotýká postupu obecných soudů při zjišťování a dokazování skutkového stavu. Jde přitom o shodné námitky, které stěžovatel uplatňoval již v odvolání a dovolání a které obecné soudy řádně vypořádaly. Obecné soudy zejména řádně odůvodnily, z jakého důvodu se přiklonily ke skutkové verzi uváděné poškozeným a neuvěřily obhajobě stěžovatele. Ústavní soud uvedené závěry shledává udržitelnými, na ústavní rovině žádné pochybení neshledal. Není v pravomoci Ústavního soudu, aby přehodnocoval jednotlivá skutková zjištění obecných soudů či posuzoval věrohodnost provedených důkazů. Ústavní soud zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces, ani zásadu presumpce neviny není možné pojímat tak, že by zaručovaly jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru (srv. nález sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015).
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že namítaná základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu